Je lepší ucho mít.

(Ne)malé radosti

Listy pučí, trouba hučí

1. května 2016 v 18:49 | Annika
... Annice zas v břiše kručí.
To je můj obvyklý stav. Poslední dobou nemohu přestat jíst. Že jsem však tento víkend měla spoustu času na vaření, tolik jsem se překrmila, že mě hlad ještě nějakou chvilku trápit nebude.
Týden, který uplynul, byl svěží a takový... jiný. Obzvláště víkend. Skoro až jsem zapomněla na to, jak jsem žila v minulých měsících. Rozevlátě, v pohybu, napůl doma, napůl pryč, hlavou někde kdovíkde. Nyní jsem na chvíi zpomalila a zkusila si po dlouhé době, jaké to je sednout si do křesla s francouzským historickým románem - naproti mému obvyklému hltání žaponských klasiků v metru a přejíždění správných stanic. Vylovila jsem z šuplíku korálky - vždyť já v posledních dnech zapomínala nosit šperky!
Nicméně neděle končí a já cítím, jak začínám být v koutku duše z toho poklidu maličko nesvá. Zdá se, že jsem za ty měsíce již přivykla rozevlátému žití pod dvěma či více střechami. Už se nemohu dočkat, až zase popadnu svůj batůžek s pyžamem a na jednu či na dvě noci odsvištím - abych se zase mohla s unaveným, ale zářivým úsměvem vrátit pod tu nejmilejší střechu; k nám na sídliště.

Zív

26. dubna 2016 v 14:56 | Annika
Příjemnost, poklidnost, vyčerpávající akčnost a zároveň tak trochu lenivost. Mám za sebou dva krásné týdny plné teplotních změn a pendlování mezi Prahou, milého bydlištěm a různými dalšími destinacemi. Škoda jen, že stále nedokážu najít více času na tvoření - a stejně tak i více času na blog, který v poslední době funguje v úsporném, ba spíše v úpadkovém režimu. Tak ráda bych se tomu všemu věnovala - ale ne na úkor toho, čemu se věnovat stíhám...

Suši, káva, limonáda

12. dubna 2016 v 20:16 | Annika
Od té doby, co jsem poslala všechny přihlášky a dokumenty pro studium v zahraničí a nyní mi zbývá jen čekat na vyjádření univerzity, začal život plynout sice zdaleka ne pomaleji, ale ne tak zbrkle a hystericky. Tento týden, ač byl vlastně poměrně vyčerpávající, mi připadal téměř až prolenošený a na svou "japonskou záležitost" jsem si skoro ani nevzpomněla...

S tím či oním sem a tam

4. dubna 2016 v 13:45 | Annika
Uplynul rychle jako sen. Nevím jestli spíš krásný nebo nebo nepříjemný - tento týden se odehrával v obojím duchu. Naštěstí však ale ve výsledku počet pozitivních zážitků předčil negativní.
Nutno však říct, že mi připadalo, jako bych po celý týden žila jen tak na 50% - ač se stalo poměrně mnoho výrazných věcí, ve většině případů ve mně až tak hlubokého nezanechaly...

A první jarní květ si vyšel na výlet

29. března 2016 v 14:35 | Annika
Konečně za oknem vypuklo něco, co se podobá jaru. Sluníčko příjemně šimrá na zimou vysušených tvářích a kuchyň je plná sladkostí zbylých z Velikonoc.
Byly to krásné dva týdny. Příjemné pocity, které se ve mně probouzely, se postupně s každým dnem stupňovaly. Když jsem v neděli v noci ospalá usínala na gauči v obýváku u milého babičky, uvědomila jsem si, jak moc šťastná jsem v posledních dnech byla. I přesto jsem se však nakonec rozhodla sepsat radostí dvanáct a ne čtrnáct. Některé by se daly rozkouskovat do více, nač to však dělat, když mě potěšily jako celek?
O to víc, mám na tebe, čtenáři, na konci článku otázek :-)

Mezi mlýnskými kameny

14. března 2016 v 13:43 | Annika
V pondělí se začaly dít věci. V úterý a ve středu přišla fáze zdánlivého klidu na povrchu a naléhavého bublání u dna. Ve čtvrtek mohutné vzkypění. V pátek, v sobotu a v neděli úklid nadělaného nepořádku. A dneškem počínaje se mašinérie rozjíždí zase.
Jinými slovy, pokouším se vlivem podivných okolností poměrně na poslední chvíli zařídit si roční výjezd do Japonska a připravit si pro to co nejlepší podmínky. A v tomto duchu se nesl celý minulý týden a ten, co právě začíná, bude podobný. Věřím však, že tentokrát se bude skvět v pozitivnějších barvách.

Tentokrát čtrnáct

7. března 2016 v 10:14 | Annika
Poslední dva týdny uplynuly jak voda. Skoro každý den byl nabitý aktivitou, ani jsem si nenašla čas na čtení, na korálky, a tím pádem ani na psaní článků. Už dlouho chystám sepsat článek do tvořivé rubriky; "valentýnský" náhrdelník, který jsem však chtěla prezentovat, se mi kvůli nešťastné kombinaci nekvalitního komponentu a hrubšího zacházení poničil. Dosud jsem neměla čas jej opravit a znovu nafotit. Stejně tak se už drahný čas těším na přešití jedné kabelky - ale ten zmetek čas...
Měla jsem možnost vybít své rukodělné touhy na roztržené podšívce kabátu, upadlém knoflíku či párající se kapse na košili. Příjemné zahřátí u srdce z opraveného nedostatku se však zdaleka nedá srovnat s výbuchy nadšení, když v rozpíchaných a odřených prstech držím něco úplně nově vytvořeného.

Zahrajte tu mou lito-lito-litoměřickou

23. února 2016 v 11:27 | Annika
Uplynul další týden, a byl přesně, jak jsem očekávala, úplně jiný než předchozí. Zkouškové skončilo a s ním jak nepříjemné povinnosti, tak povalování se doma. Vyrazila jsem za novými vědomostmi do školy - a za novými zážitky do Českého středohoří...

Tak to spusťme

14. února 2016 v 20:40 | Annika
Mezi lety 2013 a 2014 jsem na starém blogu úspěšně plnila projekt (Ne)malé radosti. Tehdy mě to velmi bavilo. Občas jednotlivé týdny radostí jen překypovaly, jindy naopak bylo najít sedm šťastných chvil nadlidským úkolem. Přesto jsem to ale zvládla a jako odměna mi na památku zůstalo cosi jako deník zachycující, co mě v roce 2013 a 14 naplňovalo příjemnými pocity.
Ač to možná není zrovna nepřitažlivější čtení a časy největší slávy tohoto projektu již pominuly, letos jsem se odhodlala to zkusit zase. Lákala mě představa srovnat to, co mě těšilo jako čerstvou prvačku na výšce, a co mě těší nyní. Od té doby se tolik věcí změnilo! Jsem si jistá, že bude těžké nebýt jednotvárná, mám však pocit, že už dlouho jsem se nepostavila žádné výzvě. Tak tedy hurá do toho!
 
 

Reklama