Je lepší ucho mít.

Zahrajte tu mou lito-lito-litoměřickou

23. února 2016 v 11:27 | Annika |  (Ne)malé radosti
Uplynul další týden, a byl přesně, jak jsem očekávala, úplně jiný než předchozí. Zkouškové skončilo a s ním jak nepříjemné povinnosti, tak povalování se doma. Vyrazila jsem za novými vědomostmi do školy - a za novými zážitky do Českého středohoří...



1. Týden začal ve velmi bujarém duchu. Vypravila jsem se s početným doprovodem do divadla Na Prádle na mé oblíbené frašky kjógen. Kdo ještě nikdy kjógen neviděl, dozajista by to měl napravit, neboť jde o záležitost veselou a pro Čecha značně neotřelou.
Kjógen je japonská kratší divadelní forma. Herci se po jevišti pohybují v tradičních kostýmech bez použití kulis, jako rekvizity jim zpravidla slouží pouze jejich vějíře a hovoří velmi specifickým přednesem. Rozesmívají diváka rozvernými příběhy o samurajích a jejich vychytralých sluzích, o nešikovných horských asketech, kterým nefunguje jejich magie, o rozhašteřených manželských párech, kde je jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet - a tak podobně.
Toho večera se hrály jako obvykle tři hry, z nichž dvě jsem již znala - korupční kjógen Lišky z ostrova Sado o rolnících ze zapadlých provincií a kjógen Horský asketa zlodějem tomelů, který nám názorně ukazuje, že i ctnostný mnich může propadnout velmi přízemním potřebám, jako je velký hlad - avšak poslední z nich, hru Kulíci, ve které sluha dostává za úkol přinést pánovi soudek sake, aniž by obchodníkovi musel platit, jsem viděla úplně poprvé - a budu se moc těšit, až ji někdy uvidím zase, neboť to bylo opravdu třeskuté.

2. I tentokrát nesmí chybět radost týkající se mého v poslední době turbulentního zdraví. Nesmírně mě potěšilo, že mi konečně bylo povoleno vysadit otravné léky na chudokrevnost, které mi ztěžovaly život déle než půl roku. Jsem si čím dál tím více jistá, že ony turbulence působily právě tyto prášky.

3. Začal nový semestr a velkou radost mi způsobily příjemné změny v rozvrhu. Literatura je posunutá o něco dříve, takže se mi nepřekrývá se sborem, a klasická japonština na později, čili nemusím brzy vstávat a ještě se učím v mnohem příjemnější učebně.

4. Koncem týdne jsme se vydali s milým na putování po Litoměřicku. Byla to jedna velká radost, rozhodla jsem se ji však trochu rozkouskovat.
Prvním velkým potěšením bylo šťastné shledání v Lovosicích s Mniškou, které jsem se opravdu na poslední chvíli ozvala, že se ubíráme na výpravu do jejího kraje. Poté, co jsme na sebe natrefili u nádraží, jsme poobědvali v místní školní jídelně a poté poseděli u Mnišky doma s konvičkou rooibosu, kakaovo-mátovými a zázvorovými sušenkami, které jsem před výletem napekla, a balíčkem karet. Následně jsme pod jejím neomylným vedením místní rodačky vyrazili na kopec Lovoš, odkud jsme pak shlíželi na okolní hory a na pod námi se rozkládající městečko.
Když jsme sestoupili z Lovoše, byla už tma. Mniška nám pomohla najít místo, kde bychom se tu noc mohli ubytovat, a doporučila, kde se dá příjemně navečeřet. Pak jsme se rozloučili. Byl to velmi příjemný start výletu - a já se nyní moc těším, až se s Mniškou zase již brzy uvidím, tentokrát však při úplně jiné příležitosti.

5. Velkou radost mi udělaly Litoměřice. Že půjde o hezké městečko, jsem si podle fotek na internetu myslela už dopředu - naživo se mi však líbilo ještě mnohem více. Bavilo mě se procházet po parkánech a v uličkách kolem Mírového náměstí - jen je mi líto, že se nám povedlo nakouknout pouze do jediného místního kostela.

6. Byla jsem rovněž potěšena několika příjemnými gastronomickými podniky, které jsme v Litoměřicích navštívili a které se vyznačovaly nejen chutnou nabídkou, ale i hezkým umístěním. Velký dojem na mě udělala kavárna v budově někdejšího nádraží, pizzerie ve dvoře domu na náměstí, z jejichž okýnek byl krásný výhled na zahrádky a domy pod hradbami a na biskupské sídlo, a v neposlední řadě také restaurace s "prvorepublikovou" kuchyní.

7. Nedělní večer jsme strávili poměrně nevýletním způsobem - zavrtáni pod peřinou s knížkou. Předčítala jsem milému esej Antonína Límana "Kawabatova lyrická technika ve Sněhové zemi" z Krajin japonské duše. Velmi mě potěšilo, že vypadal, jako by jej esej bavila - a dokonce mě požádal, abych mu Sněhovou zemi půjčila, aby si ji mohl přečíst. Doufám, že to vše neříkal jen proto, aby mi udělal radost ;-)

※ ※ ※

A co ty, čtenáři?
Lákalo by tě vidět tradiční japonské divadlo? A nebo jsi už kjógen - či jiný druh japonského divadla - někdy viděl?
Znáš Litoměřice a jejich okolí? Líbí se ti tam?


Annika
 


Komentáře

1 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 23. února 2016 v 12:52 | Reagovat

Vždycky, když vidím něco japonského, vzpomenu si na tebe. (Občas třeba i když čtu o Okamurových názorech na uprchlíky a EU. :D) A vždycky, když se jedná o knížku/film/jméno/jinou kulturní věc, říkám si, že kdybych si to přečetla/zhlédla/zapamatovala, mohla bych si o tom s tebou třeba příště popovídat. Ale jinak jsem v poslední době nebyla v žádném divadle... :/
Jů, to vám závidím! Až se někdy budete chtít podívat do Slaného (velmi to staré historické městečko :D), dejte vědět! (Tím myslím jak tebe s boyfriendem, tak tebe s Mniškou, nebo prostě všechny možné kombinace milých lidí. :D)
A jsem ráda, že už nemusíš brát ty prášky. Já si upřímně beru i paralen, pokud umírám, ne dřív. :D

2 stuprum stuprum | Web | 23. února 2016 v 13:35 | Reagovat

Kdysi dávno jsem viděl jakousi krotkou zahrádku, kde v trsech rostly šalotky a kterou z lehátka spravovala paní, která jako by z oka vypadla Lídě Baarové. Retro!

3 zmarsalkova zmarsalkova | E-mail | Web | 23. února 2016 v 19:03 | Reagovat

A to já jsem původem přímo z Litoměřic :-) Mají své kouzlo a je na co se dívat. Jsem ráda, že se vám mé rodné město líbilo :-)

4 Mniška Mniška | E-mail | Web | 28. února 2016 v 11:48 | Reagovat

Tak mě moc těší, že se Ti v mém kraji tak moc líbilo, ani jsem nečekala, že by "Babišovo" na Tebe mohlo udělat takový dojem a jsem za to ráda. Hlavně se pořád tak nějak dmu pýchou jako páv, že jste dali přednost Litoměřicím před Mariánskými lázněmi, to mi prostě utkvělo v paměti a pořád si to ješitně připomínám :D
Jen mě mrzí, že jsem neměla více času, abych s Vámi byla aspoň na chvíli ještě v Litoměřicích, hodně bych Vám toho ukázala, tam je těch heraldických památek o dost víc, provedla bych Vás tam, ukázala moc dobrou cukrárnu a čajovnu. Škoda, že už se sem asi jen tak zase nedostanete, protože teď budete chtít jistě navštívit další a nová místa, ale kdo si počká, ten se dočká, jak se říká :)
Byla jsem ráda, že jsme Vás viděla a nejen tady u nás, ale taky na plese. Ten můj Jiří sice šlape zelí, takže i když se ho při tanci snažím vést, tak to pořádně nejde, ale aspoň měl nějakou snahu.
Jinak mě docela nadchl kjógen,vůbec jsem netušila, že lze něco takového v Praze vůbec vidět. A hrají v něm výhradně Japonci, anebo se na to nehledí? V tom divadle Na prádle se kjógen hraje pravidelně, nebo je to jeden z ojedinělých programů?
Jinak ještě jednou dík za zážitky a budu ráda, když se zase uvidíme, určitě ještě tady s Vlastou. Nebo jestli budeš mít někdy čas, můžem zajít někdy na oběd v Praze :)

5 Annika Annika | 2. března 2016 v 20:49 | Reagovat

[1]: Pojedu-li někdy k vám do okolí, určitě se s velkou radostí ozvu! :-)

[2]: Jů!!

[3]: Tvým rodištěm je skutečně pěkná končina :-)

[4]: Jen se dmi - už jen proto, že ve prospěch Litoměřic hrála právě taky ta okolnost, že se v jejich okolí vyskytuješ ty ;-)
Dobrou cukrárnu a čajovnu by dozajista bylo super poznat - dobrý důvod, proč se tam vypravit zas, ať už s milým či bez něho.
Hehe, máš štěstí, že jsi při tanci neviděla nás - pokud's nás neviděla - z vás dvou je aspoň polovina tanečně nadaná, u nás je to trochu horší :-D Řekla bych, že milý by mohl být dobrým tanečníkem, je však žel prakticky tancem nepolíbený a neměl na plese dobrou partnerku :-D
Až se bude zas hrát kjógen, dám ti vědět a pojď s námi, budeš-li v Praze a budeš-li mít čas! Hrají to sympatičtí Brňáci, nikoli Japonci, a když vystupují v Praze, bývá to právě Na Prádle :-)
Těším se, až se příště uvidíme!! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama