Je lepší ucho mít.

Flashbekot

14. července 2016 v 15:34 | Annika |  (Ne)malé radosti
Času je spousta, ale motivace pro psaní málo. A tak se značným zpožděním píšu tyto řádky, které se přihodily už tak dávno...
Mimochodem, vzhledem k tomu, že roční opuštění České republiky se jeví jako čím dál reálnější a já již téměř začínám pochybovat, že tam něco kiksne, začíná v mé hlavě nabývat reálnější podobu i vznik nového blogu, kde bych vyprávěla o svém žití v Žapanu. Zda tento blog zdechne a nebo jej budu průběžně udržovat při životě, toť otázka. Neboť přestávám být s tímto prostorem spokojená. Podobně jako u mého starého blogu Království Bílých Růží cítím, že z tohohle blogu se stalo něco úplně jiného, než bylo původně zamýšleno.
To jsou však záležitosti budoucnosti. Nyní se pojďme společně ohlédnout o dva a půl týdne nazpět...



1. Se započetím prázdnin jsem se jako již tradičně pustila do hraní The Sims 3. Vrátila jsem se k domácnosti, kterou jsem si rozehrála před rokem. Chvíli mi trvalo, než jsem se "rozkoukala" a vzpomněla si, co je který člen rodiny zač a jaké jsem s ním měla plány, ale hned, jak se mi to podařilo, jsem se pohroužila do hraní. Brzy zmizely i výčitky a stud, že místo, abych se věnovala nějakému zajímavějšímu koníčku, zabíjím čas takovýmto způsobem. Simíci k prázdninám neodmyslitelně patří!

2. Velkou radost mi udělalo, že jsem se konečně poprvé podívala do zahrad Kinských pod Petřínem. Procházeli jsme se s milým po zelených svazích a prohlédli si krásný rusínský dřevěný kostelík. Toho dne bylo krásné počasí a vedli jsme mnoho zajímavých hovorů.

3. V jednom parném odpoledni jsme se sešli se dvěma příjemnými spolužáky, koupili si set suši a roztáhli si deku ve Stromovce. Suši bylo výtečné, nálada ještě lepší. Uvolili jsme se toho dne být trochu rozhazovační a poté, co jsme dojedli suši a dostatečně se vyváleli na dece, vyrazili jsme otestovat nově otevřenou japonskou čajokavárnu na Vinohradech. Tam nás čekal další úchvatný gastrozážitek, neboť místní zákusky a ledový čaj byly uchvacující. Škoda jen, že si tyto laskominy jako chudí studenti nemůžeme dovolit častěji!

4. Dva dny na to jsem však dostala svou první výplatu. Byl to příjemný a uspokojivý pocit rozložit si před sebe peníze a rozdělit je na dvě části - větší, která poputovala mezi úspory na Japonsko a menší, kterou jsem si strčila do peněženky - a která je touto dobou žel již jen vzpomínkou :-)

5. V sobotu ráno jsem poprvé za letošek vytáhla kolo a vyrazila pryč z Prahy na návštěvu za milým. Bylo příjemné po dlouhé době využít jiný způsob dopravy, než vlak nebo autobus. K milému se na kole člověk dostane nejlépe po cestičce vedoucí krásným údolím, jímž je opravdu radost projíždět. Kochala jsem se okolím, občas šlápla do pedálů, po cestě pozorovala nádherného hada a obrovského brouka - a dvakrát se ztratila, jednou jsem v zasnění neodbočila a omylem vjela do místního lomu, podruhé jsem se ke svému studu zamotala přímo v milého obci, neboť jsem zvyklá přijíždět úplně odjinud. Na konci mě čekalo nepříjemné stoupání do kopečka ve zvolna přicházejícím vedru, ale vše se dobře vydařilo a ač jsem měla před sebou krásný víkend, už jsem se těšila, až na jeho konci na kolo sednu znova a zase posvištím stejnou cestou domů.
Když jsem v neděli k večeru naskočila na kolo a vyjela, tentokrát jsem měla doprovod, milý jel půlku cesty se mnou. Opět se mi jelo krásně. Byl večer jako stvořený pro cyklistiku...

6. Víkend u milého byl po všech stránkách velmi vydařený i přes to, že jsem těsně po svém slavném příjezdu na kole dostala ukrutnou rýmu (která však již v pondělí ráno zmizela). Nejkrásnější však byl sobotní podvečer, kdy se prudce rozpršelo. Vyšli jsme na balkónek bytu a zhluboka dýchali chladivý dešťový vzduch, tolik osvěžující po rozžhaveném zbytku dne. Zelené svahy údolí najednou byly ještě zelenější...

7. Už je to dávněji než měsíc zpátky, co jsem si najednou zničehonic vybavila melodii jedné krásné písničky, kterou mi milý zpíval a hrál na harmoniku na jedné z našich prvních schůzek. Okamžitě jsem mu napsala, ať mi ji při nejbližší příležitosti zase zahraje a zazpívá. Že však mnoho příležitostí nebylo, ať už kvůli absenci harmoniky či kvůli nachlazení a neschopnosti zpívat, mé přání bylo splněno až v neděli. Byla jsem šťastná jako blecha. Milého hlasu zvuk akordeonu navíc velice sluší - a moravské lidové písně snad ještě víc.

8. Již jednou opravované letní sandálky na klínku se mi rozpadly, a tak jsem se vydala pátrat po náhradě. Bylo to jako obvykle na dlouho, ale nakonec jsem v Baťovi našla skutečně nádherný pár sandálků jako pro princeznu. Po několikerém nošení jsem pak zjistila, že i o něco málo lépe drží na nohou a jsou i o trochu pohodlnější. Hned mám ještě větší motivaci chodit v sukních a ne v kraťasech, ke kterým nosím jiné, sportovní sandále.

9. Udělala jsem opravdu ukrutný kulinářský experiment. Ku příležitosti narozenin milého jsem se rozhodla vytvořit domácí, naprosto domácí bílou čokoládu.
Zjistila jsem však, že udělat domácí čokoládu z kakaového másla tak, aby chutnala jako čokoláda a aby fakt měla tu správnou konzistenci, je úkol vzhledem k mým dovednostem poněkud obtížně splnitelný. A tak vznikla hmota podivuhodné chuti, která se téměř nedala jíst.
Nicméně i tak mám radost. Z nových zkušeností a poznatků. A z toho, že ač čokoláda nebyla zrovna lahodná, vypadala a voněla zatraceně dobře a jedle.

10. Brzy poté jsme s milým popadli tašky a odsvištěli na velký výlet na Moravu. Nejprve jsme přijeli do města, kde milý vyrůstal a strávili zde mnoho příjemného času s jeho maminkou a posléze i jednou ze sester. Procházeli jsme se různě po městě, a tentokrát již konečně jsem si prohlédla i jeho známou památku Unesco, kterou jsem dosud neviděla. Byly to krásné a pohodové tři dny.

11. Během pobytu v onom městě jsme se rovněž vydali na hromadný výlet s milého dávnými kamarády a jejich známými. Celkově nás bylo devět lidí. Naším cílem byla jedna ne příliš zajímavá zřícenina hradu, nebo spíš, protože bylo vedro, tamní stánek s pivem a ne zrovna chutnou pseudokokakolovou limonádou. Ačkoliv na mě je devítičlenná výprava, z níž nám pouze tři lidi, trochu moc, nakonec jsem si cestu docela dobře užila.
Zřícenina opravdu nebyla nic moc, má očekávání byla poměrně zklamána, ale cesta tam i cesta zpět byla moc příjemná, obzvláště, když jsme míjeli krásnou vodní nádrž. Když jsme pak naskočili do autobusu a vraceli se domů, oba jsme s milým okamžitě usnuli...

12. Po třech dnech v poklidném městečku s krásným historickým centrem jsme nasedli na vlak a svištěli tentokrát za mou rodinou na východ k Beskydům. Měla jsem obrovskou radost, když jsem přes okna couravého osobáčku linky Veřovice-Studénka poprvé zahlédla své oblíbené kopce a štramberskou Trúbu. Brzy nato jsme vyskočili v mém rodném městě, které ani zdaleka není tak pěkné, jako jakékoliv město, které má něco společného s milým. Mé město je totiž tatrovácké.
Zde jsme strávili ve společnosti tety a strýce, babičky a dědy hezké dva dny. Milý zde byl poprvé a těší mě, že si s mými příbuznými vzájemně byli sympatičtí.

13. Po příjezdu a po vydatném obědě, kterým nás tetička pohostila, jsme se ve čtyřech, my dva a teta se stejdou, vypravili do nedalekého Štramberka, malebného městečka s roubenými chalupami a hradní věží Trúbou jako dominantou. Štramberk je proslulý svým tradičním pečivem - štramberskýma ušima - kterých jsme se tam téměř přejedli. Štramberské uši jsou strašlivě návykové. Naštěstí (a nebo naneštěstí?) je babička umí péct a já ji někdy určitě musím požádat o recept.
Pokud jsi, milý čtenáři, ještě nikdy nebyl ve Štramberku, vřele ti doporučuji, abys to někdy napravil!

14. Druhý den jsme se ve stejné sestavě vypravili na Radhošť. Rozhodli jsme se to risknout i přes to, že jsme moc dobře věděli, že toho dne se slavili Cyril s Metodějem, tudíž zde byla vysoká pravděpodobnost šíleného množství turistů, neboť kostelík na vrcholu Radhoště je zasvěcen právě těmto světcům.
Pod Pustevnami bylo skutečně ohromné množství turistů. Původní plán bylo vyjet nahoru lanovkou, což jsme nicméně kvůli obrovské frontě nakonec zavrhli a vydali se - k radosti milého i mě, neboť jsme o lanovku až tolik nestáli - nahoru pěšky.
Cesta ubíhala bleskově. Tolik jsme toho napovídali, že jsem si ani nevšimla, že už jsme nahoře. Na hřebenovce od Pusteven k vrcholu Radhoště bylo lidu ještě více než dole u lanovky. Kolem jezdili jezdci na koních, vyhrávala dechovka a všude samý stánek s pivem. Prohlédli jsme si vnitřek hezkého kostelíka - což bylo poprvé v mém životě - a pak se úspěšně svezli lanovkou dolů.

15. Poté jsme navštívili babičku s dědou, najedli se koláčů a poklábosili, a již jen ve dvou se pak společně vypravili na procházku směrem k místnímu kostelu. K našemu překvapení byly otveřené vstupní dveře. Vstoupili jsme dovnitř - a do nosu nás udeřil pach dýmu. Celý kostel byl zakouřený. Po chvilce nám došlo, že zdroj dýmu je poklidně dohořívající nástěnka visící hned u vchodu. Chvíli jsme nevěděli, co dělat, nikde nikdo nebyl a nevěděli jsme, kde je fara. Milý se pustil do improvizovaného hašení větvěmi namočenými v kaluži, ale k ničemu to nevedlo. Nakonec jsme nástěnku vynesli ven, skočili do nedaleké hospody a servírka chvíli poté nástěnku polila kbelíkem vody.
Měla jsem z toho opravdu zvláštní pocit. Ani v nejmenším nejsem křesťanka a je jasné, že nástěnku zapálil nějaký chuligán, ale i tak... červenavě žhnoucí vypálený otvor v nástěnce měl tvar ďábelsky rozchechtaného obličeje...
Už když jsme přišli, oheň hasnul a pravděpodobně by v kostele nic dalšího neshořelo (i když povážlivě blizoučko visel obrovský dřevěný Kristus, u nějž je zázrak, že to přežil bez jediného očouzení - že by tentokrát zásah Boha?). Jsem ráda, že kostel nebyl ohrožen - a že jsme snad i trošičku udělali dobrý skutek.

16. Po návratu do Prahy se nám domů ještě nechtělo, a tak jsme se ještě vydali na slavnostní závěrečný oběd do mezi japanology oblíbené čínské knedlíčkárny. Velice nám chutnalo. A jelikož dobrého jídla a pití není nikdy dost, ze slavnostního oběda se stal "hospodský tah" - hned po jídle jsme se vydali do ultrahipsterské kavárny na drahé, ale dobré a zajímavé kafe (já si dala vanilkové, milý s příchutí créme brulée), a celé naše šestidenní dobrodružství zakončili procházkou nedaleko mého bydliště a úžasným makovým koláčem, který pekla babička a kterého nám nabalila dvě krabice.


Annika
 


Komentáře

1 mtb mtb | Web | 14. července 2016 v 15:45 | Reagovat

Hezky blog :)

2 stuprum stuprum | Web | 14. července 2016 v 16:04 | Reagovat

Brouci mohou být nebezpečnější než hadi.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama