Je lepší ucho mít.

Květen 2016

V úsporném režimu

30. května 2016 v 22:07 | Annika |  (Ne)malé radosti
Květen vskutku nekončí nijak slavně. Dny od dvacítky do třicítky jsem strávila v duševním útlumu, neschopná si naplno užívat jakékoliv radosti života. Nepřišlo ani žádné dostatečně velké vytržení ze všednosti - obvykle jím bývá víkend, tentokrát se však kvůli několika drobným nedorozuměním to, co mělo být pořádným výletem, zvrtlo v několik drobných procházek. I tak to bylo příjemné - ale nezlomilo to mou netečnost ke světu okolo.
Mé radosti proto jsou spíše všední, snad skoro všechny už tady v minulosti někdy byly. Ale v takovém polozdechlém týdnu nebylo nač jiného se upnout.

Přes můstek až do altánku...

23. května 2016 v 20:07 | Annika |  (Ne)malé radosti
... pod lavičkou hledej schránku!

Začalo zkouškové období, a to poměrně v(rto)šivým způsobem. Nálada byla velmi nestabilní, spíš permanentně plačtivá, schopnost přemoci prokrastinaci téměř nulová, a to mám ještě většinu věcí před sebou. Už dlouho jsem nezažila takhle nepříjemný týden a dost se obávám, co přijde v příštích.
Pamatuji si ale na dostatek radostí, abych mohla říct, že jsem to všechno přežila celkem se ctí. Ať už jsem se cítila jakkoli prachbídně, pořád tady byly drobničky jako dobré jídlo, nebo naopak velké záležitosti, které celou tu bídu výrazně ozvláštnily, jakou je "akce zoo", která mi naplnila celý minulý víkend.

Až na doraz

16. května 2016 v 21:25 | Annika |  (Ne)malé radosti
Zpěv. Zpěv. Zpěv. Každý den, každou chvilku. Dva koncerty, jedna nekonečná generálka. Nějaké to dvojhlasé skřehotání s harmonikou a falešnou zobcovkou při ruce. Neustálé pobrukování při míchání polévky a žehlení tmavě zelené košile. Bylo to vyčerpávající a mé hlasivky volají po oddechu - přesto si však nedokážu odpustit prozpěvování při každé činnosti, na kterou ve svém každodenním žití natrefím.

Anjeli jdú spievajíce

9. května 2016 v 14:29 | Annika |  (Ne)malé radosti
Je pro mě těžko uvěřitelné, že v následujících odstavcích se většina radostných prožitků odehrála jen během několika málo dní. Zhruba polovina týdne byla poměrně neradostná, zbytek mi však přinesl spoustu příjemných chvil.
To, co nejvíce naplňovalo můj čas, byl zpěv. Blíží se totiž dva prestižní koncerty. Jeden se dokonce už blíží opravdu neodvratně a naléhavě - už za pár hodin si obléknu černou halenku a dlouhatánskou sukni, kolem krku si zavěsím vlastnoručně vyrobený náhrdelník, do výstřihu připnu kvítek a tradá na pódium...
Tento týden jsem se hodně věnovala přípravám právě na tento koncert, plus k tomu jsem si řádně zazpívala na individuální hodině se svou sympatickou lektorkou.

Listy pučí, trouba hučí

1. května 2016 v 18:49 | Annika |  (Ne)malé radosti
... Annice zas v břiše kručí.
To je můj obvyklý stav. Poslední dobou nemohu přestat jíst. Že jsem však tento víkend měla spoustu času na vaření, tolik jsem se překrmila, že mě hlad ještě nějakou chvilku trápit nebude.
Týden, který uplynul, byl svěží a takový... jiný. Obzvláště víkend. Skoro až jsem zapomněla na to, jak jsem žila v minulých měsících. Rozevlátě, v pohybu, napůl doma, napůl pryč, hlavou někde kdovíkde. Nyní jsem na chvíi zpomalila a zkusila si po dlouhé době, jaké to je sednout si do křesla s francouzským historickým románem - naproti mému obvyklému hltání žaponských klasiků v metru a přejíždění správných stanic. Vylovila jsem z šuplíku korálky - vždyť já v posledních dnech zapomínala nosit šperky!
Nicméně neděle končí a já cítím, jak začínám být v koutku duše z toho poklidu maličko nesvá. Zdá se, že jsem za ty měsíce již přivykla rozevlátému žití pod dvěma či více střechami. Už se nemohu dočkat, až zase popadnu svůj batůžek s pyžamem a na jednu či na dvě noci odsvištím - abych se zase mohla s unaveným, ale zářivým úsměvem vrátit pod tu nejmilejší střechu; k nám na sídliště.