Je lepší ucho mít.

Ke strojům!

20. června 2016 v 20:52 | Annika |  (Ne)malé radosti
Tentokrát se čerstvě uplynulý týden poměrně vymykal ostatním. Některé věci byly ve své podstatě stále stejné. Japonsko, hudba, deskovky. Objevila se však novota v podobě brigády, kterou jsem si týden předtím zkušebně na tři dny naplánovala. Avšak i ty "staré známé" věci se přihodily v trochu jiné podobě, než bývá obvyklé.


1. Hned v pondělí jsem si do batůžku zabalila světlé oblečení a vyrazila do farmaceutické firmy. Bála jsem se, že jsem na sebe ušila parádní boudu. Že nekonečné sezení u pásu, balení léků, vkládání příbalových letáků a tak podobně bude nezapomenutelným frustračním peklem.
Oblékli mě do pláště, jehož rukávy mi sahaly až po kolena, dali mi návleky na boty a čepec. Musela jsem si pořádně vydezinfikovat ruce a vzápětí už jsem seděla u pásu, na nějž padala platíčka s léky a já je měla za úkol ukládat podle přesně daného vzorce do velké bedny. Bylo to nečekaně svým způsobem akční. Jako jednoduchá počítačová hra. Být co nejrychlejší a nechat propadnout do krabice na konci pásu co nejméně platíček. Každé platíčko, které mi uteče = 1 život dolů. Šlo mi to čím dál tím lépe, byla jsem skutečně rychlá. Zaměstnanec obsluhující stroj mě chválil. A já si dokázala monotónní práci poměrně dobře užít.
Z první směny jsem si odnesla poznání, že můj dojem získaný z předchozího dobrovolničení v hospici (kde jsem skládala obálky a přáníčka), že dokážu po celkem hodně hodin dělat rukama totéž pořád dokola, aniž bych z toho zblbla, je pravdivý. Začala jsem se na další směnu skoro až zvráceně těšit.

2. Druhá směna přišla hned následujícího dne. Tentokrát mě posadili ke stroji, kde bylo zapotřebí být ještě o stupeň rychlejší. Rozdělávat krabičky, vyndávat léky, vkládat příbalové informace a zase ty krabičky zavírat bylo už poměrně drsné.
Nicméně opět jsem to pojala jako hru a směna mi utekla ještě rychleji než ta předchozí. Bylo to těžší, ale čas u toho ubíhal přímo zběsile, kór když jeden ze zaměstnanců pustil na plné pecky ten nejméně kvalitní pop z devadesátých let, jaký si je možno představit.
Z druhé směny jsem si odnesla poznání, že je dobře, že jsem budoucí japanolog a ne stálý zaměstnanec v této farmafirmě, nicméně tohle je brigáda, kterou bych klidně v rozumné míře dokázala snášet klidně přes celé léto.
Druhý den ráno jsem se probudila a ta šílená hudba mi pořád zněla v hlavě...

3. Přišla i třetí a za červen poslední směna. Toho dne jsem dělala všechno možné, od vkládání letáků po plnění lahviček peroxidem vodíku. Ani toho dne jsem se vůbec nenudila, naopak jsem měla radost, že jsem to měla pestré a vyzkoušela si spoustu žertovných činností (mou oblíbenou bylo zašroubovávání uzávěrů lahviček).
Z poslední směny jsem si odnesla poznání, že spolubrigádnice jsou poměrně přátelské a že mě celkem mrzí, že už je v tomto měsíci neuvidím. Ale třeba se potkáme i v červenci. A také jsem si odnesla to, že u této práce mohu skvěle vypnout. Možná až moc. Kdybych tam pracovala trvale, asi bych brzy zapomněla všechny japonské znaky.

4. Potěšilo mě, že v deskovce, jejíž autorem je milý a která doufám někdy v budoucnu oficiálně vyjde, se mi poprvé podařilo autora porazit. Každá výhra nad ním v jakékoliv hře mi přináší hluboké uspokojení - no a porazit jej v jeho vlastní? Co může být lepšího?! :-)

5. Semestr je oficiálně za mnou. Vše mám splněno poměrně důstojně, dokonce i myšlení Dálného východu skončilo nad očekávání dobře. Prázdniny jsou skutečně definitivně tady a já se mohu s čistým svědomím flákat - a řešit výjezd do Japonska, se kterým jsou neustále nějaké potíže.

6. Podobně jako šakuhači festival jsem se letos rozhodla bojkotovat i Bodaidžu macuri. Zde mi nevadí žádná konkrétní osoba, která by se kolem akce točila, ale jiná věc: totiž to, že každý rok je program více méně úplně stejný. Kjógenáři dokonce hrají každý ročník to stejné číslo - a přitom mají na repertoáru tolik pěkných kousků!
Macuri tudíž pro mě ztratilo na přitažlivosti. Liturgii, lukostřelbu rituální i bojovou, české bubeníky, kjógen Šimizu a tlučení koláčků moči jsem viděla už strašněmockrát.
V programu se však zpravidla dá pokaždé najít jedna věc, která je každý rok jiná. V roce 2013 to byl koncert dua Die Milch, v roce 2014 tradiční tanec, loni má kamarádka H. a její recitace gindó, letos to byla japonská bubenická skupina Júzarakuza. Právě na její vystoupení jsem se v sobotu dopoledne vypravila a byla jsem velmi příjemně překvapena.
Bubeníci byli fantastičtí. Snad od prvního úderu do taika bylo vidět, jak si vystoupení naplno užívají, a svou obrovskou energii dokázali úžasným způsobem předávat dál. Jejich koncert mě opravdu bavil.
Líbily se mi také kostýmy.
Jinak mi macuri už nemělo moc co dát. Potěšilo mě ale, že jsem potkala několik známých a že jsem sice po stopadesáté viděla tlučení koláčků moči, ale teprve poprvé jsem je ochutnala. Nikdy jsem dosud neměla chuť vystávat šíleně dlouhou frontu, která se u stánku po utlučení pokaždé utvoří. Tentokrát jsem si řekla: když už jsem se sem trmácela, tak si ty moči prostě dám. Inu, bylo to zajímavé. Méně lepivé, než jsem očekávala a chutnější než jsem očekávala. Další příjemný zážitek.

7. Neděle se nesla ve velkém stylu. Milého sbor pořádal závěrečný koncert sezóny, který se nesl v duchu pozdní renesance a raného baroka. Milého koncertů mám za sebou již mnoho, tento však byl trochu jiný.
Zaprvé: seděla jsem u kasy a prodávala lístky. Byla to rozhodně zajímavá zkušenost a díky tomu jsem dostala příležitost si krátce promluvit se všemi známými, kteří na koncert mířili. A že jich bylo barvité spektrum. Od milého rodiny až po mé kamarády.
A zadruhé: milý dostal sólo. Několikrát jsem s ním soustředěně seděla a poslouchala, jak jej cvičí. Pár pasáží už si i pamatuji. Byly to nervy. A do toho přišlo drobné nachlazení, které milého částečně připravilo o hlas. Nebylo to poprvé, co jsem milého slyšela zpívat sólo. Dosud to ale pokaždé bylo v jiném sboru. Ve výrazně horším sboru, než je tento.
Sólo se nacházelo hned v první skladbě. Byla jsem nervózní, jako bych to sama měla odzpívat. Ve výsledku skladba uplynula hrozně rychle. Milého hlas, drobátko nakřáplý a možná trochu nejistý, ale zvučný a s každým dalším taktem o něco sebevědomější, se krásně nesl kostelem. Cítila jsem obrovskou hrdost a byla jsem šťastná.
Koncert celkově byl nádherný. Skutečný vrchol sezóny!

※ ※ ※
Dnes bez otázek.


Annika
 


Komentáře

1 Adina Adina | Web | 20. června 2016 v 22:23 | Reagovat

Taky jsem minulé léto prošla "vypínací" brigádou. Dělala jsem servírku a celé léto mi v hlavě lítaly pouze věci jako: 2x velká Kofola, 1x malá Kofola, 3x svíčková z toho jednou z poloviční porcí knedlíků apod. Za celé léto jsem nad ničím ohledně školy nebo vlastně čímkoliv jakkoliv akademickým nepřemýšlela ani na vteřinu. Některé práce jsou dobrá "vymejvárna mozků" a dělat to na stálo, tak mi IQ klesne na bod nohy od stolu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama