Je lepší ucho mít.

Knihy

Mladík, který se opozdil

22. března 2016 v 13:36 | Annika
Jsou to již léta, co jsem se dozvěděla o existenci Mladíka, který se opozdil a kterého stvořil význačný japonský spisovatel Óe. Tehdy mě dílo, jehož název jsem si ihned zapamatovala, zaujalo a byla odhodlaná si jej přečíst. Že jej však bylo těžké sehnat, počkala jsem si až do letošního léta; do té doby, ve chvílích, kdy se sestra chystala do knihovny, z mých úst mnohokrát zazněla věta: "A až se tam budeš rozhlížet, koukni se mi tam po Mladíkovi!"
V létě se tedy Mladík konečně objevil na mé poličce, že mám ale na ní stabilně obrovskou hromadu půjčených knih, řada na něj přišla až nyní. Vrhla jsem se do jeho četby doslova jako do vodního víru - bylo obtížné se z moci jeho čtivosti vymanit a občas se mi skutečně motala hlava...

Letní pevnost

8. ledna 2016 v 10:53 | Annika
Jako osoba snažící se šířit povědomí o japonské literatuře mezi české čtenáře jsem si myslela, že mám v českých překladech celkem ucházející přehled. Ukázalo se však, že v něm jsou výrazné trhliny.
Nedávno jsem seděla na návštěvě v obývacím pokoji, těkala očima okolo sebe, a jak jsem zamířila pohledem na svazky v tamní knihovničce, zrak mi okamžitě padl na postarší fialovou knížku s podezřele japonsky znějícím jménem autora - Cudži Kunio. Byla jsem velmi překvapená, neboť jsem o tomto autorovi nikdy neslyšela - natož o tom, že by jej někdo překládal do češtiny!
Ač to je vrcholně nespolečenské, začetla jsem se do knihy již během návštěvy. Hostitelka mi ji pak zapůjčila domů a já četla a četla a četla...

Klíč

3. prosince 2015 v 10:47 | Annika
Jsem ve svém okolí známá tím, jak horlivě se snažím propagovat japonskou literaturu u nejapanologů a nejapanofilů. Bohužel je však nutno říct, že mi to příliš nejde. Otázka je, zda je to mými pravděpodobně chabými přesvědčovacími schopnostmi, či japonskou literaturou samou o sobě.
Jednu oběť jsem si však pro svou misionářskou činnost našla, a tou je můj milý. Tanizakiho Klíč jsem mu více méně vnutila k četbě a při té příležitosti si jej sama rovnou přečetla podruhé, abych s ním posléze mohla o knize diskutovat.

Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování

1. listopadu 2015 v 12:31 | Annika
Nastal čas oživit knižní rubriku. Neuvědomuji si žádný rozumný důvod, proč uhynula. Od přečtení Snové ženy, jejíž recenze je v ní posledním článkem, uplynulo již více než rok a já od té doby přečetla přes šedesát dalších knížek, z nichž kolem deseti je od japonských autorů, kterými jsem se zde hlavně chtěla zabývat.
Prostě se mi o knihách psát nechtělo.
Když jsem však v knihovně náhodou ulovila nedávno vydaného Cukuru Tazakiho a přečetla si jeho příběh, zase mě přepadla chuť se - alespoň dočasně, pokud ne dlouhodobě - ke knižní rubrice vrátit.

Snová žena

28. září 2014 v 9:20 | Annika
To mě takhle v knihovně přepadla akutní potřeba si něco půjčit, ale nevěděla jsem co. Abych ale nepůjčovala úplně naslepo, zúžila jsem výběr z celého úseku beletrie jen na japonskou literaturu. Vzpomněla jsem si na jméno "Nagai Kafú", ač už jsem vůbec nevěděla, co je ten pán zač ani kdy žil, a nalezla v regálu jeho Snovou ženu. Ani jsem se nepodívala, o čem by to mělo být, strčila knihu a svou průkazku pod ruce knihovnice a vesele si to mašírovala domů s tyrkysovým paperbackem v kabelce.
Anotaci jsem si přečetla až o měsíc později, kdy se mi začala výpůjční doba chýlit k závěru. Ještě před tím jsem se trošku obávala, že jsem si zase půjčila nějakou podivnost - přiznejme si, japonská literatura jich obsahuje plno - po přečtení jsem však zjistila, že knížka by se měla svým charakterem podobat Zápolení od Higuči Ičijó, které se mi velice líbilo. Vrhla jsem se tedy do četby s očekáváním dávné atmosféry Eda (původní název Tokia) na počátku doby Meidži (1868-1912), zároveň drsné, ale také poetické...

Zápolení

4. srpna 2014 v 14:50 | Annika
Higuči Ičijó... Toto jméno si automaticky spojuji s povídkou V kalném proudu, kterou jsme zkrácenou četli před několika lety na gymnáziu, a jíž je tato paní autorkou. Ičijó byla jediným japonským spisovatelem, kterého jsme probírali, aniž by souvisel s literaturou těch, co přežili druhou světovou válku. Bohužel jsme však pouze jen četli onu povídku, další informace nám o ní profesor neřekl. Ani to, jestli to je žena nebo muž. Bůhví, jestli to profesor sám vůbec věděl, si občas ze žertu říkávám. Že je Ičijó žena, jsem totiž ve velkém šoku zjistila až před rokem; do té doby jsem ji považovala za muže. A když jsem ve své školní eseji o ní psala jako o panu Higučim, profesor mě vůbec neopravil, ba ani se okatě nebavil na můj účet, jak občas míval ve zvyku...
Teď jsem se po mnoha letech k této autorce z doby Meidži opět dostala. Tenkrát na gymnáziu mě vůbec nezaujala. Nyní mě však přímo nadchla!

A ještě malá poznámka. Je to totiž poprvé, co na tomto blogu píšu o japonském autorovi, tudíž chci předejít nedorozuměním a zmatkům. Podle japonského zvyku zanechávám na prvním místě rodové jméno před osobním. (Tudíž Higuči Ičijó je vlastně po česku "Ičijó Higučiová".) Stejným způsobem budu psát i jiná japonská jména, která se zde v budoucnu objeví.

Jsme přece sestry

24. července 2014 v 17:59 | Annika
Nebýt mé milé blogové přítelkyně Vlasty, asi se o existenci této knihy vůbec nedozvím. Že ji však četla a následně recenzovala na svém starém blogu, nakonec byly naše cesty přeci jen zkříženy. Vlastina - nebo tehdy ještě Kariolina - recenze mě totiž velmi zaujala. Navíc, už jen tematika mi je blízká. Vždyť sama jsem starší sestra, a právě být starší sestrou považuji za cosi, co se nedá pořádně popsat - co se prostě musí zažít.
Sesterské příběhy mě moc baví číst. Jako malá jsem milovala Luisu a Lotku, Dvojčata v průšvihu nebo Nanynku a Málinku, jako starší jsem si pak velmi užila Sestry Makiokovy, Malé ženy, Rozum a cit nebo Pýchu a předsudek. I proto jsem se cítila téměř povinna si Jsme přece sestry přečíst. Další sestropříběh do sbírky!
 
 

Reklama