Je lepší ucho mít.

Přes můstek až do altánku...

23. května 2016 v 20:07 | Annika |  (Ne)malé radosti
... pod lavičkou hledej schránku!

Začalo zkouškové období, a to poměrně v(rto)šivým způsobem. Nálada byla velmi nestabilní, spíš permanentně plačtivá, schopnost přemoci prokrastinaci téměř nulová, a to mám ještě většinu věcí před sebou. Už dlouho jsem nezažila takhle nepříjemný týden a dost se obávám, co přijde v příštích.
Pamatuji si ale na dostatek radostí, abych mohla říct, že jsem to všechno přežila celkem se ctí. Ať už jsem se cítila jakkoli prachbídně, pořád tady byly drobničky jako dobré jídlo, nebo naopak velké záležitosti, které celou tu bídu výrazně ozvláštnily, jakou je "akce zoo", která mi naplnila celý minulý víkend.


1. Vypravila jsem se do knihovny a z regálu s detektivkami ukořistila pětisetstránkovou Zrůdu od Kirino Nacuo, na kterouž mě mírně navnadil nedávný spolužákův referát na hodině literatury. Hned po cestě z knihovny jsem se do ní začetla - a to byla osudová chyba, neboť mi tato kniha znemožňovala se učit. Bylo to fakt dobré čtení!
(Akorát mě pak začala rozčilovat na konci a dočetla jsem ji s poměrně nepříjemným pocitem, tudíž nakonec všechno to nadšení vyznělo do prázdna... ale bylo tady a naplňovalo mě od pondělního podvečera až do nedělního poledne, a to se počítá.)

2. Velice mě rozjařil mail od jednoho vyučujícího, v němž jsem se dočetla, že nemusím chodit na termín, že mně a dalším několika spolužákům zápočet z tlumočnických cvičení dá díky dobré docházce a ucházejícím výkonům v průběžných testících. Tento předmět považuji za nadprůměrně frustrační; poté, co jsem se dozvěděla tuto radostnou zprávu, se bytem rozlehlo hlasité: "Juchůůů!"

3. Pak však jsem si najednou uvědomila, že druhý den musím na zkoušku z klasické japonštiny, se kterou si zrovna příliš nerozumím. Chtěla jsem se učit, avšak prokrastinace, únava po náročném předminulém víkendu a Zrůda mě nakonec udolaly.
Druhý den jsem nejprve vyrazila k zubařce, která mi udělala velkou radost tím, že konečně dokončila už hrozně dlouho se táhnoucí proces opravy jednoho mého zubu a zaplnila jeho vykotlaný vršek novou krásnou náplní. Trochu mě to vytrhlo z trudomyslnosti, avšak těsně před zkouškou mě div nerozbolelo břicho. Měla jsem však štěstí: nejen, že vyučující byl velmi benevolentní, ale ještě k tomu jsem dostala za úkol pracovat s tím nejjednodušším textem v čítance, mým osudovým Kondžaku monogatarišú, o němž jsem psala před Vánoci seminární práci. S Kondžaku jsem si dokázala docela bezproblémově poradit a ani nemusela spoléhat na vyučujícího přístup.
Odešla jsem jak se spraveným zubem, tak s jedničkou. Protože mě následně čekalo několik nepříjemných povinností, až tolik jsem si tu radost neužívala - ale byla tam, ukrytá v pozadí starostí a popohánějící mě dál.

4. Po zkoušce z klasiky jsme se spolužáky vyrazili na oběd do korejské restaurace. Bylo to poprvé, co jsem jedla korejskou kuchyni. Korejská jídla jsou údajně proslulá svou pálivostí, tudíž jsem se trochu bála, že mi to nebude chutnat, ale "zkušený" kamarád A. mi v lístku doporučil nepálivý bulgogi bap - rýži s hovězím masem a zeleninou - který mi nakonec skutečně moc chutnal. K tomu jsem dostala kimči, které pálilo, ale i tak bylo dobré.
Navíc k tomu jsem si vyzkoušela jezení s kovovými hůlkami. Myslela jsem si, že to bude otravné, ale kupodivu se mi s nimi jedlo lépe, než s hladkými lakovanými nudle k bún chả.

5. V pátek jsem se opět chopila mouky a válečku a pustila se do pečení. Tentokrát jsem si v dlouhém seznamu uložených receptů k vyzkoušení vybrala skořicové šneky.
Poprvé jsem pracovala s kynutým těstem. Trochu jsem se zpočátku bála, ale všechno klaplo (tedy až do poslední várky šneků, kteří vyšli pomuchlaně). Naopak se vyskytly obtíže s náplní, ale i s tou jsem si nakonec poradila a svému sedmičlennému "testovacímu výboru" předložila pěkné a velmi dobře chutnající výtvory.

6. Nemohlo mě nepotěšit herní posezení v čajovně, kde měli úžasnou masalu. S milým, dvěma spolužáky a drahou polovičkou jednoho s nich jsme sehráli partii mé oblíbené deskovky Šógun, ve které pětice knížat soupeří o moc v Japonsku v době válčících států. Bylo to epické jako každá partie této hry, a zároveň jsme si užili příjemnou společnou chvilku.

7. Vrcholem tohoto týdne byla moje první brigáda.
Pokud jste byli tento víkend v pražské zoo, možná jste si všimli, že tam probíhala hra "Po stopách klíštěte". Milý, který byl jedním z organizátorů této akce a vymyslel pravidla a systém hraní, mi nabídnul, zda bych nechtěla hlídat schránky s kousky tajenky, kterou měly děti za úkol hledat. Okamžitě jsem se rozhodla přijmout.
Ještě vůbec před samotnou akcí pro mě hra znamenala mnoho příležitostí pro nechání se vytrhnout ze všednosti. Jako organizátorova blízká dušička jsem měla možnost podílet se na akci ještě o trochu více než ostatní brigádníci - pomáhala jsem se skládáním rýmovaných indicií a s nákupem sladkých odměn.
V sobotu to však konečně vypuklo.
Má práce nebyla nijak náročná, skoro až příjemná - měla jsem za úkol sedět nedaleko ukryté schránky a hlídat, jestli ji děti nepoškozují nebo nekradou a občas do ní doplnit bonbóny. Poštěstilo se mi většinou sedět na samých příjemných stanovištích, kde byl stín a kde jsem nejenom mohla svědomitě hlídat, ale ještě k tomu stihnout dorazit Zrůdu a přečíst Čerň a stříbro od Paola Giordana. Větší fofr byl u hlavního stanu, kde mě čekalo rozdávání herních archů a předávání odměn úspěšným malým řešitelům, i to se však dalo zvládnout s grácií a elegancí.
Bavily mě i chvíle před brigádou. Ráno jsem vyrazila do zoologické pěšky krásnou cestou, kde jsem si užila čerstvý vzduch a klid. Když jsem se pak před otevřením zoo ubírala úplně prázdnou tichou zahradou na svá stanoviště, měla jsem konečně tu čest vidět urzony, kteří jsou obvykle, když se na ně dívám, někde zalezlí, a akční lední medvědy, kteří zase v mé přítomnosti zásadně rozplácle leží a spí.
Nutno říct, že ač se to nezdá, celodenní sezení s knihou na tvrdé zemi, poslouchání dětského hlučení a nenápadné hlídání dokáže člověka pěkně vysát. Byla to však každopádně velmi zajímavá zkušenost.

※ ※ ※

A co ty, čtenáři?
Máš rád korejskou kuchyni?
Máš zkušenosti s podobným typem brigády, jaký jsem absolvovala já?
A pokud se tě to týká, jak prožíváš zkouškové, případně maturitu?


Annika
 


Komentáře

1 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 24. května 2016 v 17:18 | Reagovat

Jsi obdivuhodná, pokud i přes pětidenní krizi dokážeš v týdnu najít sedmero radostí. :) Ale máš fakt štěstí s tou zkouškou, já bych určitě dostala za téma něco, na co jsem se připravovala nejméně nebo tak. :D
Zkušenost s podobnou brigádou nemám, ale muselo to být opravdu zajímavé, i když věřím té náročnosti. Dneska jsem o odpoledku šla kolem jednoho knihkupectví a měli tam inzerát, že hledají brigádníka. Já blbec jsem si řekla, že se na to podívám až po škole. Hádej co - už to tam nebylo. Grr. :D
Obecně jsem toho z asijské kuchyně ještě moc neochutnala, takže nemohu soudit. :)
Nechť se dílo (konkrétně zkouškové) daří. :D

2 stuprum stuprum | Web | 25. května 2016 v 17:27 | Reagovat

Děti často poškozují schránky, jsou škodolibé. Ale tvoje budou lepší. :)

3 Annika Annika | Web | 30. května 2016 v 22:11 | Reagovat

[1]: Ona ta krize nakonec bohužel měla dalekosáhlé důsledky a její stín se za mnou táhl ještě přes celý minulý týden :-D Ale teď už snad je opravdu vše zažehnáno, tfuj tfuj tfuj.
Jej, tomu říkám smůla!
A děkuji za přání, snad tím vším nějak propluju :-)

[2]: Bude-li otcem mých dětí ten muž, který má na to v tuto chvíli nejvyšší šanci, bojím se, že budou velmi zlobivé :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama