Je lepší ucho mít.

Šakuhači-dó

Honba za zvukem: level 2

10. září 2014 v 20:58 | Annika
Předevčírem mě vylekalo nečekané zvonění zvonku. Á, to snad ne, že by konečně moje šakuhači? To by tu byla dřív, než tvrdili na internetu! Když jsem zvedla sluchátko, můj organismus už doslova přetékal očekáváním. Ano, byla to pošťačka, a ano sháněla Anniku. Nakonec ale mé těšení bylo odůvodněné jen napůl. Správně jsem si myslela, že šakuhači už dojela do Prahy. V onu chvíli se však ale nenacházela v kolečkové tašce paní pošťačky, ale na celním úřadě. To, co mi pošťačka přinesla, byla jen výzva od zmíněné instituce, že si k nim mám pro balíček dojít a hezky zaplatit clo.

Honba za zvukem

26. srpna 2014 v 16:13 | Annika
Sobota ráno
Toho dne jsem se poprvé dotkla flétny šakuhači. Uchopila jsem ji do prstů a ucítila pod bříšky hladkost laku. Pak jsem podvědomě začala hledat dírky. Bylo jich pět, jedna zespodu a čtyři nahoře, umístěné na můj sopránozobcovkářský vkus nějak moc nízko na těle nástroje. Pak však se ve mně vynořil již dlouho spící hobojista, kterému se toto umístění dírek naopak zamlouvalo. Nástroj navíc měl celkem podobnou váhu - což mě šokovalo. Čekala jsem, že když je šakuhači z bambusu, bude lehounká - místo toho ale nakonec byla celkem masivní.
Prsty sklouzly do dírek a vzápětí se ve mě ozval altozobcovkář - samouk. Vždyť jsou tak daleko od sebe, roztrhám si prsty! Naštěstí jsem pak zjistila, že prstoklad je jiný a příjemnější. Zabořila jsem do nejspodnější dírky malíček. Připadala mi hrozně velká a hluboká. Zde jsem si poprvé uvědomila právě onu masivnost šakuhači.
Zbývalo už jen vydat zvuk.
 
 

Reklama