Je lepší ucho mít.

Prague Shakuhachi Festival 2015

28. srpna 2015 v 16:32 | Annika |  Tajemná říše žaponská
Loni jsem se tohoto festivalu zúčastnila poprvé a odnesla si z něj mnoho zážitků. Vyzkoušela jsem si na vlastní kůži, že hrát na bambusovou flétnu šakuhači vůbec není jednoduché. Poslechla jsem si mnoho zajímavé hudby. A v neposlední řadě poznala nové lidi, z nichž nejdůležitější je H., Japonka studující češtinu a od loňského festivalu i má kamarádka a (teď už bývalá) spoluzpěvačka v univerzitním sboru.
Tento festival však měl být pro mě jiný než loňský. Nepřihlásila jsem se na žádné kurzy, měla jsem v plánu pouze poslouchat koncerty. Můj drahý spolužák a festivalový parťák z loňska A. mi tentokrát společnost dělal pouze na jediném koncertě - během festivalu jsme se žel neúmyslně naprosto míjeli. Zato však jsem strávila ještě více času ve společnosti jiných skvělých bytostí, jako třeba s H., která se k mému zármutku už za tři týdny vrací do rodné Saitamy...


Akce vypukla v pátek 21. srpna a byla jsem odhodlaná se vypravit na zahajovací koncert - což jsem třeba loni neudělala. Hodně mě letos zajímal jeho program.
Přišli jsme s jistým mužem do Českého muzea hudby, kde se koncert konal, krátce si popovídali se známými a uvelebili se na židlích, napjatí, co nás toho večera čeká. Představení se mělo nést v duchu improvizace a experimentování.
Koncert byl možná trochu nečekaně uveden vystoupením hráče na strunný nástroj šamisen Kikuo Judžiho, které bylo nikoliv experimentální, ale velmi tradiční. A velmi hezké. A pak hned přišlo další číslo, na které jsme byli hodně zvědaví. Šakuhači a poezie. Šakuhačista Vlastislav Matoušek a básník Jaromír Typlt.
Od tohoto čísla jsme očekávali něco naprosto úplně jiného. Nevím proč, mysleli jsme si, že Typlt bude přednášet nějaké své verše, zatímco Matoušek bude improvizovat na šakuhači. Přišlo nám to tak nějak logické. Dočkali jsme se však místo toho Matouškovy skladby Prolog pro několik hlasů, baskytaru, fagot, niněru a šakuhači. Rozhodně šlo o poutavé dílo, z toho, co jsem od pana Matouška dosud slyšela, mi přišlo zatím snad nejzajímavější. Snad to bylo i prostorem, ve kterém zazněla - účinkující se během vystoupení volně pohybovali po balkonech muzea, které samo o sobě je uvnitř velmi krásnou stavbou.
I tak jsme ale byli trochu zklamaní, že jsme neslyšeli Typltovy verše.

Edit 9.9.: Tvorba pana Typlta na představení zazněla, akorát jsme ji nezaznamenali, což je chyba naší nepozornosti a ne pana Matouška či kohokoli jiného - viz komentář č. 3 od samotného básníka.

Další číslo však naše malé chmury rozptýlilo. Skladba Hare od Christophera Yohmei Blasdela nám doslova učarovala. O to nepříjemnější pak bylo vystoupení dua Tyto alba, které nám připadalo na to, jak bylo dlouhé, příliš nezáživné. Zbytek večera už byl půl napůl. Upoutala mě skladba Jima Franklina, na kterou jsem se hodně těšila, a celkem zajímavá byla i závěrečná improvizace Ch. Y. Blasdela, hráčky na harfu koto Kikuči Naoko, zpěvačky Anny Friedländer a hlavní hvězdy letošního ročníku festivalu - Sugawary Kunijošiho. (Jenom zpěvačka mě trochu děsila některými zvuky, které se z jejího hrdla ozývaly.) Matouškovy aleatoriky se mi líbí svým nápadem, toho večera mě ale nebavily.
Odešla jsem s pocitem, že mám za sebou velmi neotřelý, vesměs příjemný zážitek a těšila se na druhý den.

※ ※ ※

Přišla sobota 22. srpna a my se rozhodli jít na koncert, na kterém jsme si teoreticky měli oba užít "to svoje". Dialog mezi Východem a Západem, tak zněl název.
Dialog mezi šakuhači a barokní flétnou.
V našich představách to znělo jako akce jako dělaná pro japanofila a nadšence do baroka, z nichž oba mají velmi blízko k flétnám. Skutečnost ale bohužel dopadla úplně jinak.
Když jsme si kupovali vstupenky a vstupovali do malého sálu v Malostranské mostecké věži, provázeli nás "Nebeští kavalérové" hraní žesťovým kvartetem, který muzicíroval někde nedaleko, asi na Karlově mostě. Přišlo nám to milé, hned jsme si vzpomněli, jak jsme tuto skladbu spolu zpívali v Nicově na 9 týdnech baroka.
Kvartet však vyhrával i v momentě, kdy začalo představení a kdy pánové Matoušek a Vytlačil začali dout do svých instrumentů. A přiznejme si - zvuk žestí je průraznější než zvuk fléten. Představení proto bylo neustále rušeno plechovým rambajzem z Karlova mostu, přičemž repertoár byl s každou další skladbou uvolněnější a uvolněnější. Když spustili Obladi oblada přímo do meditativního Šika no tone, nevěděla jsem, zda se nad tou absurdností smát, či plakat.

Nebyli jsme však spokojeni ani s koncertem samotným. Očekávali jsme, že dialog nebude jen střídavé vystupování šakuhači a evropské flétny - že třeba by se mohly v nějaké skladbě spojit. Nebo že na šakuhači zazní baroko a na barokní flétně něco japonského. Tak, jako to udělali jednou v minulosti moji milí kjógenáři.
Nestalo se tak.
Přiznávám se, že nerada poslouchám zobcovku samotnou, a to ať už je to plastová Yamaha nebo starobylý dřevěný nástroj. Pokaždé mi v hlavě naskakuje slovní spojení "školní besídka", ať už hraje sebelepší flétnista. Skladby, které zazněly, sice byly, pokud se nepletu, psány pouze pro sólovou flétnu, i tak jsem ale měla pocit, že mi tam k uspokojení chybí nějaký doprovodný nástroj. Třeba cembalo?
Alespoň ale bylo možno si nerušeně vychutnat podivuhodné kontrasty a podobnosti mezi oběma flétnami. To by dejme tomu s cembalem tak pěkně nešlo.
U šakuhači jsem zase nejspíš měla dopředu očekávat, že když na ni bude hrát pan Matoušek, nebudu spokojená. Styl hry tohoto předního českého šakuhačisty se mi nikdy příliš nelíbil. Mám ráda plný, sytý zvuk, a ten jsem u něj snad ještě nikdy neslyšela. Připadá mi, že jeho flétna jen lehce přerývaně š-š-š-šepotá.
"Vtipná" rovněž byla prapodivná angličtina obou vystupujících, kterou se po celou dobu snažili k divákům mluvit.

Po představení mi muž, který do té doby o šakuhači smýšlel celkem pozitivně, pravil, že na tento festival už nikdy ani nepáchne. A přiznávám se, že se mu po tomto zážitku ani moc nedivím.

Poté se konal koncert Zen: ticho a zvuk, na který jsme však vůbec jít neplánovali bez závislosti na našem rozladění. Druhý den mi však H., paní O. a později i spolužák A. sdělili, že to bylo krásné.
"Škoda, že ***** slyšel zrovna ten první koncert a ne ten druhý," vyjádřila se paní O., mužova sousedka - a H., se kterou se O. díky známosti s mužem a mnou silně sblížila, horlivě přikyvovala.

※ ※ ※

Na nedělní Současnou a klasickou japonskou hudbu jsem se nesmírně těšila. Na tento koncert jako na všechny následující jsem už dopředu plánovala jít sama, a tak mě mužovo rozčarování po sobotním Dialogu mezi Východem a Západem nijak příliš nerozhodilo. Zato mě ale rozhodila jiná věc.

Když mě toho dne nečekaně přepadly záhadné a velmi bolestivé zdravotní potíže, které se u mě už po několik měsíců občas objevují, byla jsem nešťastná. A když mi pak později H., O. i A. vyprávěli, jak byl koncert úžasný, vyrostl ve mě pocit obrovské ztráty. Proklínala jsem své chatrné zdraví, utíkala k doktorce a jala se polykat zase další prášky, které mi napsala.

※ ※ ※

V pondělí večer mi nicméně bylo přesně dle očekávání úplně dobře. Nemoc pokaždé přicházela v záchvatech a pak beze stopy mizela. Nyní už doufám v dohledné době nepřijde. Zpátky však k Prague Shakuhachi Festivalu.
Zatím, co jsem se v neděli večer svíjela v křečích a smutnila, že přicházím o vytoužený koncert, utěšovala jsem se, že alespoň dozajista nepřijdu o pondělní Vnitřní krajiny a současné mýty, na které jsem byla natěšená ještě více.

Koncert začal velmi opožděně, alespoň jsem ale mezitím stihla na nádvoří HAMU přečíst pár stránek Polí orných a válečných a ochutnat mrkvový dort z místního bistra, který mi nesmírně zachutnal. Pak jsem se připojila k nerozlučným H. a paní O. a společně jsme si vychutnaly velmi zajímavý hudební zážitek.

Nejdříve ze všeho vystoupil hlavní host Sugawara Kunijoši. Jeho číslo, skladba nesoucí název, který by se česky dal přeložit přibližně jako "Pohled na bránu torii s jednou nohou", mě ohromilo. Co se názvu týče - jde o bránu, kterou poničil jaderný výbuch, ale jedná její polovina to lidově řečeno ustála.
Skutečně charismatický, virtuózní flétnista, napadlo mě, když jsem pana Sugawaru sledovala hrát.


(Zdroj: tripadvisor.jp)

Následoval Jim Franklin a jeho improvizace s elektronickými efekty pro šakuhači a keyboard. I toto vystoupení mě velmi nadchlo, ba dokonce předčilo má už tak vysoká očekávání.
Jak už to ale bývá, ze své vlny nadšení jsem spadla ve třetím bodu programu. Skladbu "Recasting" od skladatele Matouše Hejla můj rozum ani cit nepobral. První polovinu pak uzavřel velmi líbivý Nacu no mai - "Letní tanec" - pro šakuhači, šamisen a koto.
Po krátkém rozmlouvání a vysedávání v bistru pak hudební krasojízda pokračovala, ač už trošku škobrtavě. Skladba maďarského autora Eötvöse zvaná Harakiri pro šamisen, zpěv, dvě šakuhači a jednoho dřevorubce byla hodně zajímavá a mrazivě znepokojivá. Pak však přišlo ono škobrtnutí. Asi už musím vypadat, že jsem si na pana Matouška zasedla - ale jeho skladba Fragment Fragile mě nezaujala, ba dokonce mě čímsi iritovala.
Závěr se však velmi povedl, skladba Charlese Ivese The Unanswered Question v Matouškově úpravě pro flétny šakuhači mě vrátila zpět do dobré nálady. Ještě předtím, než koncert začal, jsem na nádvoří HAMU slyšela, jak ji trumpetista a šakuhačisté nacvičují - a velmi mě to navnadilo. Když jsem ji pak slyšela na koncertě i se smyčcovým kvartetem, jako by najednou dostala ještě jeden nový rozměr.

Velmi jsem byla zvědavá na program, který měl následovat poté - koncert polské skupiny Karpaty magiczne. Ta však z jakýchsi důvodů nedorazila, což mi přineslo další malé zklamání do sbírky.

※ ※ ※

Úterý bylo dnem, kdy měl festival vyvrcholit. Že jsem však byla málo motivovaná kvůli všem těm drobným nezdarům a nepříjemnostem, na koncert méně známých, ale dobrých šakuhačistů se mi toho dne nechtělo. Večerní vystoupení žáků festivalových kurzů jsem si však nemohla a snad ani nesměla nechat ujít - H. a paní O. měly předvést, co se za těch pár dní naučily na koto!

Vyrazila jsem brzo. To abych si stihla zase dát kousek mrkvového dortu.

Poprvé za celý festival jsem konečně natrefila na A., který doposud navštěvoval úplně jiný program než já. H. nám představila svého spolužáka z její domovské univerzity, který tak jako loni ona teď čerstvě nastoupil na FF UK, aby u nás rok strávil studiem češtiny. Doufám, že jsme tohoto příjemného chlapce příliš nevyděsili, a že s ním bude stejná legrace jako s H. Bohužel nám sdělil, že zpívat ani hrát na hudební nástroj neumí, tudíž s tím, že bychom jej naverbovali do univerzitního sboru či orchestru, nejspíš nemůžeme počítat. Pořád ale může být divákem!

Program žákovského koncertu byl velmi dlouhý a nepamatuji si, co vše jsme slyšeli. Byla jsem však nadšená studentskými výkony a občas slyšela opravdu velmi zajímavé skladby. Naším nejočekávanějším číslem byli samozřejmě hráči na koto - začátečníci. Byli jsme šokováni, když jsme zjistili, že H. získala poměrně obtížné sólo. A šlo jí to parádně.
Zpětně jsme si ale s úsměvem říkali, že nás to vlastně vůbec šokovat nemělo. Na co H. sáhne, to se jí pokaždé daří - a když náhodou ne, zapře se a tvrdě bojuje, dokud se dařit nezačne.
Tleskali jsme jako šílení.

※ ※ ※

Když jsem odcházela domů, přišlo mi zvláštní, že festival již skončil. Bylo to tak krátké! Snad proto, že jsem nechodila na kurzy, zaspávala ranní RO-buki, pokud se vůbec konaly, a velkou část programu z různých důvodů vypouštěla.
Edit: Zjistila jsem, že RO-buki se letos skutečně vůbec nekonaly.
Letošní ročník měl pro mě mnoho drobných šrámů - o to opojnější však byly ty pozitivní zážitky, které přeci jenom početně převažují.
Příští rok se u nás bude konat World Shakuhachi Festival, akce ještě prestižnější a monumentálnější, než tato. Už se nemohu dočkat!



Annika
 


Komentáře

1 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 28. srpna 2015 v 18:57 | Reagovat

Ha, odpovědí na mou otázku je rovnou článek! Tak se mi to líbí! :) Skvělý report, tenhle festival mě skrz tvé vyprávění docela baví. :)
Zobcovka zní samotná opravdu trošku "školácky", tomu se neubráníš. Nicméně někdy je to fakt krásné. Třeba jsem slyšela jednou Yesterday od Beatles hrané na flétnu a to tedy bylo něco. :)
Je škoda, že H. už odjíždí, ale není zde možnost, že přijede příští rok na festival, když to bude světové? :)

A jak to vypadá s tvými plány vyzkoušet Erasmus? :)

2 stuprum stuprum | Web | 29. srpna 2015 v 18:30 | Reagovat

Okouzlující prostředí svědčící o kumulaci kulturních lidí spolehlivě rozpráší všechny chmury. Ganbare nippon! :)

3 Jaromír Typlt Jaromír Typlt | E-mail | Web | 8. září 2015 v 23:07 | Reagovat

Dobrý den, čistě náhodou jsem narazil na článek – je skvělé, když mají akce nějakou odezvu! Ale musím upřesnit, že moje texty během skladby Prolog zazněly, takové bylo i zadání Vlastislava Matouška. První polovinou byly tedy hymny o čase z Véd, ve druhé zazněla báseň Ucukne vzhůru (http://www.typlt.cz/ecrits/lit/poezie-2015-mezitim/). Je také o čase, ale z jiného pohledu...

4 Annika Annika | 9. září 2015 v 17:02 | Reagovat

[1]: Na světový festival se chystá! Už se na něj hrozně těším :-)

[3]: Děkuji vám za upřesnění i za odkaz! Báseň si pročtu. Je pravda, že v druhé polovině jsem se méně soustředila na text a více na doprovod.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama