Je lepší ucho mít.

Až na doraz

16. května 2016 v 21:25 | Annika |  (Ne)malé radosti
Zpěv. Zpěv. Zpěv. Každý den, každou chvilku. Dva koncerty, jedna nekonečná generálka. Nějaké to dvojhlasé skřehotání s harmonikou a falešnou zobcovkou při ruce. Neustálé pobrukování při míchání polévky a žehlení tmavě zelené košile. Bylo to vyčerpávající a mé hlasivky volají po oddechu - přesto si však nedokážu odpustit prozpěvování při každé činnosti, na kterou ve svém každodenním žití natrefím.


1. První radost je mírně kořeněná hořkostí. Týden jsem zahájila prvním z koncertů, a to vystoupením v Karolinu za účelem oslavy narozenin Karla IV. Atmosféra před koncertem byla mírně napjatá a do toho jsme se opozdili nad konvičkou zázvorového čaje a málem nestihli první část programu - což onehdy bylo malinko frustrující, teď mi to připadá spíš úsměvné.
Dopadlo to poměrně slušně. Zadok the priest mi přišel provedený poněkud děsivým způsobem a ve Svaté Ludmile se vyskytly chyby, těch si ale publikum nevšimlo. V duchu tomuto koncertu říkám spíš "veřejná generálka" - ale i tak jsem si jej užila na 100% jako každý koncert, na kterém mám tu čest vystupovat.
Oním hořkým kořením nebyl ne zrovna podařený Zadok, ale spíš neschopnost odpoutat se od vzpomínek na koncert v Karolinu dne 17. listopadu 2014. Toho dne jsem si užila spoustu zábavy s japonskou kamarádkou H., která v Česku již téměř rok není. Toho dne jsem se seznámila s milým. A hlavně - byl to můj úplně první koncert s naším sborem a orchestrem.
Ve většině věcí není nic tak uchvacující jako poprvé. 9. květen 2016 už zdaleka tak křehce kouzelný jako listopad nebyl. Vzpomínala jsem, jak jsem s kamarádem A. postávala na ochoze a smála se jako pominutá nějakým našim interním vtípkům. Teď jsem z ochozu tupě koukala do dvora. Vzpomínala jsem, jak jsem na chodbě opatrně přijímala první obezřetné dvoření muže, se kterým jsem měsíc poté začala chodit a jehož ruce mi tehdy připomínaly ruce mého tatínka. Teď byla jeho přítomnost po mém boku krásná, ale v tomto kontextu trochu šedě samozřejmá. Teď bylo všechno tak obyčejné, tak zapomenutelné. Karolinum asi pro mě už navždy zůstane zakonzervované v onom magickém listopadovém večeru...

2. Den nato se náš sbor a orchestr sešel zase, tentokrát ale ve Vladislavském sále Pražského hradu.
Zkouška byla prodchnuta mírnou nervozitou dirigenta a přerušovaná neustálým stěhováním praktikáblů, umísťováním sólistů a počítáním židliček pro členy orchestru, přesto jsme ale stihli udělat veliký kus práce. Hodiny plynuly, skončili jsme kolem čtvrt na jedenáct, a v sále se vytvořilo přízračné noční přítmí. Žvýkala jsem kokosové kostičky v čokoládě a zakusila fajn pocit opravení nedostatků z minulého dne. Věřila jsem, že po takovéto generálce sobotní koncert proběhne bezproblémově.

3. Občas mám zároveň chuť číst a zároveň chuť se procházet. Využila jsem krásného počasí a vyrazila do Stromovky na pořádnou procházku s knížkou v ruce. Ráda čtu za chůze; uznávám, že je to poměrně nebezpečný zlozvyk, já však chodím jedině bezpečnými místy a periferním viděním bedlivě sleduji okolí.
Avšak přeci jenom málokterá kniha mě svou čtivostí nutí číst ji i v chůzi. Noc nic nezadrží od Delphine de Vigan ovšem má v tomto "elitním kroužku" výsostné postavení - skoro mě až nutila mít ji u nosu i na méně bezpečných místech.

4. Pátek třináctého jsem zakončila s milým v kině na dvou dokumentech. Prvním byl Příběh lesa, francouzský film o životě zvířat v lese a jeho vývoji s ekologickým poselstvím typickým pro dokumenty o přírodě, které nám trochu kazilo dojem - nicméně i tak jsme si podívanou velice užili díky zajímavým záběrům.
Zatímco u prvního filmu jsme na sebe čas od času různě pomrkávali a já se tulila k milého rameni, u druhého filmu, který nesl název V paprscích slunce, jsme úplně zapomněli na naši vzájemnou přítomnost a zůstali s očima přilepenýma k plátnu. Film zachycoval skoro až mrazivé výjevy ze života nejenom jedné holčičky v Severní Koreji a děsivost tamní propagandy. Zanechal v nás skutečně intenzivní dojem.

5. Přišla sobota a konečně vypukla akce, kterou jsme dostali za úkol zapsat si do diáře již více než před rokem. Čtrnáctý květen. Koncert ve Vladislavském sále opět ku příležitosti narozenin Karla IV.
Na Hradě bylo rušno, všude se motaly spousty turistů a vojáků, a mezi nimi jsme se proplétali my, postavičky v černém, občas jdoucí nalehko, občas obtěžkané pouzdrem s hudebním nástrojem. V šatně příliš malé pro stovku lidí jsme si naplnili břicha bábovkou a chvíli po půl čtvrté nastoupili na svá místa, abychom zazpívali hlavám státu Lucemburska, Monaka, Lichtenštejnska - a samozřejmě i našemu panu prezidentu, který vypadal, že by do něj stačilo jen maličko žďuchnout a rozsype se na několik kusů. Poprvé jsem Zemana viděla naživo onoho výše zmíněného památného sedmnáctého listopadu. Podruhé před necelým rokem. Už tehdy jsem si říkala, že oproti minulosti nějak sešel. Teď mi však připadalo, jako by za těch jedenáct měsíců zestárnul nejméně o pět let...
Koncert se vydařil, úterní "žehlící" generálka skutečně udělala svoje.
Diváků bylo výrazně méně než účinkujících a hlavy států se po celou dobu tvářily strnule, arcivévoda lucemburský skoro až nevrle. Po skončení posledního akordu však jejich ledové výrazy roztály ve šťastné úsměvy.
Po potlesku započaly mohutné gratulace sólistům a dirigentovi. Publikum se nakonec vytratilo a my měli konečně povoleno se podívat zblízka na korunovační klenoty, které po celý koncert stály vedle nás. Byla jsem ohromená, jak jsou ony samy i kusy drahých kamenů, které je zdobí, veliké.
Na vrchol této sborové sezóny a na to, kolik jsme tomu věnovali sil, mi to celé přišlo nějak příliš krátké. Ale krásné to bylo bezpochyby!

6. Hned poté, co jsme s milým pobrali všechny naše věci a kupodivu nic nezapomněli v titěrné šatně plné lidí a futrálů od houslí, jsme vyrazili na Václavské náměstí.
Tam nás již čekaly Vlasta a Iris, které toho dne, zatímco jsme my kvíleli zéééjdók d prííííst, přijely do Prahy na Svět knihy. Toho se nedalo nevyužít ke srazu. Původně jsem myslela, že přijdu sama, nakonec jsem však zapojila i milého, který byl rád, že mohl poznat další z mé nepříliš dlouhé škály kamarádek.
Po radostném shledání a dlouhém rozmýšlení a neustálém přehodnocování plánů, kam se vydat, jsme se nakonec odebrali do mé oblíbené čajovny, kam jsem nás, hluboce zabraná do hovoru, omylem dovedla velkou oklikou. Usadili jsme se, objednali si jasmínový čaj, silný černý čaj s kořením a pražené maté, a po malé chvíli se všichni (asi kromě Iris, která žádný z nápojů neokusila), nesmírně zčajovali. Měla jsem vytřeštěné oči a rozklepané končetiny ještě kolem půlnoci.
Byla jsem opravdu ráda, že jsem se s děvčaty po skoro půl roce zase mohla vidět. Zase jedna krásná chvíle naprosto vytržená z koloběhu zpívání, čtení a japonštiny...

7. Druhý den jsme vyrazili na "výlet" do Sapy, abychom tam nakoupili 960 perníčků a asi 20 kg bonbónů. Na co? O tom v příštím díle tohoto seriálu :-)
Nejvíce jsem se ale těšila na oběd. Slíbili jsme si, že půjdeme do jednoho tamního podniku na bún chả. Když jsme tam jedli "bunču" posledně, byla výborná; a že jsem už poměrně dlouho nejedla vietnamskou kuchyni, byla jsem natěšená jako děcko na Vánoce.
Tentokrát mi chutnalo snad ještě více než minule. Jen ta vzpomínka mi bohatě stačí k tomu, aby se mi šíleně sbíhaly sliny...

(Použité foto pochází z facebooku Univerzity Karlovy.)
※ ※ ※

A co ty, čtenáři?
Viděl jsi nějaký ze zmiňovaných filmů?
Zúčastnil ses letos nějaké akce spojené s Karlovým jubileem?
Chutná ti vietnamská kuchyně?


Annika
 


Komentáře

1 piuPIU piuPIU | Web | 16. května 2016 v 22:19 | Reagovat

Jsem ráda že se koncerty povedly, a že se nám nerozsypal pan prezident. Ne že bych ho měla nějak v lásce, ale víc než doted se o něm psát asi nemusí.

Akcí jsem se kvůli praxím od školy bohužel zůčastnit nemohla, a docela mě to mrzí, protože podle kamarádů, co některé z nich navštívili opravdu stály za to.

A s tou vietnamskou kuchyní jsi mě potěšila. Mám jí ted hodně v oblibě, protože mě už trochu omrzela čínská, a na japonské sushi si zajdu jen občas, při speciálních příležitostech. Nejvíc jsem si oblíbila asi nejznámější polévku Pho, ve všech obměnách. :)

2 stuprum stuprum | Web | 17. května 2016 v 3:09 | Reagovat

Zajímavé snímky. Současné ekofilmy, co je tak občas vidím, nesou stopy po snaze občany vyděsit až k nepřiměřenosti. Buď jsou nafouklé zmínkami o bezmála apokalypse, nebo se ke všemu staví vlažněji než pokrývač Ota. Otázka zní, kdo na tom nejvíc vydělá. :)

3 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 17. května 2016 v 15:29 | Reagovat

Konečně vím, co to znamená zčajovat se. :D Asi to budu praktikovat aspoň jednou týdně. :D
Jé, já věděla, že jste na sebe narazili ve sboru, ale že takhle hned, to je překvapení. No jo, lidé přichází a odchází. Doufám, že vám láska nezšedne a že se v té sympatické čajovničce budou odehrávat jen příjemné rozhovory. :)
Těším se na rozvedení poslední radosti. :D

4 Annika Annika | Web | 23. května 2016 v 20:31 | Reagovat

[1]: Do vietnamské kuchyně jsem se za poslední půlrok rovněž docela zbláznila. Čína mi začala připadat trochu fádní a Japonsko považuji za cenově obtížně dostupné. A pho je super - akorát je na mě většinou dost těžké. Mé "top" je bun bo nam bo :-)

[2]: Ekofilmy mají často krásné záběry, ale pokaždé mám chuť vypnout zvuk...

[3]: Jej, to máš teda odvahu! :-D
A děkuji za přání!
Poslední radost již visí :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama