Je lepší ucho mít.

Cvrlikání

11. června 2015 v 21:26 | Annika |  Dopisy pro nikoho
Vzkaz v lahvi
Je to ostuda, příteli. Od mého posledního dopisu už zase uplynul více než měsíc. Zanedbávám tě. Můžeš mi odpustit?


Od netradičního prvního máje na Řípu v netradiční společnosti skutečně uběhlo již mnoho času. Aspoň co se zapamatováníhodných zážitků týče. Když už jsem zmínila ten první máj - první máje jsem oslavila hned dva, a je jedno, že ten druhý jsem oslavila až třetího. Bylo půvabné hřejivé pozdní odpoledne. Rozcuchané vlasy jsem si zapletla do copů a večer z nich vyčesávala uschlou trávu a větvičky.
Šla jsem podruhé na Pucciniho Madamu Butterfly a vnímala ji zase trochu jinak, než tehdy poprvé. Poslouchala jsem barokní hudbu v prostorách sešlé, ale příjemné synagogy, a pak seděla na lavičce na nábřeží a choulící se chladem do šátku pozorovala obrovského pavouka, jak se rychle pohybuje ve své síti a zmocňuje se chycené můry. To byl druhý den; celkem pět dní jsem strávila ponořená do nečekaně se po dlouhé době bezdůvodně navrácených debilních labilních stavů. Hned poté naopak následovaly čtyři léčivé dny v té nejmilejší společnosti nahastrošené do té nejpříšernější flanelové košile a plandavých modrých džínsů. Naslouchala jsem zvukům nočního lesa, hledala dalekohledem drozda ve větvích stromu a soutěžila v hledání nejdelší pampelišky.
Úspěšně jsem získala pár zápočtů, většinu zkoušek složila na výbornou, jednu - tu nejtěžší - na velmi dobrou. Viděla pěkné i špatné impro. Ronila slzy při zpívání Dvořákovy Svaté Ludmily. Ronila pot a cedila nadávky zabalená do obrovské pánské oranžové mikiny při nočním návratu z cyklovýletu na jedno místo, které neumím vyskloňovat. Nechala se brutálně pokousat velkými mravenci. Umatlala onigiri a mačča sušenky a vyjela na svou druhou vodáckou výpravu, kde jsem se vysekala o kmen vytrčený přes řeku, a pak pozorovala, jak se mi nohy zbarvují dočerna od modřin a nechala si od naprosto suchého zadáka vybírat bláto z ucha. Naslouchala brněnskému pěveckému sboru a poprvé spala na koleji. Můj pokoj byl polepen velkými fotografiemi magnoliových květů...
Seděla jsem bosá na trávníku, sledovala tance kagura, nechala se při tom hryznout do hlavy lvem šiši a lovila v trávě třešňové bonbóny. Zazpívala jsem s fragmentem našeho sboru na Pražském hradě prezidentovi hymnu a Ktož jsú boží bojovníci, a nepříjemně si při tom spálila polovinu krku. Po mnoha letech se vleže sklouzla na tobogánu (tu odpornou vystouplou pihu, která mi to dlouhá léta znemožňovala, mi vypálili laserem). Zastřílela si ze vzduchovky a psala pastelkou ne příliš hlubokomyslné nápisy v japonštině po zahnědlých stěnách...

Po vší té rozmanité romantice jsem se vzápětí pustila do kolotání po doktorech. Jednoho po druhém navštěvuji v jejich kamrlících, nechávám si odebírat nejrůznější tělesné tekutiny a pořád dokola odpovídám na tytéž otázky. Zjišťuji, že leccos je úplně jinak, než jsem očekávala, třeba můj tlak. Vždycky jsem si na něj dávala pozor, neboť mi při měření pokaždé naměřili vysoký. A teď najednou na mě z měřáku naopak kouká tlak velmi nízký a já konečně chápu, proč jsem pořád tak pomalá a malátná, proč se mi neustále něco nedokrvuje a proč mám v jednom kuse studené ruce a nohy.

Piji nejrůznější bylinné směsi a do zápisníčku, do kterého jsem si původně chtěla přepisovat haiku, shromažďuji své dojmy z jejich vůně a chutí. Z vestavěných skříní na mě agresivně mrkají japonské znaky; poslední zápočet za tento semestr se neodvratně blíží. Dívám se z kuchyňského okna na vlakovou trať, symbol mé nesoustředěnosti. Roním slzy při poslechu Lužanské mše, symbolu hořkosladkých dní, které už chvála Bohu dávno uplynuly. Koušu si kůžičku kolem nehtů a mám pocit, že mi jakási naléhavá vnitřní síla protrhne hrudník a vyleje se nekontrolovaně ven.

Chystám se jít poprvé na svatbu. Na svatbu téměř cizí slečny. Budu tam zpívat.
Pokaždé jsem si přála, aby první svatba, kterou uvidím, byla nějaké blízké duše. Někoho z příbuzenstva. Kamarádky či kamaráda. Hlavně ne moje - když už, tak bych si to chtěla nejprve "okouknout".
Normálně bych nešla. Ale Ave verum corpus mě udolalo a přesvědčilo.

Pozdravuj všechny ostatní. Obzvláště Eriku.


Annika
 


Komentáře

1 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 12. června 2015 v 20:04 | Reagovat

Být pokousaná od mravenců, brr.
Hledat nejdelší pampelišku, jéé.
Ehm, jsem tak trochu nepoužitelná co se komentářů týče, už potřebuju prázdniny. :)
Pěkný cvrlikavý pocitový článek, mám je ráda. :)

2 Annika Annika | Web | 12. června 2015 v 21:49 | Reagovat

[1]: Náhodou jsi mě svým komentářem velmi rozveselila! :-D A děkuju!

3 womm womm | E-mail | Web | 24. června 2015 v 12:42 | Reagovat

Jasný príklad toho, že aj denníkový článok môže byť napísaný pekne a zaujímavo :)

4 Annika Annika | Web | 2. července 2015 v 21:45 | Reagovat

[3]: Děkuji :-)

5 Mniška Mniška | E-mail | Web | 5. července 2015 v 16:29 | Reagovat

Páni... když to někdo umí, tak je to skutečné počteníčko. Proměnit svůj všední den a vetkat ho do neobyčejných slov tak, abys mnoho řekla, ale neprozradila úplně všechno. Je to napínavé a hned bych si přečetla další kapitolu Tvého života

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama