Je lepší ucho mít.

Třeskuté tvoření

Tragická stóry valentýnská

29. dubna 2016 v 22:08 | Annika
Blíží se nám první máj - a Annika se rozhodla nemístně vytahovat z propadliště dějin do blogového světa Valentýn - protože K-O-N-E-Č-N-Ě nalezla ve svém nacpaném harmonogramu prostor pro jiné blogerské aktivity, než jen extrakci pozitivních momentů z bahna neutěšeného žití pražského panelákového polojapanologa.
Loňský Valentýn jsem již měla důvod a nárok na řádné slavení, neboť v mém tehdy čerstvém vztahu právě v té době došlo k osudovému zlomu k lepšímu. A skutečně jsem Valentýna slavila. Dodnes si ten večer detailně pamatuji.
Uplynul rok a Valentýn se v kalendáři objevil zase. Plány vypadaly velmi neromanticky - večer strávený na deskovkách v herním klubu v milého rodném městě. Nicméně podařilo se mi na poslední chvíli onemocnět, tudíž svátek zamilovaných pro mě nakonec dopadl ještě neromantičtěji, než bylo naplánováno - nechala jsem milého odjet do jeho rodného města samotného, zůstala doma a léčila se. Pfff.
Nu, a právě onoho neromantického valentýnského večera vznikl takzvaný valentýnský náhrdelník.

Tři

11. ledna 2016 v 18:03 | Annika
1. Na konci října jsem dostala nečekaný dárek. Zrcátko. Pěkné, nablýskané, elegantní. Akorát tak, aby se mi někde v batohu poničilo, napadlo mě okamžitě. A že jsem něco takového nechtěla dopustit, rozhodla jsem se vytvořit na něj obal.

2. V prosinci jsem se po dlouhé době pustila do drhání náramku pro někoho jiného, než jsem já samotná. Konkrétně pro spolužačku, která touto dobou studuje v dalekém Japonsku. Náramek jsem jí chtěla poslat jako vánoční dárek - obávám se ale, že jsem ho poslala příliš pozdě. Možná je touhle dobou ještě někde na cestě. A vzhledem k podivnostem na poště možná ani nedošel.

3. Po Vánocích jsem našla tři tatínkovy staré košile rozstříhané na kusy, aby posloužily jako hadříky pro nejrůznější použití. Okamžitě jsem jich většinu zabavila. Tolik skvostného materiálu na látkové kytičky!
Dlouho jsem neváhala a hned se do jedné pustila.

Po stopách neznámé modři

30. října 2015 v 18:15 | Annika
Na stěně jednoho pokoje v bytě jistého muže visel čínský amulet v podobě mince na červené šňůrce a s červenými třásněmi. Visel tam při mé první návštěvě a visel tam nesporně už i před mou první návštěvou. Vypadal podobně jako ten na fotografii vlevo.
Při každém pobytu v tomto pokoji jsem jej bezmyšlenkovitě pozorovala. Nikdy jsem o něm nemluvila a ani muž o něm nemluvil; amulet poklidně visel na zdi a pokoj žil svým životem. Až o jednom víkendu na něj z jakéhosi důvodu přišla řeč.

A o tomtéž víkendu se mi onen amulet nedlouho po rozmluvě, která se jej týkala, podařilo nešťastnou náhodou zničit.

V mužově nepřítomnosti jsem jej vzala do rukou, vypískla své typické "jů, znaky!" a najednou, naprosto zničehonic z něj odpadly třásně. Hrozně jsem se polekala a zděšeně muži sdělila, co se přihodilo. K mé úlevě se však nezlobil, zacuchané třásně vyhodil a řekl mi, ať si zbytek odnesu a přetvořím jej v něco jiného...

Černá, bílá, červená!

24. října 2015 v 14:06 | Annika
Poté, co jsem v dubnu dokončila náhrdelník s poetickým názvem "Saužení lásky", jsem se téměř okamžitě vrhla do dalšího drhání. Nastříhala jsem si několik bílých, černých a rudých bavlnek a pustila se tentokrát pro změnu do náramku. Vzor byl trochu obtížný, neobešla jsem se bez všude nošeného papíru s návodem. Až úplně ke konci jsem postup konečně dostala do hlavy.

Práci na druhém ze dvou v tomto článku představovaných náramků jsem započala v září. Použila jsem stejné bavlnky jako u prvního a ještě k nim navíc jako experiment přidala lososově růžovou.

Mořské copánky

3. září 2015 v 16:44 | Annika
Na chvilku jsem slezla z recyklační vlny a pustila se zase jednou do něčeho jiného. Do náramků z korálků, které mi svými barvami připomínají studené, trochu zakalené moře někde na severu zeměkoule...

Korálkový ekočtyřboj

16. srpna 2015 v 19:17 | Annika
Chytla jsem recyklační vlnu. Hned dvojitou - krom zpracovávání nevyužitých tvořivých materiálů a korálků se ještě pachtím se seminární prací o plýtvání jídlem. O tom se však v tomto článku psát nechystám. (Akorát si jen neodpustím jedno táhlé zavytí: achich ouvej, jsem nechutný prokrastinátor, zatraceně mi to neodsejpá.)
Dala jsem si pauzu od červených kanafasových kytiček a rozhodla se prohrabat krabicí na šperky, konkrétně oddílem "náhrdelníky". Připadalo mi, že na to, jak moc jich mám, mnoho z nich nenosím. Některé, většinou z dětství nebo nevhodné dárky, jsem dala úplně stranou. Narazila jsem však také na prapodivné čtvero náhrdelníků vlastní výroby, které poprvé spatřily světlo světa již dávno. Většinou šlo o mé prvotiny.
"Ach bože, tak to je vskutku děsné," napadlo mě jen. A hned druhý den jsem se pustila do jejich předělávání.

Nejsem žádná zručná korálkářka, pokroky dělám hlemýždím tempem a jsem si jistá, že až produkty svých recyklačních snah najdu za pár let, napadne mě opět ta stejná myšlenka a předělám je ještě jednou. V tuto chvíli jsem však s výsledky pokud ne spokojená, tak aspoň spokojenější než s tím, čím byly před recyklací. Alespoň tedy ve většině případů. Protože mistr tesař se někdy utne a Annika se leckdy utne.

Reckylace pokračuje

5. července 2015 v 16:52 | Annika
... a to dokonce již ve dvou rovinách!

Do látkových kytiček jsem se pustila za účelem zbavení se přebytečné červené látky. Abych je však měla zespodu hezčí a pokud možno nebyly vidět moje škaredé stehy, podšívala jsem je speciálně pro tuto příležitost zakoupeným tmavě červeným filcem.

No jo, ale co se zbytky filcu?

Než si však zodpovíme na tuto otázku, zvu vás k nahlédnutí do kanafasové zahrádky.

Recyklační kytička

20. května 2015 v 9:30 | Annika
Situace A:
Annika stojí před svou tvořivou skříňkou, vysouvá jeden z jejích šuplíčků a vytahuje balíček korálků z fima, které si koupila před několika lety a které stále ještě na nic nevyužila, neboť se jí k ničemu nehodí. Možná dnes?
"Hm... ani dnes ne. Nehodí se mi fakt k ničemu. Jindy. Proč já si je vlastně tehdy kupovala, když k ničemu nejdou?"
A uklidí je zpátky na své místo.

Situace B:
Spolužáci sedící v menze:
"Akkun, nechtěl bys ušít obal na šakuhači?"
"Aččan, to by mohlo být hezké."
"Já ti ho klidně ušiju. Mám doma obrovskej kus kanafasu, co mi zbyl, když jsem si šila svůj, a potřebuju se ho zbavit."
"Hmmm, ídesné..."
"Ale má jasně červenou barvu..."
"Hm. Tak to asi ne, promiň."

O měsíc později, opět v menze:
"Musím si koupit obal na tablet. Ale ony jsou tak strašně drahé..."
"Akkun, já ti obal klidně ušiju. Úplně naprosto zadarmo a s radostí. Z toho červeného kanafasu, kterého se zoufale potřebuju zbavit!"
*smích*

A pak jednoho dne přišel osvícený nápad tyto dvě věci spojit dohromady.

Černá a bílá Annice milá

4. dubna 2015 v 21:44 | Annika
V posledním článku věnovaném korálkům, který je starý už pomalu půl roku, jsem se mimo jiné vykecávala o tom, jak jsem se poprvé pokoušela zkrotit korálky jehlou - a jak katastrofálně to dopadlo. Přiznávám, že od té doby jsem žádný pořádný pokrok neudělala. Na to přijde čas zase až v létě o prázdninách.
Celkově si však myslím, že s jehlou se asi nikdy příliš kamarádit nebudu. Při svém posledním tvůrčím experimentu s drháním a patentními knoflíky se mi hned dvě povedlo zlikvidovat. To kleště, to je jiný instrument! Jsou bytelné, jsou těžké, jsou drsné. A přesto se s nimi dají vytvořit hezké (- v mém případě relativně koukatelné) věci.

Saužení lásky

2. dubna 2015 v 19:04 | Annika
... aneb Smrt nýtovacím knoflíčkům!

Bylo to někdy v létě. Toho dne se mi do mysli vkradl nápad, tehdy okamžitě v duchu označený za geniální. Udrhat si ne náramek, ale náhrdelník. Prostě si bavlnky nenastříhat a uzlíčkovat rovnou "z celého", dokud výsledný produkt nebude tak dlouhý, že mi obtočí krk.

A jak to chceš pak zapínat, Anniko? Snad nechceš dělat uzel jako u náramků?! tázalo se mé věčně pochybující vnitřní Já.
Jednoduše! Namlátím tam patentní knoflík! Bude to krásné! Bude to stajlyš! Budou mi říkat, jak jsem šikovná a vynalézavá! odvětilo tvořivé Já opilé vlastní dechberoucí důvtipností.

A tak jsem zašla do galanterie, pořídila si bavlnky ve světle růžové, tmavě tyrkysové a v mé oblíbené vínově rudé barvě, a také balík nýtovacích knoflíků. Návod k použití vypadal velmi prostě. To musí zvládnout i takový patlal jako já. Zatloukání hřebíků mi ve skautu šlo vždycky bravurně, jistě dokážu i dobře zatlouct knoflík.
 
 

Reklama