Je lepší ucho mít.

Antibiotické blues

22. ledna 2016 v 21:47 | Annika |  Dopisy pro nikoho
1+2x2+3x1+1 = B-P
Můj milý Juliáne,
zdravím tě opět po dlouhém čase. Posledně jsem ti poslala dva dopisy, v jednomž z nich jsem plakala nad tím, že nezvládám svou roli třeťačky (což mě v současnu již netrápí), a v druhémž si rvala kadeře nad tím, že jistá osoba jménem jistý muž objevila tento blog (což mi také už dávno žíly netrhá). Ani dnes to nebude zrovna rozjuchané povídání. (Pokud však budu pokračovat v dosavadním trendu, snad by i toto trápení mohlo brzy vyvanout...)


V nedávné době jsem pracovala na článku týkajícím se novoročního bilancování. Pravda, nějak jsem to úplně nezvládla, už je dávno po sezóně. Zkouškové vypuklo naplno, pololetí je tady - zkrátka už máme pomalu za sebou první dvanáctinu teď už jen takzvaně nového roku.
Dříve jsem takovéto články psala velmi ráda. Bývalo sladce nostalgické se na Silvestra zamyslet nad tím, co se mi v uplynulém roce povedlo, co bylo příjemné, co se pokazilo a na co bych raději zapomněla - to už však, přiznávám, tak sladké nebylo. Letos jsem každopádně chtěla pokračovat v tradici.
Jak jsem však článek vymýšlela, usoudila jsem, že mě hrabání se v minulosti vysává a výsledný text je nepublikovatelný. Zůstal proto nedokončený strašit v konceptech. A přitom mi dal takovou práci!
Rok 2015 byl velmi zajímavý - ale jen pro mě samotnou, řekla bych. Nikomu se nechce číst o tom, že jsem v tomhle měsíci byla zamilovaná, v tamtom nemocná, v onom zamilovaná a v příštím pro jistotu obojí najednou. Protože z vnějšího pohledu skutečně může vypadat, že mými jedinými starostmi roku 2015 byl muž a nemoci...

...právě teď píše zamilovaná Annika s poměrně vážným neduhem.

Chytlo se mě to před týdnem, odpadla jsem před několika dny, zvedla se z lože včera, ale vystrčit nos z tepla domova zatím nepřipadá v úvahu. Prozkoumala jsem nové úrovně pekelných muk, s jakými jsem doposud neměla tu čest. A pak jsem si, otrávená nudným životem chronického churavce, vzpomněla, že mám vlastně sakra práce blog!

Za ten rok jsem se jako blogerka hodně změnila. Postupně se začal vytrácet můj tvůrčí apetit. Stále jsem nedokázala dokončit Hřejivou výzvu a stále se nemohu dokopat k pokračování. Kvůli tomu jsem se i rozhodla nezapojit do (S)nové výzvy od stejných autorek, Vlasty a Iris; vím, že na to v tuto chvíli nemám.
Postupně umdlévá i má chuť psát má oblíbená trojverší, se kterými jsem si vždycky tak ráda hrála. Chuť psát cokoli. Zlenivěla jsem.

Myslím si, že má blogová identita, rozvlněný odraz skutečné slečny Anniky s pevně utaženým drdůlkem a nakrčeným nosíkem, zároveň však i pečlivě po mnoho let budovaná image takovéto dívky, začala v současné situaci ztrácet na svěžesti. Neustálé stížnosti na nemoci dělají z éterické Anniky starou dvaadvacetiletou tetku a ustavičné zmínky o vztahu s jistým mužem zase pro změnu pubertální dvaadvacetiletou káču.

Kam se poděla stará Annika, Juliáne? Tahle, co ti teď píše, je jen její unavené dvojče s řadou zubů přerušovanou makovými zrníčky a černým svetříkem posněženým lupy.

Potřebovala bych najít novou mízu, zdroj inspirace, nějaký pořádný nakopávač. Něco, co mě vytrhne z proměnlivé, ale v principu vlastně neustále stejné internetové každodennosti. Vím, že se nevrátím zpátky (to ani chraňpámbů nechci) - ale toužím alespoň postupovat dál. Ne se rozkládat na mrtvém bodě.

Drž mi palce, ať hledání netrvá dlouho a rozklad ať zatím nepostoupí příliš daleko. To je mé novoroční přáňopředsevzetí, které si dávám 22. ledna s poměrně vážným neduhem - a zamilovaná.


Annika
 


Komentáře

1 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 23. ledna 2016 v 21:13 | Reagovat

Podle mě je velký úspěch, že jsi v minulém roce našla (snad osudového) muže a přežila všechny menší i větší nemoci. Jen tak dál a když se při tom trochu posuneš, nevadí.

Přeji ti brzké uzdravení a spoustu krásných citových chvil. :)

2 Mniška Mniška | E-mail | Web | 8. února 2016 v 20:56 | Reagovat

Julián sice nejsem, i když bych v jistém případě i ráda byla, ale i tak Ti za něj budu držet palce já, pokud to on neudělá (chlapi občas bývají lenoši).
Holka, jak já Ti rozumím... to je to zatracené dospívání. Člověk toho chtěl hrozně znát, byl zvědavý, ale ta vědomost mu hodně vzala. Taky mám pocit, že jsem ustrnula, anebo že jdu dokonce pár kroků za sebe než vpřed. A zanedbávání blogu je teď taky mou nemocí. Vlastně ne, to je jeden z příznaků nemoci jménem "nemám čas". Hrozná věc, hlavně na ní neexistuje moc prášků a uzdravit se z ní je občas vysilující.
Ale nechci si jen stěžovat, to za á. Za bé, zamilovanost taky dokáže leccos vyléčit, takže v tom je třeba Tě podporovat :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama