Je lepší ucho mít.

Divadlo a hudba

La Bayadère

18. září 2015 v 10:20 | Annika
Pouhé dva dny poté, co jsem ve Stavovském divadle zhlédla drobátko bláznivou Kouzelnou flétnu, jsem se vypravila do Státní opery na balet. Tentokrát sama. Bajadéra nikoho z mých blízkých nezajímala, a tak jsem si koupila lístek jen pro sebe, protože mě upoutala krásná orientální slečna na plakátu.
U Kouzelné flétny jsem si zhruba pamatovala, co v ní jsou za postavy, že ji složil Mozart, kterého řadíme do období klasicismu a že děj je pohádkový. U Bajadéry jsem však netušila ani jaké uvidím postavy, ani kdo ji složil a v jaké době žil - a už vůbec jsem nevěděla, o čem by tak mohla být. Netroufala jsem si ani hádat, co znamená ten název. Zkrátka - vyrazila jsem do Státní opery úplně naslepo...

Kouzelná flétna

12. září 2015 v 21:20 | Annika
Na konci léta vypuklo a před týdnem opět skončilo Divadlobraní - možnost koupit si lístky na zářiová představení v Národním divadle o 40% levněji. Pro mě to byla naprosto ideální příležitost, neboť v září mám stále ještě volno, škola mě čeká až v říjnu. A tak jsem se rozhodla tento měsíc strávit kulturně.
Mým plánem bylo jít na čtyři představení: nejprve s jistým mužem do Stavovského divadla na Kouzelnou flétnu (o které bude pojednávat tento článek), poté sama do Státní opery na La Bayadère, pak se spolužákem A. do Národního divadla na Rusalku a nakonec po boku sestry se poprvé podívat na Novou scénu na Podivuhodné cesty Julese Vernea.

Na Mozartovu Kouzelnou flétnu jsem se těšila, nejvíce ale ve mě z pocitů převažovala zvědavost. Představení vybral muž a já právě hlavně z oné zvědavosti souhlasila, že by to mohl být dobrý nápad. Velmi dobře si pamatuji na plakáty se dvěma slečnami - zmrzlinami, kterých byla na začátku letošního roku Praha plná. Když jsem tak ty plakáty pozorovala, vždycky jsem si říkala: "To bude nějaká ztřeštěnost."
A desátého září jsem dostala možnost zjistit, zda tomu tak skutečně je.

Costanza e fortezza

3. srpna 2015 v 15:17 | Annika
Za jiných okolností bych se na tuto operu asi nikdy nevypravila, protože bych se nejspíš ani nedozvěděla, že existuje. To bych však nesměla chodit s jistým mužem, který se již delší dobu pohybuje v kruzích kolem staré hudby. Jednoho dne přišel se zprávou, že bude zpívat ve sboru v barokní opeře Costanza e fortezza od J. J. Fuxe. Později se objevil znovu s další překvapivou informací - že tam ještě k tomu dokonce bude vystupovat ve dvojroli v hereckém komparzu. A tak jsem se na Costanzu e fortezzu nakonec vypravila hlavně z těchto ryze osobních důvodů. Na druhém místě pak byla obrovská zvědavost.

Prosincové hudební zážitky II.

19. prosince 2014 v 21:18 | Annika
Úterý 16. prosince - Barokní Vánoce
Minulou středu mi na sborové zkoušce spoluzpěvák J. předal letáček, který hlásal, že v jednom kostele na Praze 1 bude příští úterý hrát a zpívat českou a moravskou vánoční barokní hudbu soubor, jehož je onen J. členem. J. mi o tomto svém druhém sboru již v minulosti vyprávěl a že jsem byla zvědavá, jak jim to zní, přislíbila jsem, že se na koncert dostavím. Už jen proto, že J. se vyjádřil, že tam bude mít sem tam nějaké to krátké sólo. A jestli se mi líbí zpěv někoho od nás ze sboru, tak je to právě jeho. Málokterá barva hlasu mi zní tak libozvučně jako barva hlasu J.

Prosincové hudební zážitky I.

14. prosince 2014 v 19:29 | Annika
Pátek 12. prosince - adventní koncert mé bývalé jazykové školy
Toho dne mě čekal druhý koncert tohoto měsíce. Úplně první se konal čtvrtého, přijde mi však, že nemám, co bych k němu napsala, tudíž jej z tohoto seriálu vypouštím.
Vzhledem k tomu, že mě čeká ještě hromada dalších koncertů, nehodí se už předem srovnávat - ale myslím si, že až o Štědrém večeru ulehnu na pohovku za bezstarostného uždibování cukroví, budu si v duchu říkat, že právě tento hned druhý koncert byl tím nejdivnějším hudebním zážitkem za celý prosinec. Protože skutečně jsem se občas cítila jako ve zlém snu. Nebo v opravdu bizarním snu.

Podruhé na Carmen

20. září 2014 v 15:58 | Annika
Každý z nás už dozajista někdy slyšel nějakou ze slavných melodií z opery Carmen od francouzského skladatele Georgese Bizeta - ať už ohnivou předehru k prvnímu dějství, smyslnou Habaneru nebo proslulou árii toreadora Escamilla. I já tyto melodie znám již od dětství a zhruba ve třinácti letech jsem si poprvé poslechla celou operu a velice si ji zamilovala, ba přímo se do ní zbláznila. V roce 2007 jsem se na ni poprvé byla podívat v Národním divadle (byla to má úplně první opera) a už tehdy jsem věděla, že to nebylo naposledy.
V dnešní době už na Carmen nahlížím trošku jinak než jako mladší. Stala jsem se fanynkou krasobruslení a hudba z této opery je mezi krasobruslaři velmi populárním doprovodem k programu - ve výsledku se mi tím pádem Bizetovo nejslavnější dílo lehce přeposlouchalo a začala jsem jej brát téměř jako odrhovačku. I přes to jsem se ale na ně před týdnem vypravila do Státní opery...

8 pěveckých snů

15. září 2014 v 10:06 | Annika
Sborovému zpěvu jsem se v minulosti věnovala pět let. To není tak dlouho, ale i tato krátká doba ve mně stačila ještě více rozdmýchat mou lásku jak ke zpívání, tak k hudbě samé. Myslím si, že jsem pokaždé zpívala průměrně. Mám nevyčnívající tenký hlas, ale troufám si tvrdit, že dobrý hudební sluch. Nikdy bych nemohla být se svým pípáním sólovou pěvkyní, zato ale dokážu být vcelku solidně fungující součástí masy, kterou tvořím a do které zároveň zapadám.
V současné době již dva roky nikde nezpívám a cítím, jak citelně mi zpěv chybí. Přestala jsem správně dýchat, hlasivky dlouhým neužíváním neslouží v hloubkách i výškách tak, jak by se mi líbilo a hlas mi občas, když si jen tak prozpěvuji, přeskočí. Potřebuji znova někde začít a přihlásila jsem se proto do jistého nejmenovaného pěveckého sboru. A že ještě netuším, zda mě mezi sebe vezmou či ne, zatím se alespoň opájím myšlenkami, co v minulosti bylo a v současnosti je mým pěveckým snem. Jinými slovy, co toužím zpívat a co jsem toužila zpívat dávněji. Myslím si, že ve většině případů se mi položky v následujícím seznamu nikdy zpívat nepodaří - ale snění zakázáno není :-)
 
 

Reklama