Je lepší ucho mít.

A&A na cestách

18. srpna 2015 v 17:26 | Annika |  Obrázky objektivem
Toto léto jsem na výlet vyrazila několikrát v roli akční dcery, sestry či neteře, a ještě vícekrát jako tichá šklebící se milá.
Toto léto jsem na výlet vyrazila několikrát ve společnosti skalmilovné sestry, vždy vyrovnaného tatínka, energického strýčka a pomalé tetičky, a ještě vícekrát s ulítlým zpívajícím milým.
Chybělo tomu něco šťavnatého do třetice.
Jet na výlet jako praštěný japanolog s praštěným japanologem. A to se nakonec přihodilo, když jsme se spolužákem konečně zrealizovali plán, který jsme vymysleli již na prvního máje - výpravu na Trosky.


Sešli jsme se v časných ranních hodinách, naskočili do vláčku a nechali se odvézt do Turnova. Toho dne bylo sucho a žhavo.

Nejprve ze všeho jsme zamířili k rozhledně Hlavatice. Výhled z vršku mě ale moc nebavil, A. také ne. Moc domů, málo skal a stromů, napadlo mě, když jsem shlížela na turnovské střechy a okolní pole.


Pro A. je typických několik rysů. Jedním z nich je kupříkladu velmi rychlá chůze, které jen tak tak stačím, a to jsem sama rovněž poměrně rychlým chodcem. Ani jsem se nenadála, a tu už jsme stáli u našeho dalšího podcíle - u hradu Valdštejn. Bylo to jako v divadle kjógen.


Prošli jsme si areál bez průvodce.


Byly zde vystaveny jakési dětské výtvarné práce. Většinou dětské "umění" moc nedokážu ocenit, hrozně se mi však zalíbily zavěšené rybičky. Vydržela jsem u nich až nezvykle dlouho.


V hradní kapli jsem se kochala barokními sochami. Dříve jsem nad barokním sochařstvím spíš obracela oči v sloup, v poslední době se mi však začalo velmi líbit.


Obzvláště svatá Markéta mi přišla velmi pěkná.


Kopie soch v kapli bylo možno najít venku kolem vstupu do hradu.


Uvnitř někdejší biliárové místnosti byly vystaveny pěkné miniatury nejrůznějších hradů a zámků z okolí. Potěšilo mě, že jsem zde spatřila i Sychrov, jeden z mých nejoblíbenějších zámků, možná vůbec nejoblíbenější.



Když jsme se rozhlíželi z cimbuří, v dálce jsme spatřili hruboskalské skalní město, kolem kterého jsme měli jít, a náš hlavní cíl - Trosky.


Cesta ubíhala opravdu nesmírně rychle. Nejen proto, že můj spoluvýletník je zdatný chodec. Pro A. je typická rovněž druhá věc: snad nikdo na světě mě nedokáže tolik rozesmát. Putování proto bylo nejen svižné, ale i zábavné.


Tentokrát nás výhledy již nezklamávaly. Skály kolem nás byly nádherné.



Do té doby jsme mohli vypadat jako poměrně obyčejná dvojice kamarádů, kteří si vyšli do přírody (a občas něco blábolili nějakou divnou hatmatilkou a řehtali se u toho). Naše japanologické sklony se výrazněji projevily až v momentě svačiny, kdy jsme místo chlebů s řízkem vylovili z batohů každý čtyři onigiri, z nichž jedno jsme si na ochutnání vyměnili. A. zvolil experimentálnější přístup - naplnil svá onigiri sušenými rajčaty a hermelínem. Já zůstala v Japonsku, jako náplň jsem použila kořeněné tófu s mořskými řasami a řasu nori jako obal.
Namouduši dobrůtka!


U rybníčka jsme spatřili rodinku labutí, dvě dospělé a asi pět mladých. Ještě nikdy jsem neviděla tak odrostlá labuťata. Pokaždé jsem měla štěstí jen na maličká.

