Je lepší ucho mít.

Dopisy pro nikoho

Včera bylo veselo

18. listopadu 2014 v 11:48 | Annika
Svaté jitro jest a svatá noc je tmavá
Na psacím stole mi trůní dvě velké umělé květiny do vlasů. Jedna černo-červená růže a jedna kopretina. Jednu z nich budu mít za dva dny připnutou na své nové černé halence, ještě však nevím, kterou. Tu druhou bude mít připnutou na svých černých šatech H. Náš první sborový koncert se blíží. Škoda, J., že se nemůžeš přijít podívat. Bude to totiž paráda! Super! Bezva! Bomba! Právě tyhle skvostné výrazy jsem ve středu a dnes učila H. Ona mi zato dala stejnou lekci v japonštině. Sugoi!/Sugé! Subarašii! Jabai! V naší učebnici nám pořád podsouvají slovíčko "suteki". Prý to ale zní nanynkovsky, řekl nám jeden nebo dva z našich vyučujících, a vzhledem k tomu, že H. jej při svém výčtu slovíček skutečně neřekla, rozhodla jsem se jej vypustit ze svého aktivního slovníku.

すてきなかばんですね。どこで買いましたか。エドヤストアで買いました。

O zpívání a o kašlání

25. října 2014 v 18:05 | Annika
Za zvuku Mé vlasti
Možná to J. víš, možná ne, měla jsem dřív starý blog. Jednou jsem si do jednoho článku, myslím že byl poněkud depkařsky laděný, poznamenala tuto větu: "S prvním podzimním listím přichází první podzimní básně. S prvním podzimními básněmi přichází podzimní krize osobnosti." Vždycky jsem to tak měla. Jakmile jsem napsala svou první básničku inspirovanou podzimem, brzy nato jsem upadla do bolestného stavu mysli, a v něm jsem setrvávala pokaždé zhruba týden, než mě něco rozptýlilo z úvah o tom, zda k zahrabání se pod zem lépe poslouží rýčíček nebo hrabičky.

Semestře, vstaň bystře!

9. října 2014 v 19:05 | Annika
Pod okny jezdí kočáry
Tak už je to zase tu, J. Mé dlouhé prázdniny dneškem počínaje skončily. Do školy ještě nemusím, ale začal zápis. Přesně v deset dopoledne jsem zapnula SIS, abych si zabrala místo v kurzech angličtiny. Systém byl úplně zpomalený. Horko těžko jsem se proklikala až k paralelkám kurzu - abych následně zjistila, že ani jedna mi časově nevyhovuje. Japonské umění, na které chodili někteří spolužáci loni a já chtěla až letos, jsem nenašla vůbec, neotevřelo se. Že já loni neoželela ty pitomé country tance, které se s uměním kryly - ty se totiž samozřejmě letos otevřely zas. A Myšlení Dálného Východu se mi překrývá s povinným předmětem stejně jako angličtina. A to jsem si říkala, jaký mám letos pěkný rozvrh. Ano, je pěkný... ale v některých ohledech trochu nevyhovující. Například v pátek nebudu mít čas na oběd.

A tak začal můj podzim

17. září 2014 v 16:48 | Annika
Zase jedno smutné ráno
Konečně přišlo září, J. Ani netušíš, jak moc jsem se na podzim těšila. Vím, že ty jej moc nemáš rád - u tebe s podzimními dešti přichází problémy v podobě pravidelných záplav, které vždycky vyplaví sklep tvého domu na nábřeží a leckdy i cukrárnu v přízemí. Máš vždy tolik starostí... Z celého srdce ti přeji, aby letos přišlo vody co nejméně.

Cit bez citu jako pán bez hradu

13. srpna 2014 v 19:20 | Annika
Pokoj, který před patnácti lety ještě býval můj
Dnes ti, J., posílám pozdrav z rodného města. Ležím skrčená se sestřiným tabletem a poslouchám rámusení popelářů a zpěv osamělého ptáka. Už několik nocí spím strašně špatně. A do zápisníku zkušeností si vpisuji nový postřeh, totiž že zabít komára vyžaduje mnohem rafinovanější přístup, než když je obětí šatní mol.

Prchavá letní rána

27. července 2014 v 8:56 | Annika
Praha, tělo v obývacím pokoji, hlava kdesi v čudu v modrých dálavách
Ještě napůl spící, rozcuchaná a toužící po šálku horkého čaje, jsem vyhlédla z otevřeného okna a nadechla se té nejkrásnější vůně, jakou můj nos za poslední dny cítil. V chladném ranním vzduchu byla cítit rosa a zeleň oživená noční bouřkou. Dýchala jsem plnými doušky, vždyť v posledních dnech bylo ovzduší tak suché a vyprahlé. Necítila jsem v něm ani kapku života. Až teď. Přenesla jsem se ve vzpomínkách do dávné minulosti, kdy jsem takováto rána zažívala na skautských táborech. Bosky jsem cvičila na louce, pozorovala trhající se cáry mlhy v korunách stromů v okolních lesích a těšila se, až mi služba v kuchyni obrovskou naběračkou naplní můj plechový hrnek černým čajem, který jsem si právě díky těmto ránům tak oblíbila. Vlastně by se dalo říct, že jindy než v taková krásná rána černý čaj nepiji, neb to pro mě nemá kouzlo. Černý čaj v pokoji a černý čaj na čerstvém vzduchu není totéž.
A při těchto úvahách, které dohromady netrvaly ani dvě vteřiny, mě najednou napadlo, že bych ti, milý J., mohla napsat svůj první dopis.
 
 

Reklama