Je lepší ucho mít.

Poetické pokusy

Haiku (říjen / listopad 2015)

30. listopadu 2015 v 14:01 | Annika
Měkké, kulaté
kontratenorové "ýýý"
- vada v motoru

V šípcích na skalách
zadumaně hledí v dál
čimický hipster.

Prázdná učebna
- z čalounění sedaček
čpí chlípný odér.

Pramínky vody
kanou jak náušnice
z Buddhových uší.


Annika

Návrat k haiku (srpen a září 2015)

30. září 2015 v 11:11 | Annika
Zlatavé trylky
zvonkohry suchých klasů
- je babí léto!

Menší a menší
v dálce po mostě kráčí
osamělý muž.

Mihotavý stín
mává - a pořád mává -
na rozloučenou.

Spadané listí
odplulo s proudem řeky
- toužím být mořem!

Chci šeptat, křičet,
nechat téct slzy štěstí...
Z ostychu mlčím.

Stěny rozhledny
se přerývaně chvějí
tichými vzlyky.

Staré punčochy
rozervané na cáry
hmotná prchavost


Annika

Splín II

29. června 2015 v 18:58 | Annika
Raději bych byla, kdyby báseň mohla zůstat bez názvu, bylo ovšem třeba článek nějak pojmenovat. "Splín II" budiž tudíž bráno jako název provizorní.
Proč je tam ta dvojka? V minulosti už jsem jeden poetický pokus s názvem "Splín", podobně pochybný jako tento, napsala. Najdete jej zde.

Rozhodla jsem se pokročit v Hřejivé výzvě a zároveň mě přepadla chuť napsat po dlouhé době něco, co by bylo delší než na tři řádky o sedmnácti slabikách. Jak se mi to povedlo či nepovedlo, můžete zhodnotit po přečtení následujících pěti slok.

Haiku (květen 2015)

1. června 2015 v 17:49 | Annika
... Dnes jenom čtyři drobničky...

Rychlík kolébá
znavené výletníky
- až na dva smíšky.

Na pavučině
visí maličký kvítek -
druhý první máj.

Nábožné přítmí,
ruch města, hudebníci
- a tvá hezká tvář.

Květ pampelišky
ovadlý, opadaný
- ale od tebe.


Annika

Haiku (duben 2015)

30. dubna 2015 v 22:52 | Annika
Krystalky cukru
víří v hrnečku ze skla -
aprílový sníh.

Znovu a znovu
strkám prsty do ohně
ač znám jeho žár.

Opojná vůně
plně rozkvetlých stromů
he... he... he... hepčí!

Sto dvacet duší
pod majestátní klenbou
našlo nirvánu.

Přijmi jako dar
k jedenadvacetinám
červeň mé krve.

Štípnutí v zádech
pach spáleného masa
- budu krásnější.


Annika

Haiku (březen 2015)

31. března 2015 v 9:31 | Annika
... plus jedno pětiverší...

Ó, Světlo Věčné!
Slzy se němě řinou
z ospalých očí.

Útlý houslista
v rukou stojan na noty
rozbíjí auto.

Vlak mizí ve tmě.
Liduprázdným nádražím
bloumá bledý blud.

Prosluněná stráň.
Zapustit tak kořeny
a stát se břízou!

Paleta zvuků
jarního dopoledne
hýří barvami.
Jeden odstín však schází -
čirý tón tvého hlasu.

Zatmění slunce.
Smutnící dívka žvýká
makový koláč.

Jasně rudá krev
v tenkých pramíncích stéká
po bílém těle.


Annika

Haiku (únor 2015)

28. února 2015 v 8:55 | Annika
Drobky z pěšiny
zobají lesní ptáci -
není cesty zpět.

Vychladlým čajem
značíš mé čelo křížkem -
sladké rouhačství.

Zničená, zbitá
padnu smrti do klína
až po naději.

Mladá gothička
drtí hrubou podrážkou
čerstvé spadlý sníh.

Zlověstný klapot
bezpečnostního zámku -
konec něžností.

Jdem ruku v ruce
bodláčí na tkaničkách
kamínek v botě.


Annika

Haiku (leden 2015)

31. ledna 2015 v 21:24 | Annika
Šest tříverší, jedno bonusové pětiverší. Překvapuje mě, kolik z nich se odehrává v nočních hodinách...

Půl jedné ráno
v ruce krajíček chleba
v srdci touhu psát.

Police s čaji
mezi nimi kdovíproč
mýdlo s mašličkou.

Dva hlasy v noci
náhlý zvuk divočáka
- leknutí - ticho...

Lavička v parku
Praha jako na dlani
jen do ní cvrnknout!

Jediný úsměv
prozáří den lépe než
polední slunce.

Pozdní hodina
školou se linou hlasy -
v patře se svítí!
Hlídač se krade chodbou
k šestici provinilců.

Na život, na smrt.
Proti černému střelci
stojí bílá věž.


Annika


Článek byl vybrán do únorového Interestia v Klubu Snílků.

Kudykam

11. ledna 2015 v 21:48 | Annika
Hřejivá výzva má být hřejivá. Jestli se toto krásné, přátelské, měkoučké slovo k něčemu za nic na světě nedá použít, tak jsou to následující verše.
Tématem třináctého úkolu je jakákoliv báseň. V rozepsaných mi již straší tři svým způsobem roztomilá haiku, ta se však chystám vydat, jak jsem si navykla, až na konci měsíce.

Čekat tak dlouho se mi však nechtělo.

Dlouho postrádaná chuť psát se mi totiž již před týdnem vrátila, objevilo se navíc i cosi, co by se dalo nazvat motivací, a to se v mém případě moc často nestává. A tak jsem zasedla ke stolu a pustila se do díla. Nechala jsem myšlenky spontánně plynout v rytmu hudby...

... a vzniklo z toho něco, co jsem naprosto, ale naprosto nezamýšlela.

Haiku (listopad 2014)

30. listopadu 2014 v 10:50 | Annika
Slunce zakryla
mlha - a mně zbývají
jen oči pro pláč.

Orchestr víří
zapomínám na svůj part
splývám se zvukem.

Nač jenom hledat
vrtkavý smysl bytí
když mohu zpívat!

Ples se již blíží
malá sestra vyrostla
v římskou bohyni.

Ve zmatku bloudím -
najdu správný směr sama
či mě povedeš?

Nevěřím v Krista
u duchovní hudby však
taji dojetím.

Annika
 
 

Reklama