Další typickým rysem A. je jeho láska ke skladateli Antonínu Dvořákovi. Když jsme natrefili na poměrně nezáživný úsek cesty, poutavě mi o Dvořákovi vyprávěl, hlavně o jeho opeře Rusalka. A tu najednou před námi konečně zase po dlouhé době vykoukly Trosky!


Už trochu utahaní jsme vyšplhali nahoru na hrad.
"Tak kam půjdeme první, na Babu nebo na Pannu?" otázal se mě A., když jsme stanuli na nádvoří.
"Samozřejmě že na Babu," rozhodla jsem, aniž bych přesně věděla proč.

Výhled do okolí byl krásný. Jediné, co nás trochu znepokojovalo, byl obrovský tlustý sloupec kouře v dálce. Starostlivě jsme jej pozorovali dalekohledem, ale nedokázali jsme odhalit, co tam tak intenzivně hoří.


Na Babě jsme rovněž spatřili následující ceduli. Oba jsme si ji v tichosti prohlédli a ani jednomu z nás zpočátku nedošlo, co to ten sklopísek je. Pak jsme se ve stejnou chvíli začali hurónsky smát, neboť jsme "prozřeli" v totožném momentě. Oba jsme si nezávisle na sobě pod slovem sklopísek nejprve představili něco trochu roztomilého a zároveň směšného, než jsme si uvědomili oproti našim představám velmi suchopárnou pravdu.
A to se nám stává neustále.

Po zbytek cesty jsme všechny kolemjdoucí malé chlupaté pejsky označovali jako sklopísky.


Byli jsme trochu zklamaní, že když člověk jde na Pannu, nemůže až úplně nahoru, pouze jen do ohrádky pod vrcholkem.


Usoudila jsem, že Trosky jsou zajímavé z dálky, kdy je člověk vidí vypínat se nad krajinou. Z blízka už to takové terno nebylo. I tak jsem ale byla spokojená.


A. mi zrovna během nudné cesty mezi poli vyprávěl o nazvučování orchestru a sólistů při nahrávání, když jej napadlo se ohlédnout. Trhnul sebou a zvolal:
"Podívej!"


Ano, přesně z tohohle pohledu mi Trosky připadají nejpřitažlivější.


Slunce pálilo jako šílené. Přesně na této cestě mezi poli jsem si nepříjemně spálila stehna - z jakéhosi důvodu jenom stehna! - což se mi dosud ještě nepodařilo.


A pak jsme již došli k Sobotce, nad kterou se majestátně tyčil hrad Humprecht, na který jsme nešli. Uondaní jsme si na náměstí dali grepovou zmrzlinu. Přišli jsme akorát, abychom to krásně stihli před příjezdem autobusu do Prahy.

Více takových putování!


Annika
 


Komentáře

1 Lisi Lisi | Web | 18. srpna 2015 v 18:17 | Reagovat

To znám pouze z obrázků. Nádherně jsi popsala váš výlet, mám pocit, jako bych tam byla s vámi.

2 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 18. srpna 2015 v 18:49 | Reagovat

Fotky vypadají úžasně i zblízka :) Ráda bych se tam podívala osobně :)

3 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 19. srpna 2015 v 14:28 | Reagovat

Myslím, že spolužák A. je opravdu dobrým společníkem, vždyť už jsi s ním podnikla docela dost akcí. A výprava na Trosky zní v tvém podání skvěle. :)
To vaše jídlo (ty řasy a tak) bych chtěla vidět. (Ochutnávat bych se, pravda, asi neodvážila. :)) Baba a Panna působí zdálky opravdu lépe než zblízka, ale tak je to u většiny zřícenin. :)

4 stuprum stuprum | Web | 21. srpna 2015 v 13:29 | Reagovat

Trosky nepatří do starého železa. :)

5 agrenej agrenej | E-mail | Web | 22. srpna 2015 v 19:22 | Reagovat

Na Troskách bylo opravdu moc krásně. :-) Ale nejlepší vzpomínka je, jak si na mě otvíral zobák orel, se kterým jsem se fotil. :-D Když jsem se díval bokem, dělal, jako by mi chtěl ukrást nos. Když jsem se na něj otočil, přestal. :-D

A příště do Štramberka! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama