Je lepší ucho mít.

Prapaběrky

25. července 2016 v 22:49 | Annika |  (Ne)malé radosti
Už jsem se vykašlala na pravidelnost, stejně to nemá smysl. Občas psát stíhám, občas ne, občas bych to byla i stihla, ale raději se věnuji něčemu jinému. Pryč se sešněrovaností, jsou přece prázdniny!

Od bodu jedna už uplynulo tolik, tolik času...

Léto se krátí, napjatě čekám, kdy mi z Japonska pošlou certifikát, se kterým budu moci získat vízum. Doufám, že jej ti úředničtí chytrolíni pošlou co nejdřív a nic nekiksne. Toto je poslední věc, která by ještě teoreticky mohla můj pobyt ohrozit. Což by bylo mrzuté, letenka je již zakoupena... Ale asi spíš to nekiksne, nesmí. Mimochodem, kód kansaiského letiště je KIX.
Ale teda dávají si načas, pacholci.



1. Abych to měla pestré a nechodila za peníze pořád jenom balit léky, otestovala jsem si i práci ve skladu. "Můj" sklad byl celkem sympatický, ale pohybovala jsem pouze jen v jeho malé části, kde jsem spolu s dalšími brigádnicemi i zaměstnankyněmi balily do krabic produkty jedné drahé kosmetické značky. Nejprve jsem slepovala lepenkové krabice, pak mě čekalo balení a nakonec nalepování štítků s informacemi o produktu v češtině.
Bylo to pro mě asi maličko více stresující než ve farmafirmě, ale dalo se to a plat byl lepší. Až bude zase příležitost, určitě to tam zase zkusím.

2. Druhý den jsme vyrazili s milým na procházku do od mého bydliště nedalekého údolí vyschlého potoka, odkud se dá dojít na skály s krásným výhledem. Cesta byla krásná, panoval klidný podvečer a téměř nikoho jsme nepotkali. Na skalách bylo liduprázdno a my shlíželi dolů a sledovali místní dění (nejvíce nás zaujala nesmírně tlustá paní celá v růžovém a k tomu s pěti yorkšírky) a jedli zbytek štramberských uší z nedávného výletu. V zapadajícím sluníčku je toto místo opravdu nejkrásnější.

3. Jedno z mnoha, mnoha kritérií, která by podle mě měla splňovat správná kuchařka, je schopnost uvařit dobrý guláš.
No, a mně se to tak nějak spontánně povedlo. I když nebyl z masa, ale z hlívy, a hlavně - i když to původně měla být polívka...
Kdo již někdy okusil mou kuchyni, moc dobře ví, že mé polévky bývají v případě krémových opravdu husté, v případě těch "vývarových" opravdu přeplněné nejrůznějšími věcmi, které v nich plavou. No, a gulášová je tak něco mezi, a tak se stalo, že jsem v polních podmínkách milého kuchyňky improvizovaně vytvořila nečekaně poživatelný pokrm.
Když jsem pak o nějaký čas později stejný improrecept zkoušela v o něco méně polních podmínkách své vlastní kuchyně, tentokrát z toho vyšla polívka, ale zato byla chuťově ještě o něco lepší. Mám ze svého vařechového kejklířství dobrý pocit.

4. Jednoho dne jsem naskočila na příměstskou autobusovou linku a vyrazila do polí až do milého obce, kde jsem strávila odpoledne v největším pokoji jeho bytu rozvalená na jeho lůžku... avšak bez něho. Pustila jsem se do třídění knižní pozůstalosti po bývalých majitelích bytu, která tam straší již od nepaměti. Pustila jsem si hudbu, otírala hřbety a obálky knih od prachu, zaznamenávala jejich data do tabulky, kterou v budoucnu pošleme antikvářům a prolévala útroby chutnou kávou, jejíž milého zásoby jsem tímto počínáním poněkud ztenčila. Ačkoliv to byla otrocká práce, překvapivě mě to bavilo. Ale z přibližně pěti stovek knih je zatím protříděno pouhých sto čtyřicet...
V podvečer se pak ozvalo zašramocení klíčů v zámku. Milý přišel z práce a společně jsme se odebrali na příjemné sousedské posezení ku příležitosti svátku mé oblíbené paní O., velké to japanofilky, se kterou se často vídáme na různých akcích týkajících se Japonska. Seznámila jsem se s několika dalšími sousedkami z okolí (milý byl jediným mužem na sešlosti), pojedli příjemný koláč a užili si celkově milý závěr dne.

5. Sestřička opět o rok zestárla a já se pustila do tradičního shánění daru. Dle předcházející dohody to měly být nějaké čaje. Dlouho, předlouho jsem stála v čajovém krámku a mučila si hlavu, co by tak sestřičce nejvíce bylo po chuti. Nechtěla jsem vybrat nějaký obyčejný, ať už sebekvalitnější čaj, ale nějakou zajímavou směs. Také jsem si říkala, že bych mohla zkusit pro změnu koupit nějaký "nečajový" nápoj, a tak jsem nakonec odešla s honeybushem ochuceným karamelem a květy a rooibosem s květy, bylinkami a ovocem. Byla jsem nervózní, jestli jsem dobře odhadla sestřin vkus, a velmi se mi ulevilo, když pak sestra čaje vychvalovala.
V den před oslavou jsme se spolu pustily do pečení dortu. Či spíše do pečení cheesecaku. Sestra se postarala o krémovou část, já o korpus - a jak jsem jej tak vyráběla, měla jsem pocit, že se vůbec, ale vůbec nevydařil, a že jsem to celé pokazila. Sestra si s tím ale moc nedělala hlavu, šoupla soon-to-be-cheesecake do trouby a jen se těšila, stejně jako zbytek rodiny, až jej budeme všichni moci sníst.
Až do momentu prvního zakrojení jsem byla nervózní ze svého nezdařeného korpusu - ale světe div se, dopadlo to dobře. Ta strašlivá nespojitá hmota se během pečení propojila a vzniklo dohromady něco nesmírně lahodného. Cheesecake zmizel skoro až bleskurychle. Jsem ráda, že jsem sestře nepokazila dort - a naopak, že z toho vyšla opravdická dobrůtka!

6. Jak už ale je mým zvykem, o dvacet čtyři hodin později jsem se již zase nacházela v jiném koutu republiky, v milého rodném městě, kde mě čekalo mohutné družení s jeho babičkou a maminkou, příjemnými to ženami. V sobotu k večeru jsme všichni čtyři naskákali do auta a vyrazili do Želiva na zahajovací koncert festivalu Musica Figurata, na němž zaznělo dílo českého skladatele Dukáta (pozdní baroko až klasicismus). Byla to velmi zajímavá hudba, soubor Musica Florea hrál úžasně a pěvcům to znělo rovněž velice pěkně.
Bylo to poprvé, co jsem navštívila želivský klášter. Toho dne se tam kromě koncertu konala také svatba a bylo tam tak rušno, že to bohužel dokonce občas bylo i slyšet během pauz mezi jednotlivými body programu koncertu. I tak ale kolem panovala krásná atmosféra. Zatímco si milý povídal se známými, kteří byli na koncertě přítomni, procházely jsme se s jeho babičkou a maminkou po areálu a kochaly se nádherou letního večera a vlaštovčími hnízdy přilepenými pod střechami věží chrámu...

7. Druhý den jsme však už zase rychle spěchali do Prahy. Protože co se nestalo! Do Česka na tři dny přisvištěla úžasná H., Japonka, která v Praze minulý rok studovala češtinu a která nám oběma přirostla k srdci.
Měli jsme kvůli vlaku drobné zpoždění, a tak jsme do čajovny dorazili až, když už všichni dávno byli na místě. Spolužák A. se svými bujnými kudrlinkami. O., se kterou jsem se týden předtím viděla na sousedském posezení. A mezi nimi samotná H., které za ten rok, co jsme se s ní neviděli, výrazně porostly vlasy, ale jinak se vůbec nezměnila, pořád stejně usměvavá a praštěná, pořád stejně hovořící svým roztomilým japonským přízvukem. Najednou jsem měla pocit, jako by to bylo včera, co jsme společně zpívaly v univerzitním sboru, hrály deskovou hru Shogun, jedly cukroví a pěly nekonečné ódy na krasobruslení a Tomáše Vernera...
Strávili jsme v čajovně mnoho hodin (většinu času však bez milého, který se stavil jen na chvíli a poté prchl na sborozkoušku) a tlachali, zjišťovali novinky, vzpomínali a smáli se. Pili jsme dobré čaje a společnost nám dělala kočka, která se před námi chvilku protahovala a pak se uvelebila v mém klobouku, kde vzápětí usnula. Naše uskupení se rozpustilo až v momentě, kdy O. musela utíkat na poslední rozumně jedoucí vlak. Slíbili jsme si, že se musíme sejít ještě jednou, a to o dva dny později.

8. Poté, co jsem strávila celé odpoledne a večer u prášků a příbalových letáků, jsem v deset pospíchala do Riegerových sadů, abych se tam znovu setkala s H. a A. - paní O. již tou dobou musela jít chytit vlak, tudíž jsme se svým způsobem prostřídaly, a J. měl svůj program. Chvíli mi trvalo, než jsem potmě na loučce s výhledem na Hradčany svou skupinku našla. Popíjeli jsme, povídali si a užívali si, že je náš trojlístek z šakuhači festivalu 2014 zase spolu. Pak ale naprosto neočekávaně zapnuli zavlažování trávníků a my během pár vteřin skončili mokří jako myši. Převlékla jsem se za křovím do pracovního oblečení, ale H. nic neměla a bylo jí trochu zima.
Stavili jsme se u A. doma a H. se převlékla z mokrého do jeho šatů. Poseděli jsme s jeho maminkou u skleničky vína a cukrovaných piškotů, nafotili spoustu příšerných selfíček a pak opět vyrazili do ulic.
Čajovnu, která byla naším cílem, však již zavírali, a tak se z původně plánovaného posezení stala noční procházka pražským centrem. Na Náplavce to páchlo a motala se tam spousta veselých připitých lidí. Na Kampě byl příjemný klid. Na Karlově mostě nebylo prázdno, ale absence stánků s přitroublými suvenýry byla príma. V Karlovce to také stále žilo a na Staroměstském náměstí sedělo několik partiček v kroužcích přímo na dláždění, jedna dvojice se tam pokoušela spát na zemi kousek od poledníku. Tam jsme si řekli, že už je pomalu čas jít domů.
Na Lazarské kolem třetí ráno A. chytil pro H. taxíka a přišla chvíle loučení, objímání a slibů "tak příště v Japonsku!" Taxík odjel a my s A. osaměli. Ač jsme toho už spolu tolik podnikli jen ve dvou, najednou působilo hrozně nepřirozeně, že jsme byli spolu jen sami dva. Silně jsme postrádali přítomnost H., která se tak náhle vypařila, i když jí ještě před chviličkou bylo všude plno. Unavení jsme se vydali každý ke svému domovu a zaplavili sociální sítě našemi šílenými fotkami (ty nejpříšernější naštěstí zůstaly nezveřejněny).
Budu na oba dny, kdy jsme se viděli s H., velmi ráda vzpomínat. Už abych byla v tom Japonsku!

9. Jelikož je práce ve farmaceutické firmě poměrně duševně vysávající a rozhodně nemám pocit, že by obohacovala či rozvíjela mé myšlenkové schopnosti, abych hlavu alespoň trošku zaměstnala, o přestávkách si pokaždé něco čtu. Tento týden to byla devítisetstránková bichle zvaná Kvítek karmínový a bílý, díky níž si mě okamžitě všichni spolupracovníci zapamatovali jako "tu, co čte tu šíleně tlustou věc o viktoriánských prostitutkách".
Ačkoliv jsem si myslela, že kniha bude kravina a autor bude přehnaně užvaněný, Kvítek mě nakonec celkem chytnul a pokaždé jsem se během vážení škatulek s léky či šroubování uzávěrů lahviček s peroxidem těšila, až zase přijde pauza a já si na stůl v kuchyňce se žuchnutím položím své čtivo a zakousnu se do jeho stránek. Tato kniha mi skutečně celý týden velmi zpříjemňovala. Připadá mi sice, že teď, když jsem překročila pětistou stranu, už to trochu začíná ztrácet šťávu, ale vzpomínka na radostné chvilky, které mi dosud čtení přinášelo, nevybledla.

10. Zatímco jsem ve čtvrtek vážila krabičky za neustálého porouchávání strojů, milý odsvištěl do Pardubic na Gamecon. Zatímco jsem v pátek pomáhala u peroxidu, milý již dávno byl na místě a užíval si nejrůznějšího programu. No a zatímco v sobotu ještě ráno dospával v tělocvičně, já sedla na vlak a řítila se do Pardubic za ním.
Sešli jsme se na nádraží, přesunuli se do kulturáku, kde se akce konala, přenesli milého věci na penzion, kde jsme se ubytovali, a vyrazili si užívat conové radovánky. Začalo to bitvou s vodními pistolemi, pokračovalo improshow skupiny Paleťáci a končilo několika partiemi deskových her, z nichž jedna byla příšerná, ale brzy jsme se z toho oklepali při hraní Krycích jmen Vlaadi Chvátila. Utahaní jako koťata jsme se vrátili v pozdní hodině na penzion - abychom museli ráno brzy vstávat kvůli rpgéčku, kterého se milý měl v úmyslu zúčastnit. Já se mezitím chvíli potloukala po okolí a neustále přitahovala pozornost svým poněkud exotickým zjevem - tyrkysové balonové orientální kalhoty, k tomu velmi nepatřičný černý pánský klobouk a... pouzdro od houslí. Obzvláště ono robustní pouzdro neustále vzbuzovalo podivení - a to ještě milí lidičkové netušili, že uvnitř nejsou housle, ale poloprázdná lahev whisky. Otázka, proč jsem něco takového tahala s sebou, má takovouto odpověď: šlo o rekvizitu ke kostýmu, který měl milý na sobě na čtvrteční mafiánské party. A že měl s sebou mnoho věcí a já jen baťůžek, převzala jsem klobouk a housle do své obětavé péče.
Po chvíli poflakování se v okolí a narážení na lidi hrající pokémoňáckou divnoappku, jsem se pak zúčastnila čajového posezení s ochutnávkou a tolik se zčajovala, že mi z toho šla málem hlava kolem. Kam se hrabalo posvětoknižní posezení s Vlastou a Iris!
A pak už zase nastal čas se vrátit do Prahy, protože milého sborové aktivity jsou všudypřítomné. Bylo to krátké, ale hezké. Gamecon je celkem milá akce, ač možná trochu zmateně zorganizovaná. Bylo mi potěšením po načichnutí pachem léků zase jednou vytáhnout paty z Prahy a trochu se provětrat - a posedět ne u váhy a lepenkové bedny, ale u stolu s rozloženou hrou.

※ ※ ※

A co ty, čtenáři?
Kolik máš přibližně knih? A kolik z nich je z pozůstalosti po někom?
Taky ti přijde svatba v klášteře mírně absurdní?
Udržuješ nějaké mezinárodní přátelství?
Nebyls' čirou náhodou taky na Gameconu?


Annika
 


Komentáře

1 Júlia Júlia | Web | 26. července 2016 v 9:53 | Reagovat

Svadbu v kláštore by som  nechcela mať, ale to je asi kvôli môjmu ateizmu, mne by veľký problém robil aj kostol. Ale ktovie, ako by sa k tejto možnosti postavil niekto z mojich veriacich priateľov.
Čo sa týka kníh, mám ich okolo 40. Skoro všetky som si kúpila (z toho 2 v antikvariáte v Banskej Štiavnici (veľmi milý obchodík a ešte milšie mesto)), ale pár som aj dostala. Mám pocit, že moja rodina síce vie, že rada čítam, ale veľmi nerozumie tomu, čo čítam, a preto od nich nedostávam na sviatky knihy, ale čaje. Pijem len zelený a na konkrétnom druhu mi pomernej nezáleží (najradšej mám však genmaiču), takže nemajú čo pokaziť. :D

2 BenyI BenyI | E-mail | 16. ledna 2017 v 17:40 | Reagovat

I found this page on 18th place in google's search results. You need some search engine optimization. Many webmasters think that seo is dead in 2017, but it's not true. There is sneaky method to reach google's top 5 that not many people know. Just search for:  pandatsor's tools

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama