Je lepší ucho mít.

Dopisy pro nikoho

Antibiotické blues

22. ledna 2016 v 21:47 | Annika
1+2x2+3x1+1 = B-P
Můj milý Juliáne,
zdravím tě opět po dlouhém čase. Posledně jsem ti poslala dva dopisy, v jednomž z nich jsem plakala nad tím, že nezvládám svou roli třeťačky (což mě v současnu již netrápí), a v druhémž si rvala kadeře nad tím, že jistá osoba jménem jistý muž objevila tento blog (což mi také už dávno žíly netrhá). Ani dnes to nebude zrovna rozjuchané povídání. (Pokud však budu pokračovat v dosavadním trendu, snad by i toto trápení mohlo brzy vyvanout...)

Kobylky a mák

12. listopadu 2015 v 19:59 | Annika
Hop a skok, rychle skoč, kobylko ty krásná.
Kde jsou, Juliáne, ty růžové časy, kdy byla japonština brnkačka?
Kdy jsem na hodinách četby četla přitroublé články o ničem? Nyní se vše, co čtu a překládám, točí kolem pojmu kaiša. "Firma." Je to důležité. Ale je to taky pěkně nepříjemné.
Kde jsou dny naplněné radovánkami ve formě obyčejných jednoduchých partikulí? Zkus si to vyslovit nahlas. Složené partikule. Nemrazí tě z toho v zádech?
Složené partikule mě pravda trápily už v druháku, teď, když vypukl třetí ročník, mě však doslova zaplavily.
Projít třeťákem s grácií se mi zatím jeví jako úkol skutečně nadlidský.

Romance pro zvonkohru

27. srpna 2015 v 17:28 | Annika
Zvonkohra uschlých klasů
Venku je krásný letní podvečer. Cítím ve vzduchu, že ten pravý prázdninový, trochu úmorný čas se schyluje ke konci a začne klidnější část léta, která se později přelije v podzim. Miluji tuto pozdně letní dobu, obzvláště večery. A jak jsem tak, Juliáne, o tom přemýšlela, najednou mi přišlo na mysl, že ti musím napsat dopis.

Cvrlikání

11. června 2015 v 21:26 | Annika
Vzkaz v lahvi
Je to ostuda, příteli. Od mého posledního dopisu už zase uplynul více než měsíc. Zanedbávám tě. Můžeš mi odpustit?

Jak jsme patlali, šlapali a jedli

2. května 2015 v 22:05 | Annika
Dnes ti budu, příteli, vyprávět o hektickém závěru dubna a netradičním prvním máji.
Už jsi někdy jedl japonskou kuchyni na Řípu?

Divný dubnový den

16. dubna 2015 v 10:26 | Annika
Jako ve snu
V posledních dnech můj život plynul vcelku harmonicky. Co mělo fungovat, fungovalo, a co dosud dost dobře nešlo, nešlo ani nadále. Až přišel, můj milý Juliáne, čtrnáctý duben.
Probudila jsem se v půl sedmé s křečí v levé noze. Nijak mě to nevykolejilo, jsem na takováto rána v posledních týdnech zvyklá. Obrátila jsem se na břicho, spustila bolavou nohu dolů z postele a doufala, že se mi podaří ještě znovu usnout. Věděla jsem, že stojím na samém počátku náročného dne.

Železniční nokturno

11. března 2015 v 20:54 | Annika
Jak Velebná Noc!
Pořád o něm, Juliáne, přemýšlím. O tom pátečním večeru.
Skromně jsem si sbalila batůžek na jednu noc. Hřeben, kartáček, Sorokinovu Telurii (kterou mi měsíc zpátky vnutil ke čtení a následně zapůjčil jistý muž), propisku ve tvaru injekční stříkačky a ručně sešitý Hovhanessův Magnificat na sobotní sborové soustředění. A pro jistotu náhradní červené punčocháče, kdybych ty, které jsem měla toho dne na sobě, někde omylem roztrhla. Po cestě na vlak jsem se také ještě zastavila v samoobsluze a vybavila se balíčkem mých milovaných peprmintek.

(P)lamen(t) (po)zkouškový

17. února 2015 v 9:18 | Annika
Píseň o racku námořníkovi
Pokuds', milý J., očekával nějaké přínosné, duchaplné či zajímavé psaníčko, musím tě zklamat. Jsem to zase jenom já a píšu ti zase jenom své obvyklé postřehy, pitomosti a patlaniny.
Zkouškové období se již dávno přehouplo do druhé poloviny. Ba dokonce už spěje k závěru. Mám před sebou poslední týden, v němž mě čeká jediná a poslední zkouška. Opravný termín. V pondělí jsem dostala svou první trojku. Zaslouženou. Ba ne, možná dokonce nezaslouženou. Zasloužila bych bez milosti vykopnout. I tak mě to ale trochu zabolelo. Dosud se mi dařilo vždycky všechno uhrát na dvojku, pokud jsem nedostala jedničku. A tenhle semestr jsem dokonce měla jen a jen samé jedničky. Hecly jsme se tedy se spolužačkou, kterou potkal stejný osud, a nahlásily jsme vyučující, že to chceme zkusit znova. Bylo to z mé strany pravé, poctivě smetanové kamikaze. Kredity už mám, nic tím nezískám. Jen hrdinnou smrt v boji. Příště už se asi nehecnu. Mohla jsem mít před sebou klidnou sobotu strávenou s krasobruslením a biatlonem a zajímavou neděli strávenou s jistým mužem. Místo toho jsem dala přednost meiši, dóši, keijóši, fukuši, secuzokuši a džoši. Jak jsem mohla?

Na rozbouřené hladině

20. ledna 2015 v 11:02 | Annika
Kéž by tak teď sněžilo...
Juliáne!
Píšu ti zhruba po měsíci. Za tu dobu se u mě děla spousta věcí. Odzpívala jsem mnoho koncertů. Na všech jsem zpívala totéž, a přesto byl každý osobitý a úplně jiný. Jednou jsem stála vedle tenorů, a tak jsem slyšela, jak zní jejich party. Jindy mě postavili na tak hloupé místo, že jsem po celý koncert slyšela jen sebe a holku vedle. Jednou mi kolem hlavy, zatímco Rybovka dynamicky vrcholila, kroužila můra. (Víš přece, jak nesnáším můry!) Jindy hrozilo, že budeme bez varhan. Jednou jsem se ve volném čase před koncertem nevychovaně rozvalovala v karlštejnské obřadní síni na podlaze, neb byla krásně vyhřívaná. Jindy jsem se v čase před koncertem snažila přesvědčit jistého muže, že jeho nápad, abych s ním šla v dlouhé sukni a kozačkách šplhat po žebříku do temných útrob kostelní věže, opravdu není moc dobrý. Jednou jsem nabídla japonské kamarádce domácí vanilkové rohlíčky a ta se po nich mohla utlouct. Jindy jsem ve vlaku poslouchala zvuk tahací harmoniky, na kterou hrál jistý muž. Jednou jsem skládala origami. Jindy jsem umírala smíchy během rozhovorů s mým nejmilejším spolužákem. Jednou jsem umírala studem, když jsme pokazili Lužanskou mši. Jindy, dokonce vícekrát, jsem umírala zimou. A ještě úplně jindy jsem umírala děsem z tenorového sólisty.
Byly to neopakovatelné chvíle, přesně takové, jaké mám nejraději. Škoda, že ses na ani jeden koncert nedostavil. Mám chuť tě za to pořádně proplesknout. Určitě jsi čas měl, ale prostě se ti nechtělo. Raději ses zašil do svých knih a do svých malůvek. Běda ti, jestli tě v dubnu neuvidím ve Svatém Vítu!

Za zvuku praskání gramofonu

11. prosince 2014 v 19:01 | Annika
... aniž bych měla v pokoji gramofon.
Pamatuješ si, J., na můj poslední dopis? Ten přísně tajný, který jsem ti po přečtení nakázala okamžitě zlikvidovat? Psala jsem ti tam velmi nepěkné věci o svém zničeném duchu i těle, neboť jsem se nacházela - jak jsi dozajista bystře poznal - v těžké existenciální krizi, kterou se mi však zdá se podařilo celkem dobře utajit před okolím až na pár drobných excesů. Pro jistotu se ti tedy teď, po týdnu, ozývám znova a hlásím, že už je všechno dobré. Až moc dobré.
Jedna kamarádka se o mě jednou vyjádřila, že jsem člověk lítající z extrémů do extrémů. Už si nepamatuji v jaké souvislosti. Ale něco na tom asi je, neboť v posledních dnech se cítím až podezřele fajn. Včera jsem dokonce měla náladu tak bujarou, že jsem se odhodlala místo dštění síry a ohně rozdávat úsměvy, milá slova a sem tam i nějaký ten kompliment. Po chodnících jsem pobíhala div ne tanečním krokem. A to vše úplně bezdůvodně, drahý příteli. Bylo mi prostě dobře.
 
 

Reklama