Je lepší ucho mít.

Cestou necestou Šumavou a okolím II.

18. července 2015 v 8:22 | Annika |  Obrázky objektivem
Den třetí - Nýrsko
Poskládali jsme stan, hodili těžké batohy na záda a vyrazili hradní branou do neznáma. Mapu okolí jsme neměli, jasný cíl také ne. Brzy jsme nechali romantickou Klenovou za zády a putovali - zatím jen po asfaltce - směrem k Nýrsku.
U Hvízdalky jsme odbočili do přírody a šli chvíli lesem a loukami. Milý mi k batohu zvnějšku připevnil prázdnou krabičku od eiscafé, které jsme si po cestě koupili, vypili a už nestihli obal nikde vyhodit. Najednou jsem si však všimla, že mi krabička někde po cestě upadla.
"Milý! Eiscafé není! Někde v lese jsem ho vytrousila."
Muž se zatvářil zadumaně a pravil, že za jeden pohozený odpadek musíme sebrat tři jiné. Nezůstalo však jen u tří. Tímto začalo zpestření naší cesty trvající po celou dobu výletu - systematické vysbírávání odpadků všude, kudy jsme šli. A že jich bohužel bylo!


Ten den jsme putovali převážně po silnicích. Sluníčko pražilo a neviděli jsme nic moc pozoruhodného. Když jsme dorazili do Nýrska, bylo už odpoledne. Prošli jsme rekreačním areálem a namířili si to směrem k vodní nádrži. Lákala nás vidina koupání.

Že to je nádrž s pitnou vodou a že koupání je vyloučeno, jsme zjistili až, když jsme se k ní blížili.

Než jsme došli až k vodě, ještě jsme odbočili ke zřícenině hradu Pajrek, kde jsem nic nefotila, neboť na mě začala doléhat únava po mrazivé probděné noci na Klenové. Milý mi zpíval moravské lidové písně a snažil se mě probrat k životu. Nakonec mě ale probudila až příhoda ve vesnici Milence hned pod hrází nýrské přehrady. Na louce tam stál pán a pouštěl vlastnoručně sestavené letadýlko s motorkem. Pomocí ovladače, který držel v rukou, s letadélkem poletoval všude možně nad loukou i nad hrází. Povídal nám o tomto svém koníčku a mně najednou, jak jsem tak pozorovala plachtění toho malého pěkného letadélka, jako by se vrátila ztracená čilost.


Po cestě na hrad Pajrek jsme natrefili na takzvaný čarověník, o kterém jsme do té doby neslyšeli.


Můžeš, čtenáři, třikrát hádat, co jsme kromě vysbírávání odpadků po celou dobu výletu nadále dělali. Hledali čarověníky! Našli jsme ještě celkem jeden další.

Už za velkého šera jsme vylezli na hráz a zapadli co nejhlouběji do lesa. Stanovat se tam asi nesmělo. Našli jsme rovné prostranství mezi smrky, vyčistili jej od šišek a větví a rozbili svůj tábor tam. Měli jsme pod stanem dva velké kořeny, dalo se jim však celkem dobře vyhnout. Tu noc už nebyla taková zima a celkem slušně jsme se vyspali.


※ ※ ※

Den čtvrtý - Přes Hamry k Ostrému
Vypravili jsme se pozdě. Velmi pozdě. Až po poledni. Proto jsme toho ten den mnoho nestihli. Obešli jsme nýrskou nádrž a vydali se krásnou krajinou, ale po asfaltkách, které nás svou tvrdostí a ošklivostí nesmírně vytáčely, k Hamrům. Měli jsme hlad a bylo nám vedro. Když jsme se utahaní dokodrcali ke Kollerovu kostelu, kde jsme natrefili na restauraci, opravdu jsme si oddechli. Naše zásoby na vaření totiž došly.


A pak se už jenom stoupalo a stoupalo. Trmáceli jsme se do kopce, pot z nás tekl až běda. Dohrabali jsme se k rozcestí pod horou Lovečná a přemýšleli, kde tu noc složíme hlavu. Zkoumali jsme mapu a nakonec se shodli na plánu, který nám v tu chvíli připadal dobrý, později po realizaci se však ukázal jako opravdu šílený.
Sejít ze stezky, najít na hřebeni místo pro nocleh, druhý den vylézt na Ostrý odtamtud a zkrátit si tak cestu.


Oranžová čára přibližně sleduje naše kroky.

Najít v prudkém svahu rovné místo tak velké, aby se na něm dal postavit stan, byl opravdu oříšek. Všude navíc kvetla vysoká tráva a milému se spustily alergické reakce...
Nakonec jsme však malé vhodné místečko našli. Nebylo ideální ani zdaleka - spousta pylu, velký ďolík, do kterého jsme oba při spaní sjížděli, nepříjemný kámen, který nám překážel u vlezu do stanu... Ale paradoxně jsem se tu noc vyspala opravdu dorůžova.

※ ※ ※

Den pátý - Ostrý, Bílá Strž, Černé a Čertovo jezero
Probudili jsme se strašlivým horkem, posnídali borůvky, kterých všude kolem rostly spousty, a vydali se na Ostrý.
Bylo to opravdu intenzivní.
Slunce pražilo a my lezli s těžkými batohy jako mravenečci do svahu přes kořeny, pařezy, padlé kmeny, skály, nízké smrčiny a trávu vysokou jako já sama. Bylo mi na omdlení a potřebovala jsem se často zastavovat, abych nabrala trochu sil. Jakmile jsme se však zastavili, muž se rozslzel a rozkýchal pod útokem všudypřítomného pylu.
Ani nevíme jak, povedlo se nám úplně zmučeným dosáhnout turistické stezky, která vrchol obcházela dokola. Napojili jsme se a dál pokračovali již příjemnějším kamenitým terénem. I tak to ale bylo prudké a vedro se stále zhoršovalo. Pomalu jsme spotřebovávali i ty poslední rezervy energie, které jsme v sobě měli nastřádány. Děti, tohleto nezkoušejte.

Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem ani nevyfotila výhled z vršku.

Po nabrání nové energie z jídla v horské chatce jsme se pak pustili již po turistické trase z vršku zase dolů a zamířili k Železné Rudě. Po cestě jsme měli v plánu zastavit se u vodopádu Bílá strž a u dvou ze slavných šumavskách jezer - u Černého a Čertova.


Sejít až dolů k vodopádu se bohužel nedalo. Sice už jsme několikrát porušovali předpisy a lezli, kam se nesmělo, a dokonce tam i stanovali, tentokrát jsme však vzorně zůstali za zábradlím a kochali se zvrchu.

Čas plynul a my nakonec došli k Černému jezeru. Koupat se tam pravděpodobně nesmělo, muž však nicméně oblékl plavky a vlezl do vody. Byla ledová. Přesto jsem si však alespoň smočila nohy a opláchla zpocený obličej.


Vysbírali jsme všechny odpadky, co jsme kolem našli, a vydali se k nedalekému Čertovu jezeru. Skutečně bylo nedaleké, museli jsme ale k jeho dosažení překonat velmi prudkou Jezerní stěnu.
Po cestě dolů jsme pak natrefili na studánku s nesmírně chutnou vodou. Snad nikdy jsem nepila něco tak úžasně osvěžujícího!


U Čertova jezera jsme se zastavili jen na krátkou chvíli. Byli jsme již unavení a rozbolavělí. Vydali jsme se po takzvané jezerní cestě do Železné Rudy.
Zvažovali jsme, že i tu noc si postavíme stan, nakonec jsme ale protentokrát zvolili velmi pěkný penzion. A dobře jsme udělali. Tu noc lilo jako z konve.

※ ※ ※

Den šestý - Železná Ruda aneb Rauda raiska
Probudila jsem se opravdu mimořádně nádherně vyspaná.
Zato můj společník se probudil se zablokovanými zády.

Prochodili jsme pomalým tempem Železnou Rudu, městečko, které jsme ohnodnotili jako místo, které už má období největší slávy za sebou. Courali jsme se mezi oprýskanými penziony a hotýlky a polozkrachovalými nightcluby...


Příjemným zpestřením šedého šestého dne byla návštěva místního krásného kostelíku Panny Marie Pomocné z Hvězdy, který nás upoutal svým zevnějškem, a pak i muzea motorek a veteránů. Ani jeden z nás nemá k motorkám blízko, přesto jsme si však prohlídku náramně užili.

Odpoledne jsme opatrně vyrazili do Špičáku do hotelu, kde dávali masáže. Kráčeli jsme podél silnice a říkali si, jak jsou hory kolem krásné a že je škoda, že tam někde v nich nejsme. Zpívali jsme z plných plic písničky z Noci na Karlštejně.

Zatímco postarší Thajka masírovala mužova ztuhlá záda, přečetla jsem padesát stránek Murakamiho a na chvíli úplně zapomněla na to, že jsem na Šumavě na výletě, a přenesla se do těla jedináčka Hadžimeho...


Masáž údajně byla skvělá, ale pomohla tak napůl. O něco čipernějším, ale přesto dost belhavým krokem jsme se vrátili na penzion, uvařili si v kuchyňce výbornou čočku a zůstali ještě na jednu noc...


Annika
 


Komentáře

1 Anie Anie | Web | 18. července 2015 v 9:20 | Reagovat

Strašně ráda bych se do těch míst podívala. Moc hezké fotky :)

2 agrenej agrenej | E-mail | Web | 18. července 2015 v 17:16 | Reagovat

Na Šumavě jsem byl jen jednou na pár dní a ještě k tomu pracovně. Ale z toho mála, co jsem stihl spatřit, jsem usoudil, že jednou tam musím i na dovolenou. :-)

3 Annika Annika | 28. července 2015 v 21:03 | Reagovat

[1]: Děkuji! :-)

[2]: Skutečně to za to stojí! :-) Ale připadá mi trošku, že je tam moc vyasfaltovaných cest a málo přírodních stezek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama