Je lepší ucho mít.

Samá izu hia

15. června 2016 v 16:17 | Annika |  (Ne)malé radosti
Včera jsem zažila totální vymytí mozku. Kdybych si pokaždé dopředu nepsala v bodech, jaké radosti jsem prožila, byla bych teď v koncích.
Nicméně nemohu si za nic na světě vzpomenout, v jakém jsem to vše prožívala rozpoložení. Odhaduji, že mi nebylo ani příliš smutno, ani příliš veselo, spíš tak nějak přiměřeně příjemně. Měla jsem dvě poslední zkoušky, z nichž u jedné, konkrétně u myšlení Dálného východu, které jsem v tomto seriálu několikrát zmínila, jsem poněkud vyhořela. Ale výsledek ještě nevím - možná jsem i prošla.
Předběžně se však dá říct, že od středečního odpoledne mi začaly prázdniny.


1. Od čtvrtka 2. června do pondělka 6. se konal International Shakuhachi Festival!
A já ho téměř kompletně zasklila. Více méně úmyslně. Mělo by se to jmenovat spíš International Matoušek Festival.
Na nedělní velký koncert jsem ale fakt hodně chtěla jít, leč vrátila jsem se do Prahy příliš pozdě a příliš unavená. Nu, vše jsem si vynahradila v pondělí.
Odpoledne jsem se vypravila na promítání japonského filmu Appassionato, který pojednává o životě jedné malířky z devatenáctého století. Po prvních pěti minutách jsem litovala, že jsem raději nezůstala doma a neučila se na myšlení Dálného východu. Herecké výkony byly hrozné, herci byli přepjatí a škrobení. Ale aspoň jsem se mohla na chvilku přenést do starého Kjóta a poslouchat místní dialekt.
Z filmu jsem nakonec utekla dřív, abych stihla další bod programu. V průchodu do bývalého Kina 64 U hradeb na mě již čekal milý. Čekal nás zajímavý zážitek. Současná japonská hudba a premiéra skladby, v níž zaznívá šakuhači, od jednoho českého autora.
V první řadě nás zaujaly atmosferické polorozpadlé prostory bývalého kina, ve kterých byla akce zasazena. Hudba samotná však byla rovněž poutavá. Orchestr hrál parádně, šakuhačisté a hráčka na koto taktéž. Zatímco mě nejvíce upoutala skladba Fudžikury Daiho "Abandoned Time" pro orchestr a elektrickou kytaru, milý byl uchvácen dílem zvaným "Silent Circle" od Močizuki Misato, ve kterém v hlavní roli figurovala jeho jinak velmi neoblíbená příčná flétna.
Jsem ráda, že jsem z letošního matouškofestivalu okusila alespoň toto soustíčko.

2. Se začátkem prázdnin se mi konečně začalo dařit vyhrazovat si čas pro srazy s přáteli. Domluvila jsem se na setkání s kamarádkou, kterou ve vlnách blogu tradičně nazývám jako Fialka. Prošly jsme se, daly si mléčné koktejly v jednom kavárnovém řetězci, který si kupodivu v poslední době začínám oblibovat (ale kafe jsem tam ještě neochutnala), a hlavně jsme toho mnoho napovídaly. Přeci jen už jsme se dlouho neviděly, což je vinou hlavně mé neschopnosti si rozumně zorganizovat čas. Jsem moc ráda, že jsme se viděly...
Příjemný čas jsem však strávila i po rozloučení, kdy jsem na dvě hodinky osaměla, než jsem jako tradičně ve středu sedla na vlak do obce, kde žije milý. Vyrazila jsem na pořádnou procházku po Letné, Bubenči a Dejvicích. Už byl večer a pomalu zapadalo sluníčko. Byl opravdu nádherný večer. Když jsme pak s milým naskočili do vlaku a vyskočili o jednu stanici dřív, abychom se prošli kolem řeky, viděla jsem letos poprvé světlušky...

3. Z jakéhosi neidentifikovatelného popudu jsem usedla k internetu a hledala návody na účesy. Prostě jsem pocítila potřebu rozšířit svůj kadeřnický repertoár. Měla jsem políčeno na jeden konkrétní (možno vidět na obrázku) a zjistila jsem že vůbec není těžké si jej udělat - a že mi i sluší. Zatím jej nedovedu udělat tak, aby byl bez vady a na obou stranách souměrný, ale to chce všechno cvik. Když si vzpomenu na své první copy, také byly děsivé - a jak pěkně si je dovedu učesat dnes!

(Zdroj obrázku: akademiakrasy.sk)

4. Přišlo léto, nastal čas si najít brigádu.
Tyto úmysly mívám pravidelně už několik let v kuse, avšak až teď jsem se konečně rozhoupala jít dál a skutečně si nějakou najít, ne jen o ní přemýšlet.
Pátrala jsem na internetu, až jsem našla. I vypravila jsem se úplně vyklepaná na místo určené a podepsala smlouvu. Když jsem se pak vracela domů, pořád jsem přemýšlela, jestli to nebyl úpis ďáblu. Ale měla jsem radost, že jsem si dokázala sama něco najít. Bylo to poprvé, co jsem něco takového dělala. Mou úplně první brigádu na akci v zoo mi přeci jen zprostředkoval milý.
Touto dobou mám za sebou již dvě směny. O nich však příště.

5. Sice začalo zkouškové, ale univerzitní sbor byl až do pátku prudce akční. Na poslední chvíli nám bylo řečeno, že budeme vystupovat v rámci Noci kostelů s arménskou liturgickou hudbou, tudíž jsme se činili, abychom v pátek desátého předvedli co nejlepší výkon.
Ve čtvrtek byla generálka, která se moc povedla. A když jsem z ní pak jela domů, náhodou jsem v tramvaji k překvapení nás obou natrefila na milého - a toto náhodné setkání se nakonec změnilo v neočekávaný velmi hezký společný večer.
Druhý den pak konečně přišel koncert. Kostel svatého Ducha byl poměrně plný. Myslím, že se nám to podařilo. Měla jsem pár pochybností ohledně některých částí programu, když jsem však pak slyšela nahrávku, kterou milý tentokrát coby divák pořídil, rozplynuly se. Byl to velmi důstojný závěr semestru.

6. Hned po koncertě začal herní víkend na chatě jednoho milého kamaráda. Jako obvykle mě čekalo hraní nejrůznějších zajímavých her. Jelikož jsme přijeli v pozdních hodinách, prvního večera jsme se zmohli pouze na hraní karet, ale nijak mi to nevadilo. Naučila jsem se whist a vůbec jsem v tom nebyla špatná. Druhý den jsem se naučila hrát deskovku Pilíře země, ve které jsem skončila bídně, ale líbila se mi a navnadila mě na stejnojmennou knihu, kterou mi milý půjčil už dávno a na kterou jsem se stále ještě nevrhla. Poté následovala partie Galaxy Truckerů, kteří patří mezi mé velmi oblíbené hry a kde se mi podařilo skončit na druhém místě. Den jsme pak zakončili Alchymisty, kteří mě baví, ale toho večera byli nějací úmorní. Nicméně byla to zajímavá partie.
Mrzí mě, že druhý den už se žádná hra nestihla.

7. Ihned po návratu z chaty jsme vyrazili do Národního divadla na Příhody Lišky Bystroušky. Byla jsem na Havelkovu inscenaci této Janáčkovy opery velmi zvědavá.
Rozhodně to byla zajímavá podívaná, o které se nejspíše rozepíšu v samostatném článku. Nemohu říct, že bych byla plně spokojená, ale jsem velmi ráda, že jsem představení viděla.

※ ※ ※

A co ty, čtenáři?
Která z fléten ti nejvíce imponuje? Příčná? Nějaká ze zobcovek? Šakuhači? Nebo nějaký ještě jiný druh?
Jakým způsobem máš nejčastěji upravené vlasy?
Plánuješ na léto nějakou brigádu?


Annika
 


Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 15. června 2016 v 19:16 | Reagovat

To je tak absurdní, setkat se s milým v tramvaji. A dělat, že se neznáte. Třeba. A pak se líbat jak masařky v říji! :D

Určitě by vám záviděly babičky, kdybyste si hned napoprvé tak padly do oka.

2 stuprum stuprum | Web | 15. června 2016 v 19:16 | Reagovat

Spíš padli. :)

3 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 16. června 2016 v 20:55 | Reagovat

Dnešní článek mě moc bavil, asi proto, že jsem se domů vrátila sice pozdě, ale také rozradostněná. :)
Gratuluji k ukončení roku a zahájení prázdnin, navíc brigáda, skvělá zpráva! Těším se na podrobnosti. :)
Co se fléten týče, šakuhači jsem nikdy neslyšela, ale doufám, že snad jednou uslyším tebe. ;) Příčná flétna má takový specifický zvuk, mému uchu víc asi lahodí klasická zobcovka. :) A nebo jsem prostě víc žesťová. :)
Jů, ten účes vypadá bombasticky! S těmi copy jsi mě trochu motivovala, já je totiž neumím, ale jelikož mám v plánu nechat si zase narůst vlasy, proč se je nenaučit, né jako minule, když dlouhé vlasy zůstávaly v culíku. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama