Je lepší ucho mít.

Auf!

17. srpna 2016 v 11:33 | Annika |  (Ne)malé radosti
Vlastně nebýt chatování s Vysvobozenou Vlastou, asi bych tak trochu zapomněla, že mám blog.
Za poslední měsíc jsem si na jeho chod téměř nevzpomněla. Ba naopak už si pomalu maluju, jak bude vypadat druhý blog, který si v blízké době založím. Jak ho nazvu? Provizorně mu v duchu říkám Ósaka njúsu. Takhle přitblble se ale jmenovat nebude. Možná. Člověk nikdy neví, kdy mu selže fantazie.
To však neznamená, že jsem neprožívala hezké příhody. Nyní si beru do ruky diář, prohrabávám se historií v mailu a pokouším se vzpomenout, jak to všechno šlo od 25. července správně za sebou.


1. Po dlouhé době jsem viděla impro, které mě od začátku až do konce opravdu velmi bavilo. Vypravili jsme se do Stromovky na show skupiny Just Impro. Ten den bylo poměrně škaredě, naštěstí však před představením déšť ustal. Atmosféra v diváctvu byla skvělá, improvizátorské výkony velmi vtipné. Doufám, že se na youtube objeví videa.

2. Velice mě potěšilo narychlo naplánované setkání s Mniškou, která se jednoho dne vypravila do Prahy něco vyřizovat a vzpomněla si na mou existenci. Prošly jsme se po Vyšehradě a kolem Vltavy a zakotvily v jedné velmi příjemné čajovně, kde jsme si na zahrádce vychutnaly každá svou krásně vonící konvičku lahodného nápoje. Neříkám čaje, neboť pokud si pamatuji, Mniška si dala honeybush, zatímco já hotovou všehochuť - směs čaje, kávových zrn, kakaových slupek a bylinek, jež nese poetický název Vzpomínky na Afriku.
Poté jsme se vydaly na nádraží, odkud jsme později obě mířily po železnici stejným směrem, akorát já jen kousek osobáčkem za Prahu do milého obce. Po cestě mě Mniška vzdělala v trendech současné doby - ukázala mi, v čem spočívá to slavné chytání pokémonů. A nutno říct, že to asi není úplně pro mě.
Naše vlaky stály na stejném nástupišti a jely hned chvilku po sobě. Můj jel první; i naskočila jsem a vydala se pokračovat v třídění hromady starých knih v milého bytě. Po výstupu jsem si příjemné popovídala se sousedkou a celý zbytek dne se i nadále nesl jedině v příjemném duchu...

3. Hned druhý den jsem toto léto již podruhé vyrazila do milého rodiště. Tentokrát však všechno bylo jinačí než obvykle. Milého maminka nebyla přes víkend doma, tudíž jsme si v jejím bytě hospodařili sami.
Cesta byla dlouhá, ale příjemná. Po opuštění vlaku mě milý vedl od nádraží k bytu maminky cestami, které jsem ještě neznala a které byly pěkné. Druhý den jsme si vyšli do města a vylezli na věž místního krásného zámku. V zámecké čokoládovně jsme si dali neotřelé pralinky. Levandulové vypadaly jako střevlíci a chutnaly, jako když člověk otevře šatní skříň pohádkové babičky. Testovali jsme také borůvkové bonbóny - které mi zase pro změnu připomínaly prací prášek. Ale byly moc dobré.
Vykoupali jsme se na koupališti přímo pod zámkem, pili limonádu a jen tak polehávali na trávě a užívali si krásný letní den, což je pro nás činnost poměrně neobvyklá.
Měla jsem pocit, že všechno na světě funguje a všechno je, jak má být...
Cestou domů jsme si udělali procházku mezi poli a sledovali zajímavé červánkové efekty na mracích způsobené západem slunce.
Druhý den jsem v bytě zůstala na několik hodin úplně sama. Vyžehlila jsem spoustu košil a pouštěla si k tomu náhodná cédéčka ze skříně milého maminky. Žehlení není zrovna naplňující činnost - ale tentokrát mi připadalo mimořádně fajn.
Dostala jsem od maminky na vyzkoušení letní šatičky a sukni, které neužije, a že mi obojí pěkně padlo, mohla jsem si je nechat. Obzvláště sukně je nádherná. Šedobéžová, jemně kostkovaná, nádherné točivá, zavinovací se dvěma řadami knoflíků - jako od japonské školní uniformy, ale dlouhá až po kolena.
Jako dík za oblečení a za to, že nám byl poskytnut nocleh v bytě, jsem upekla osvědčenou skořicovo-čokoládovo-ořechovou buchtu. Potěšilo mě, že chutnala.
Snad jediným neúspěchem víkendu byly pohlednice. Napsala jsem je - a nestihla je kvůli kvapnému odjezdu odeslat. Tudíž všem duším, kterým ode mě přijde pohlednice, na níž jsem napsala datum 31.7., ale bude na ní razítko s datem mnohem pozdějším a z úplně jiného města, nebuďte znepokojeni - já to prostě nestihla odeslat.
Nyní mi pohledy leží neodeslané doma. Je mi hloupé je poslat z Prahy, když dvě bytosti, kterým píšu, jsou Pražačky a jedna dokonce bydlí minutu ode mě. Počkám si, až odjedu někam pryč, kde budu mít čas na to, abych je hodila do schránky. Je to přitroublé - ale neříkejte, že vás to u mě překvapuje! :-)

4. Celý následující týden jsem strávila v balírně léků. Bylo to opět těžce vymílající, ale pár pěkných momentů se našlo. Bavilo mě zajít po práci na misku teplé kořeněné cizrnové polévky. Bavilo mě i chvilku běhat po městě a shánět pro milého vestičku - proč, bude odpovězeno v příštím odstavci. A přeci jen mě i bavilo stáčet peroxid a balit krabičky do fólie a vážit je. Nejkrásnější však bylo v pátek za sebou prásknout dveřmi, koupit si plechovku cideru mé oblíbené značky, vypít ji a říkat si: už zítra mě po tom náročném týdnu zase jednou konečně čeká zajímavý zážitek.

5. V sobotu v poledne jsem totiž naskočila do autobusu a vyrazila směrem do Litvínova. Co tam? V Litvínově nic, jenom přestoupit na jiný autobus, dojet s ním do jedné nedaleké dědiny a odtud ještě kousek pokračovat pěšky na zámek Jezeří, kde se toho dne hrála opera Faust, kde milý vystupoval jako sborista - a jako Wagner.
Tak hladce to ale neproběhlo. Stačila jedna kolona kousíček od Slaného u semaforů na zúžené vozovce a jeden přiblblý motorkářský průvod, abych těsně po příjezdu na litvínovské nádraží viděla můj přípojový bus, před jehož odjezdem jsem měla mít 20 minut času, akorát opouštět zastávku. Nejprve jsem byla hodně vzteklá. Pak jsem se vydýchala, dala si kávu a zákusek a počkala si na další spoj. Naštěstí jel hned za hodinu.
Na Jezeří jsem pak dorazila se zpožděním, ale již bez komplikací. Stihla jsem kousek prohlídky interiérů a usoudila, že to je opravdu hodně zvláštní místo. Vnitřek byl napůl zchátralý, vnějšek také. Všude bylo možno spatřit různé podivnosti. Na zámku se údajně natáčel jakýsi americký horor. Možná to souviselo s tím.
Dole pod kopcem se rozkládala mostecká pánev, která neustále pomaličku, ale mocně tepala těžebním ruchem.
A pak konečně začalo vystoupení. Pro svou roli sboristy milý potřeboval koupit vestu, a jelikož času bylo málo, sehnala jsem ji já - a vybrala jsem skvěle.
Opera byla hodně zvláštním zážitkem. Provedení bylo poloscénické. Sólisté bezvadní. Nicméně u sboristů šlo vidět, že jsou poměrně nejistí a nemají hudbu zažitou. Velice jsem se těšila na svatební píseň, kterou zpíval sbor a hrály varhany - a zrovna ta mi připadala, že vyšla snad nejméně povedeně z celého večera. Zvláštní byly i kostýmy a barevná světla - když Faust s pomocí svého přítele Huga - a samozřejmě Mefista - dobyli zámek rytíře, který unesl femme fatale Kunhutu, na scéně probíhala hotová diskotéka.
Nicméně i přes to, že mi to celé přišlo jako obrovský bizár, bylo to velmi pěkné. A milý mi udělal radost, že se své roličky Wagnera zhostil se ctí - ba dokonce jsem z něj byla přímo nadšená.
Tu noc jsem nocovala v největším hotelovém pokoji pro dva, který jsem dosud viděla.


6. Následující týden jsem opět z větší části strávila v práci. Tentokrát jsem své schopnosti za peníze propůjčila skladu, kde se mimo jiné balí kosmetika jedné poměrně drahé značky. Ve stejném skladě už jsem jednou byla a měla jsem pocit, že se to tam dalo celkem dobře přežít. Teď to však bylo psycho.
Pracovala jsem tam jen v úterý, středu a čtvrtek. O balení krabic se mi však zdály praštěné můry ještě v noci ze soboty na neděli.
Proto mi hodně dělaly radost drobničky po skončení směny. Jelikož se ze mě v poslední době stal polívkomaniak, na prvním místě to byla teplá miso polívka v asijském bistru. Výborná domácí hlívová gulášovka (doufám, že není příliš samolibé o své vlastní polívce rozhlašovat, že je výborná). Výroba šperku pro učitelku, která od příštího roku opouští naši univerzitu (bohužel jsem ho zapomněla nafotit). A konečně schůzka s milým, která definitivně vymazala veškerou nahromaděnou frustraci.

7. V pátek už jsem do práce nemusela, tudíž všechno zase začalo být kompletně dobré. Upečené sušenky se velmi povedly. V knihkupectví na mě čekala kniha dětských veršů, kterou vydal můj gymnaziální češtinář a kterou si v blízku prolouskám. A ve vzduchu visela přítomnost víkendu a deskoherní chaty.
Na chatě jsme toho mnoho nesehráli. Jednu partii karetní hry Malacca, která mě moc nenadchla a ve které jsem skončila s krásnými 0 body. Devítihodinovou partii Through the Ages, která by byla super, kdyby nebyla devítihodinová. Pár kol Karet proti lidskosti (když už v pozdních hodinách většina hráčů měla dostatek alkoholu v krvi). Jedno Halali, zatímco se polovina naší čtyřčlenné posádky vypravila na procházku. A jedny Galaxy Truckery, kde jsem vyzkoušela dosud nehrané lodě.

8. A ve finále mi obrovskou radost udělalo to, že mi konečně pan pošťák donesl ten zpropadený Certificate of Eligibility for Status of Residence a spolu s ním další certifikát, že patřím mezi finální kandidáty pro to ještě zpropadenější stypko, které se nakonec vydávat bude, ač se zpočátku myslelo, že nebude.
Nyní mi zbývá už jen pár věci:
- pořešit vízum, to hlavně
- vzpomenout si, jak se mluví japonsky, a vyplnit rozřazovací testy
- odeslat jeden poťapaný formulář
- zajít na studijní a postoupit do dalšího ročníku
- ještě asi nějaké další drobnosti, které na mě vyskáčou na konci srpna
- no, a koupit si kufr.

※ ※ ※

A co ty, čtenáři?
Co si myslíš o Pokémon go?
Jaká byla nejzvláštnější čokoláda, kterou jsi jedl?
Jaká byla tvá nejfrustračnější brigáda?


Annika
 


Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 18. srpna 2016 v 1:54 | Reagovat

Takže máš kosmetiku zadarmo a ještě si pokecáš s Japonci. :)

2 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 24. srpna 2016 v 8:07 | Reagovat

Tak pěkně popořadě. :D Jsem ráda, že jsem ti osvěžila paměť, ale zároveň musím přiznat, že i má fantazie je v kritickém bodu své existence, protože se pořád snažím něco napsat, ale nejde to, nejde.
S Iris jsme taky byly na Vyšehradě, byť to bylo plánované. :)
Má brigáda v Mekáči mě frustruje až až. Zkušenost - učit se, učit se, učit se, ať tam nemusím pracovat už nikdy víc. :D

Tak pěkný zbytek pobytu v naší zemičce. ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama