Je lepší ucho mít.

Tajemná říše žaponská

Rozšíření působnosti

6. září 2016 v 9:41 | Annika
Tento blog je zombíkem už po delší čas, poslední dobou nemám příliš velkou motivaci se mu věnovat. Uvidím, jak se to bude dál vyvíjet, zatím jej neruším a ani neoznamuji jeho konec. To stejně asi časem přijde někdy později, zatím mi ale ještě nějaké zbytky odhodlanosti psát zbyly.

Nicméně založila jsem si ještě jeden, úplně nový blog, kterému nyní asi budu věnovat většinu své blogerské energie. Je to blog cestovatelsko-deníkový o mém studijním pobytu v Japonsku. Jelikož je však onen nový blog osobnější než tento, rozhodla jsem se adresu nevyhlašovat veřejně v článku.

Je-li zde někdo, kdo má zájem o čtení tohoto blogu, nechť se mi ozve do moderovaného komentáře se svým mailem a já adresu pošlu tam.

Annika

Prague Shakuhachi Festival 2015

28. srpna 2015 v 16:32 | Annika
Loni jsem se tohoto festivalu zúčastnila poprvé a odnesla si z něj mnoho zážitků. Vyzkoušela jsem si na vlastní kůži, že hrát na bambusovou flétnu šakuhači vůbec není jednoduché. Poslechla jsem si mnoho zajímavé hudby. A v neposlední řadě poznala nové lidi, z nichž nejdůležitější je H., Japonka studující češtinu a od loňského festivalu i má kamarádka a (teď už bývalá) spoluzpěvačka v univerzitním sboru.
Tento festival však měl být pro mě jiný než loňský. Nepřihlásila jsem se na žádné kurzy, měla jsem v plánu pouze poslouchat koncerty. Můj drahý spolužák a festivalový parťák z loňska A. mi tentokrát společnost dělal pouze na jediném koncertě - během festivalu jsme se žel neúmyslně naprosto míjeli. Zato však jsem strávila ještě více času ve společnosti jiných skvělých bytostí, jako třeba s H., která se k mému zármutku už za tři týdny vrací do rodné Saitamy...

Společná smrt

12. dubna 2015 v 8:31 | Annika
Semestr se se semestrem sešel a dostala jsem podruhé za úkol něco přeložit. Měli jsme na výběr ze tří knížek a téměř okamžitě jsem se rozhodla pro povídky Kawabaty Jasunariho, od nějž ledacos vyšlo i v češtině (Hlas hory, Tanečnice z Izu a jiné prózy, Příběh z dolního města na řece). Četla jsem první a třetí věc zmiňovanou v závorce, na druhou se už dlouho chystám. Navíc tento autor je jedním ze dvou japonských držitelů Nobelovy ceny za literaturu.
Druhé dvě sbírky jsem bez dlouhého váhání zavrhla. O spisovateli Učidovi Hjakkenovi jsem dosud neslyšela a nechtěla jsem proto riskovat, že se mi nebude líbit, nebo že bude mít "divný jazyk". A se sbírkou Jume de aimašó (Potkejme se ve snu) od Murakamiho a Itoiho se mi pracovat nechtělo čistě proto, že mi přišla moc ujetá a že jsme se Murakamim zabývali celý minulý semestr.

Tentokrát jsem zvolila o dost kratší text než v minulém semestru - na pouhé dvě stránky. Pokud máte právě teď prosluněnou náladu a neradi byste si ji nechali narušit, varuji vás předem: text je vypjatý a chmurný. Když jsem dopřekládala, sama jsem byla překvapená, co jsem si to vybrala. Měla jsem za to, že povídka "Šinčú", tedy "Srdce" nebo "Duše" bude celkem normální. Až poté jsem zjistila, že znaky v názvu se dají číst i jako "šindžú" a že to znamená "dvojitá sebevražda"...

Deník z Eigasai II.

28. března 2015 v 16:01 | Annika
Letos to bylo poprvé, co jsem se zúčastnila festivalu japonských filmů Eigasai. Mým plánem bylo navštívit celkem šest filmů. Na první z nich, Tajemství, se mi bohužel nepodařilo sehnat lístek, ale aspoň jsem zhlédla slavnostní zahájení zahrnující několik proslovů, vystoupení bubeníků ze skupiny Wadaiko yosa-yosa a recitaci gindó. U dalšího filmu nesoucího název Geomant už jsem měla větší štěstí a stejně tak jsem se dostala i na nedělní promítání Pohřbu. To máme tři filmy. O nich však již bylo řečeno v minulém článku "Deník z Eigasai I."

Deník z Eigasai I.

19. března 2015 v 9:34 | Annika
O Japonsko se zajímám již dlouhá léta, nicméně pustit se do prozkoumávání jedné jisté odnože jeho kultury jsem až dosud nenašla odvahu. Tím mám na mysli japonský film. Proto, ačkoliv jsem o každoročně se konajícím festivalu japonských filmů Eigasai věděla, nikdy jsem se jej nezúčastnila.
Letos, kdy se konal osmý ročník a kdy byla hlavním tématem festivalu "reflexe smrti v japonském filmu a kultuře", jsem však k mému vlastnímu údivu sebrala kuráž do hrsti a rozhodla se vypravit na celkem šest filmů.

Jak jsem poprvé překládala

14. listopadu 2014 v 17:29 | Annika
Na svůj studijní obor jsem před rokem nastoupila s hlavou plnou nejrůznějších naivních snů a cílů. Některé jsem od té doby přehodnotila, jiné se splnily (tím mám na mysli dva konkrétní: projít se ctí zimním semestrem prváku a projít se ctí letním semestrem prváku) a na ostatní jsem zapomněla, protože je z jejich imaginárních chlívečků vytěsnilo 11 čtení znaku 生 a podobné nádhery. Málem bych byla zapomněla i na to, jak jsem si tehdy říkala, že by bylo krásné, kdybych někdy v budoucnu překládala Jošimoto Bananu. Celkově, kdykoliv se mě někdo v té době zeptal, čím bych chtěla být, často jsem odpovídala, že překladatelkou - ale to spíš proto, abych měla vůbec co odpovědět; po pravdě, nikdy jsem nevěděla, jak bych se doopravdy chtěla jako japanolog živit. (Ve výsledku to bude stejně jedno, si myslím. Budu ráda, jestli se vůbec budu nějak živit. A v první řadě, jestli vůbec dojdu alespoň k tomu Bc.)
A bum, najednou přišel druhák, volitelný předmět "četba literárních textů" a s ním i první příležitost zkusit si zapřekládat. Mohla jsem si vybrat mezi krátkými eseji Murakami Harukiho nebo Jošimoto Banany. Že však velká část lidí sáhla po Murakamim, zvolila jsem Bananu. Bylo mi to vlastně vcelku jedno, neboť oba jsou mí oblíbenci.
Až po dopřekládání jsem si uvědomila, že jsem si vlastně splnila zapomenutý sen.

Samozřejmě to nebylo úplně poprvé, co jsem pracovala s textem v japonštině. V prváku jsme si na hodinách četby do sytosti užívali překládání japonských pohádek a jiných příběhů. Ty jsme ale četli po větách jeden po druhém. Tohle byla jen a jen moje práce (teda přesněji, drobný podíl měli i dva jiní lidé, ale o tom v dalším odstavci). A až poté, co jsem svou českou verzi nechala přečíst vyučujícímu a spolužákům, jsme se pustili do společného čtení po větách.

Zrovna včera jsem byla na řadě s překládáním právě já. Výsledek byl přijat vcelku úspěšně jak spolužáky, tak vyučujícím. Samozřejmě, že mé dílo nebylo dokonalé: občas jsem tam nasekala nějakou tu chybu, která mi byla zaslouženě vytknuta, ať už ohledně jazyka, nešikovných formulací nebo členění textu. Navíc jsem si musela s pár "divnými" větami nechat pomoct, jednou od japonské kamarádky, jednou od jednoho z našich senseiů. U většiny z nich jsem pak ale zjistila, že jsem s nimi neměla problém proto, že by mi připadaly divné, ale protože opravdu divné jsou. Ale i tak to ve výsledku dopadlo lépe, než jsem čekala.

Prague Shakuhachi Festival 2014

27. srpna 2014 v 21:08 | Annika
Že se u nás koná takováto akce jsem věděla již dlouho, ale nikdy jsem se neodhodlala na ni vypravit. Až letos - společně se spolužákem z vysoké - jsem se rozhodla jít na festival podívat a rovnou se i přihlásila na začátečnické kurzy šakuhači. O samotných kurzech a o tom, jak se mi na nich dařilo, jsem již článek publikovala; zde se hodlám věnovat tomu ostatnímu, co se mi na festivalu přihodilo, ať už to jsou strhující koncerty, poznávání nových lidí nebo i občasné zmatky a nejasnosti...

Japonismus v českém umění

20. července 2014 v 11:30 | Annika
Již zhruba od poloviny května je možné v Salmovském paláci na Hradčanském náměstí navštívit výstavu, jež nese stejný název, jako tento článek. A vzhledem k oboru, který studuji, bylo pro mě skoro až povinností se na ni jít podívat. Že mi do toho ale pořád něco lezlo, dlouho jsem její prohlídku odkládala, až konečně přišel osmnáctý červenec a já v odpoledních hodinách vyrazila na Hradčany plná rozličných očekávání.
 
 

Reklama