Je lepší ucho mít.

Cestou necestou Šumavou a okolím III.

20. července 2015 v 7:51 | Annika |  Obrázky objektivem
Den sedmý - Dobrá Voda a sušický bizár
Nečekaná zdravotní komplikace se během druhé noci v penzionu v Železné Rudě nevyřešila, pouze zmírnila. Řekli jsme si nicméně, že dál se zdržovat v Rudě už nemá smysl. Vyrazit do divočiny nám však připadalo riskantní - co kdyby se bolesti zhoršily a byla by třeba lékařská pomoc? Navrhla jsem jistému muži, že by mohlo být pěkné užít si trochu městské turistiky. Projít si nějaké městečko s pěkným historickým centrem a upraveným náměstím s malovanými domky, vidět zajímavé hrady, zámky, kláštery...
"Což takhle Prachatice? Vimperk?..." začala jsem vyjmenovávat.
"Český Krumlov..." přidal se se svými návrhy muž.

Nakonec - ani už nevím proč - jsme se rozhodli pro Sušici.


Autobus však jel až za poměrně dlouhou dobu, rozhodli jsme se proto chytit jiný a popojet na rozcestí u hory Skelná a odtamtud pokračovat pěšky po silnici přes Dobrou Vodu směrem k Hartmanicím. Počasí bylo opět uplakané. Cesta však ubíhala velmi rychle. Jak by řekla postava ze hry kjógen: člověk se trochu zamyslí... a je v Dobré Vodě!

Na mapě jsme viděli dvě značky, které nás upoutaly. Značka pro kostel a pro židovskou památku. Později jsme se dozvěděli, že jde o synagogu. Řekli jsme si, že obojí určitě musíme vidět.
U autobusové zastávky jsme si všimli cedulí s nápisem a šipkou "SKLENĚNÝ OLTÁŘ". Ještě více navnadění jsme se vydali oním směrem a nakonec stanuli před kostelem svatého Vintíře.


Před kostelem vyvěral pramen. Ochutnali jsme jeho vodu. Tak dobrá, jako ze studánky u Čertova jezera, mi nepřipadala, ale i tak byla výtečná.

Výzdoba uvnitř byla skutečně převážně ze zelenkavého skla. Oltář, křížová cesta, socha svatého Vintíře, ambon, betlém...


Skleněné vybavení kostela vytvořila paní Vladimíra Tesařová žijící v Dobré Vodě. Pokud si výklad slečny průvodkyně dobře pamatuji, některé ze skleněných předmětů byly do kostela instalovány teprve poměrně nedávno - snad rok zpátky.


Synagogu jsme nakonec nenavštívili z toho prostého důvodu, že byla v mapě umístěna blbě. Prskli ji malinký kousíček od Dobré Vody, a ona stojí přitom o hezkých pár kilometrů dál v Hartmanicích. Už jsme tam nestihli dojít, alespoň jsme ale později projeli okolo autobusem do Sušice.

V Sušici nás uvítalo šmourné, občas pršavé počasí. Náš první dojem z městečka ani zdaleka nebyl pozitivní. Viděli jsme na ulicích kolem nás jen a jen samé divné věci. Nejčastěji vyslovovaným slovním spojením toho dne byl "sušický bizár", jak jsme začali nazývat vše trochu zvláštní, co upoutalo naši pozornost.



Není nad spolehlivého parťáka!

Rozhodli jsme se i tentokrát pro ubytování s postelí a vydali se na dlouhé a náročné putování od penzionu k penzionu a od hotelu k hotelu. Všude měli plno, a tak jsme nakonec pomalu utahanější než po brutálním výšlapu na Ostrý zapadli do hotelu, který jsme navštívili jako úplně první.
Ukázalo se, že to byla velmi dobrá volba. Ba přímo luxusní.

Kolem deváté hodiny jsme vyrazili na večerní procházku městem a najednou jsme uviděli Sušici doslova i přeneseně v jiném světle. V barevném večerním pološeru jako by najednou vše zkrásnělo. Všimli jsme si velkého množství půvabných květinových záhonků kolem zurčící Otavy a pěkných zahrádek u domů nedaleko nábřeží. Nakukovali jsme do romantických uliček a zákoutí, obdivovali starobylé domy a domky a proti všem prvním dojmům zjistili, že se nám tu vlastně hrozně moc líbí.


Starobylé domy na náměstí. Ten bílý je muzeum Šumavy.



Budova radnice. Ve tmě ciferníky na její věži vypadaly z dálky jako svítící oči.






Naším hlavním cílem bylo podívat se na kopeček nad městem, kde stojí kaple Anděla Strážce. Jak jsme se však potulovali uličkami a nacházeli stále nová krásná a tajemná zákoutí, zabloudili jsme a než našli správnou cestu a vystoupali po dlouhém schodišti před kapli, úplně se setmělo.


Toto místo na nás nesmírně silně zapůsobilo. Zatoužili jsme podívat se dovnitř, šlo to však pouze ve čtvrtek. Ten den bylo úterý a tak dlouho jsme se v Sušici zdržovat nechtěli. Alespoň jsme tedy nahlíželi do vnitřních prostor branou, celou kapli obešli, uvelebili se pod ní na lavičce a povečeřeli improvizovanou čínu ukuchtěnou ráno v kuchyňce v Železné Rudě...


Tichý svědek našeho posezení pod kaplí.

Z jakéhosi důvodu mě tato večerní až noční procházka nabila čímsi neuvěřitelně pozitivním. Čím to bylo? Jenom prostě tím, že jsme byli v Sušici? Nebo taky tím, že jsem po mnoha dnech odložila krosnu, zula těžké dusivé pohorky a obula si sandálky? Že jsem si po dlouhé době oblékla sukénku stejně strakatou jako městečko, kterým jsme se procházeli, a mohla sledovat, jak se mi vlní kolem kotníků? Tím, že můj společník po odložení těžkého batohu zdravotně pookřál? Toho večera se všechno dobré nahromadilo a vyústilo v čiré, nefalšované úžasno.

※ ※ ※

Den osmý - Na Rabí spíše necestou než cestou
V peřinách hotelové postele se spalo jako v nebi. Jinak však byl den osmý celkem pekelný.

Muž kdesi na nástěnce v hotelu našel letáček lákající výletníky na hrady Rabí, Kašperk a Velhartice. Dobře jsme zvažovali, který z těchto tří hradů navštívit a nakonec se shodli na Rabí, největší zřícenině v Čechách. Na letáku byla i pěkná mapička, jak se k hradu dostat. Krásná přímá cesta po zelené značce.

Že to není zelená značka, ale řeka, jsme zjistili až poté, co jsme se ztratili.
Nepředbíhejme však, cesta začala slibně, a to opět na vršku u kaple Anděla Strážce.


Ve dne už mi místo nepřipadalo tolik kouzelné, jako v noci. Pořád ale bylo půvabné a působivé.


U kaple jsme se napojili na opravdovou zelenou značku, která tam náhodou skutečně vedla. Poměrně brzy jsme z ní ale omylem sešli, neboť jsme se tak zabrali do společného zpívání, že jsme přestali dávat pozor, kudy jdeme. Nedaleko Malé Chmelné jsme si naši chybu uvědomili. Celou dobu jsme si ale mysleli, že řeka je naše značka, tudíž jsme za účelem znovunapojení se na správnou cestu doputovali k vodě. A v tu chvíli nám došel náš omyl.
Zbytek cesty byla improvizace.
Chvíli jsme šli v jednom kuse se nervózně ohlížející po kolejích. Zakopla jsem, dopadla kolenem do vrstvy kamenů a pak už jen sledovala postupné vyrážení vskutku uměleckého uskupení modřin.
Rozhodli jsme se přebrodit řeku a napojit se na asfaltku. Brodili jsme velmi mělkou vodou - hladina nedosahovala nad kolena - ale v poměrně silném proudu. Bohužel jsme však zjistili, že jsme se přebrodili na ostrov - a ještě ke všemu plný kopřiv. Požahaní po celém těle jsme se pustili do dalšího brodění, kde se však vyskytly dvě nepříjemnosti.
Hloubka. Najednou, ani jsme nevěděli jak, jsme trčeli asi po pás ve vodě. Milý měl v kapsách u kalhot své dva telefony, osobní a pracovní. Umřely oba.
Vodáci. Nečekaně vyjeli na svých prokletých plavidlech ze zákruty zrovna, když jsme se obtíženi batohy a vrávorající na ostrých a kluzkých kamenech plácali v oné ještě prokletější hloubce. Naštěstí k žádné kolizi nedošlo. Byli jsme rychlí, i když jsme se při našem pokusu o úprk málem přizabili.

Takhle to vypadá, když se na výlet vydají rozlítaný umělec a nepraktická japanoložka...

Následující hodinu jsme se sušili na louce, uvařili si silný čaj, snědli všechny sušenky, co jsme v batozích našli a marně oživovali telefony. Poté jsme se vydali loukou směrem k silnici. Pod každým našim krokem odskakovaly mračna kobylek, každá do jiného směru...

Silnice byla velmi frekventovaná a nebezpečná. Při první příležitosti jsme z ní odbočili a vydali se po velmi neudržované cestě kamsi do lesů. Snažili jsme se instinktivně směřovat k Rabí. Po cestě jsme sbírali maliny, vařili oběd - a začali být nejistí ohledně správnosti naší cesty. Potkali jsme mladého chasníka, který malým traktůrkem svážel z lesa porubané klády a zeptali se jej, zda jdeme dobře. Chasník však byl nečekaně úplně mimo. Dokonce ještě více než my.
Brzy cesta zmizela naprosto a pokračovali jsme po stezičkách zvěře nebo prostě jen tak lesem tím směrem, kde jsme cítili, že by mohl stát hrad. Když jsme si mysleli, že před námi konečně mezi stromy prosvítá náš cíl, čekalo nás zklamání - nešlo o šedé zdivo hradu, ale o lom.

Nakonec jsme se ocitli opět u silnice. Tak trochu rezignovaně jsme se na ni znovu napojili a báli se, že jsme si zbytečně zašli. Hned za první zatáčkou však...


I propukli jsme v neřízený jásot. Šli jsme dobře! Akorát trochu komplikovaně...


Celkový pohled na naše velmi vykutálené putování k Rabí...

Znavení jsme povečeřeli v hospůdce na náměstí a pustili se do hledání místa pro stan. Zatím jsme strávili čtyři noci pod střechou a tři pod stanem, bylo proto třeba poměr vyrovnat. Zvažovali jsme hradní příkop; báli jsme se ale, že sprchne a vlhkost steče na dno a vyplaví nás. Rozhodli jsme se tedy pro louku kousíček za hradem, kde nám společnost dělal mladý strakatý koník.

A tak skončil předposlední den našeho věru epického putování.


Annika
 


Komentáře

1 sabča sabča | Web | 20. července 2015 v 9:00 | Reagovat

krásný blog, zvu tě na svůj

2 Mazioalush Mazioalush | E-mail | 25. května 2017 v 11:24 | Reagovat

cialis sample
http://viagra-withoutdoctors.com - viagra without doctor prescription
  cialis soft tabs
<a href="http://viagra-withoutdoctors.com">viagra without a doctor prescription
</a> - cialis and alcohol sort by
purchase cheap cialis online

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama