Je lepší ucho mít.

Za operou do Tachova

12. srpna 2015 v 8:50 | Annika |  Obrázky objektivem
O svých laických dojmech z opery Costanza e fortezza od J. J. Fuxe a o tom, jak jsem se vůbec k tomuto představení nachomýtla, jsem již jeden článek napsala. Tento se proto nebude věnovat dojmům z opery samotné, ale spíše zážitkům ostatním.
Vyrazila jsem po zkušenostech z cesty do Chlumu u Třeboně trochu nervózní, že se zase něco pokazí. Tentokrát však všechno šlo jako po másle. V Plané u Mariánských lázní jsem bez problémů přestoupila do malého osobáčku, který mě se skřípavým dusotem dovezl do Tachova, a poznala se zde nečekaně s jakýmsi pánem, který mi pak po celý zbytek dne dělal příležitostnou společnost.
V Tachově trať končí. A zde skončila i má cesta v dopravních prostředcích. Hodila jsem na záda krosnu se stanem, spacákem, dvěma alumatkami a tlustými ponožkami jako štítem proti nočnímu chladu, a vydala se za zvuku pleskání svých starých sandálů do nedalekých Světců...


Domluvili jsme se s jistým mužem, že po představení se utáboříme někde poblíž jízdárny ve Světcích, ve které se celá událost měla odehrát, a domů se vrátíme až druhý den. Opera totiž končila celkem pozdě v noci a do Prahy již nebylo jak se dostat.
Svižným krokem jsem po zhruba půlhodince chůze stanula na mostě přes potok a konečně spatřila onu slavnou jízdárnu, do té doby pro mě skrytý poklad. Řekla jsem si: "Jak zde něco tak velkého a načančaného mohlo vyrůst? Vždyť je to konec světa!"


Když jsem dorazila před vchod, kolem panoval mírný ruch. Zevnitř ke mně dolehl sytý zvuk rozezpívávajícího se ženského hlasu. Odjinud hudba. Před vchodem se pomalu sestavoval stánek festivalu 9 týdnů baroka. Nikdo si mě nevšímal, a tak jsem opatrně vklouzla dovnitř a vydala se hledat svého sboristu, dvojitého komparzistu, kulisáka a kecátora do věcí režisérových.
Našla jsem jej mnohem rychleji, než jsem si myslela. Přes silnou vrstvu líčidel však chvíli trvalo, než mi došlo, že to je on.


Démonicky zmalovaný milý mě provedl prostorami jízdárny. Zavedl mě snad všude, kam se dalo. Do zákulisí. Do salonku. Dokonce i kamsi vysoko na půdu, kde mě varoval, ať našlapuji obezřetně, abych se náhodou nepropadla. Opatrně jsem tedy ťapkala po prknech v podlaze tam, kde jsem věděla, že je pod nimi trám, některými mezerami shlížela až dolů na židličky pro diváky a cítila se velmi vetřelecky - a zároveň jako vzácný host.




V jedné části jízdárny byly vystaveny kostýmy z pohádky Císařův pekař a pekařův císař. Že tam krom nás naprosto nikdo nebyl - každý se věnoval nejrůznějším přípravám na operu - milý se v jednom ze svých četných záchvatů roztomilé praštěnosti zmocnil vystavené královské koruny, posadil mi ji na hlavu a vyfotografoval mě v ní. Dala jsem si nyní za cíl se na tuto pohádku konečně podívat a zjistit, v jaké scéně koruna figuruje.


Můj průvodce se mi však nemohl věnovat dlouho, neb bylo třeba se převléci do kostýmu a znovu se nechat přelíčit. Opustil mě tedy a ještě mi doporučil, ať si čekání na začátek zkrátím prohlídkou nedalekých ruin kláštera.
Došla jsem k opuštěným ruinám. Že se mi ale nedávno povedl husarský kousek - omylem jsem se ztratila v areálu jisté nejmenované zašlé budovy a měla o tom následující dvě noci nehezké sny - raději jsem se rozhodla uvelebit se na víku od kanálu v bezpečné vzdálenosti od nich, přečíst si program a projít se jimi až druhý den ve společnosti již odlíčeného milého.


Dostala jsem svůj volňásek a usadila se v sále. Představení vypuklo, běželo a poté bylo přerušeno přestávkou. Muž mi nařídil o přestávce přijít do zákulisí, abychom se mohli společně vyfotografovat a zvěčnit jeho pěkný kostým. Nedbala jsem tedy na ceduli se zákazem vstupu pro diváky a nesporně s velmi nervózním výrazem v obličeji vpadla do uměleckého hemžení. Strach však byl zbytečný - nikdo si mě nevšímal.
Vylezla jsem na scénu a zkusila si s milým z legrace pomaličku a opatrně zašermovat. V tu ránu však přiběhl jakýsi chlapík s mikrofonem, zvolal: "vojáci!" a začal snímat zvuky třískání mečů o sebe. Zpomalené oťukávání se hned změnilo v poměrně svižný souboj.
Pán prý byl z rozhlasu. "Vidíš to, odteď se také podílíš na opeře," řekl mi milý.


Po představení jsem zjistila, že jsem místo těžké krosny mohla v klidu přijet s kabelkou. Můj sborista, dvojitý komparzista, kulisák a kecátor do věcí režisérových na poslední chvíli vyjednal zdarma ubytování pod střechou. Byla jsem mu ale za to vděčná. Jinak bychom nocovali poblíž těch ruin kláštera, které mě mírně znepokojovaly.


Ruiny jsme si obešli druhý den. Místo bylo prodchnuté posmutnělou atmosférou. V minulosti budova vypadala podobně jako jízdárna, žel se však nedochovala. Obcházeli jsme tedy její ostatky, přemýšleli, jak dlouho nám tu ještě vydrží, než se rozpadne kvůli stromům bujících z jejích zdí, a snili o tom, jak v dávnějších časech musela být monumentální...





Od rozvalin jsme pokračovali k bývalé kapličce, rovněž nedochované. U ní jsme posnídali a přečetli si, že na nedalekém učilišti jednou žáci z této kaple ukradli lebku jakéhosi místního důležitého člověka, napíchli ji na kůl a chodili s ní po škole.

"Opravdu zvláštní místo, ty Světce..." vyjádřil se muž.

Poté jsme postupovali kolem bývalých mělkých dolů na amfibolit a nakonec jsme dorazili ke krásné moderní tachovské rozhledně. Shodili jsme těžké batohy a vystoupali nahoru.





Svižným tempem jsme pak došli do centra Tachova a zběžně jej prošli, prohlédli si hradby, nahlédli do kostela, snědli výtečný oběd a přeslazenou zmrzlinu - a vyrazili z konce trati zpátky do Prahy.
Tachov byl maličký, ospalý a relativně pěkný.





Tachov sám o sobě mě asi tolik nenadchl - ale Světce naprosto předčily má očekávání. Jsem ráda, že se mi díky festivalu 9 týdnů baroka rozšířily obzory. Nejprve Nicov, pak Klenová a nakonec i Světce... to všechno bylo báječné!


Annika
 


Komentáře

1 Věčné dítě Věčné dítě | E-mail | Web | 12. srpna 2015 v 9:30 | Reagovat

Krásné fotky :) úžasné

2 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 13. srpna 2015 v 15:06 | Reagovat

Všechny tvoje letní výletní reporty čtu už od roku 2013 (nebo 2012? Už ani nevím.. :D) a přijde mi, že tohle léto je nejvíc akční. Plné kultury, ztrát a nálezů, rozšiřování obzorů a přecházení vnitřních hranic. Tvoje reporty z tohohle léta dýchají novou Annikou, kterou však mám ráda stejně jako tu starou, ráda je čtu. ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama