Je lepší ucho mít.

Jak jsme patlali, šlapali a jedli

2. května 2015 v 22:05 | Annika |  Dopisy pro nikoho
Dnes ti budu, příteli, vyprávět o hektickém závěru dubna a netradičním prvním máji.
Už jsi někdy jedl japonskou kuchyni na Řípu?


Vylézt na Říp. To bylo vždycky jedním ze snů mé japonské kamarádky H. Bylo to již podruhé, kdy si splnila svůj sen v mé společnosti. Poprvé, když jsme spolu navštívily autogramiádu jednoho známého českého krasobruslaře, kterému velmi fandí a s nímž se toho dne poprvé osobně setkala. Podruhé to bylo právě na prvního máje, kdy tato drobná slečna s velkým charakterem zorganizovala velmi povedený česko-japonský výlet na Říp.
Je tak krásné sledovat, když se někomu blízkému plní sen. Pokaždé mám z toho obrovskou radost, skoro jako by to byl můj vlastní sen.

Původně to měla být suši párty. H. o tomto nápadu se mnou hovořila už někdy před Vánoci. Nakonec však byla idea suši vyměněna za onigiri. Každý z nás měl přinést několik vlastnoručně uhňácaných onigiri, které pak měly být shromážděny a náhodně losovány ke konzumaci.
Onigiri jsem ještě nikdy v životě nedělala. Spolužák A. rovněž ne. Rozhodli jsme se tedy, že naši během školy brilantně vyvinutou týmovou spolupráci uplatníme i na poli kulinářském. Ve čtvrtek po odpolední výuce jsme se společně odebrali do obchodu nakoupit suroviny, abychom z nich následně společnými silami u A. v kuchyni splácali trojúhelníkové plněné rýžové bochánky.

Dlouho, předlouho jsme dopředu vymýšleli, jakou onigirální originální ingredienci použijeme jako náplň. Že jsme ale sami o sobě tak trošku magoři a pohromadě se tato naše vlastnost ještě znásobí, napadaly nás jen samé nepoživatelné nápady. Když jsme tedy stanuli v Tescu s prázdným košíčkem, stále jsme ještě neměli žádný jasný plán, co do něj naskládat.
Korzovali jsme mezi regály sem a tam, sepisovali nápady na kus papíru a zase je škrtali, až v košíku přistály žampióny a cuketa. A suroviny na mačča sušenky, které jsem plánovala upéct jako svačinku či zákusek.

Po cestě jsme se ještě zastavili v jiném obchodě pro vhodnou rýži. Alespoň jsme tedy doufali, že bude vhodná. Báli jsme se, že nám onigiri nebudou dobře držet pohromadě. A nebo naopak, že se rýže rozvaří v kašovitou neforemnou hmotu. A pak jsme již konečně dorazili do A.-ova bytu. Přetáhla jsem si přes halenku svou strakatou zástěru, chvíli jsme ještě na internetu studovali rozličné tipy a postupy, a následně se pustili do díla.

Když jsme navařili hrnec rýže a smíchali ji s pažitkou a osmahli na sójovce žampióny a cuketu, pustili jsme se do obávaného hnětení. Oba jsme byli rádi, že jsme na to byli dva, jinak by to zpočátku asi skončilo gastrokatastrofou. Jeden druhému pomohl navlhčit a posolit dlaně a pak mu nabíral z hrnce rýži a následně náplň. Druhý z nás v dlaních rýži uplácával, vmačkával do ní a zabaloval náplň a následně se výsledný patvar pokusil zpracovat do trojúhelníkovitého tvaru. A takhle jsme se pořád střídali, aby to bylo fér.
Po prvním pokusu jsme byli tak ulepení od rýže, že víc už to snad nešlo. Zrníčka nešla ani sklepat ani obrat. Vypadalo to jako nějaká velmi nechutná kožní nemoc. Byla jsem upřímně ráda, že v tu dobu nás neviděla A.-ova maminka ani kdokoliv jiný. Musel to být bizarní pohled. A&A stojící vedle sebe mlčky v kuchyni, každý zaníceně pohroužený do ohryzávání svých rukou.
Až zpětně mě napadlo, že lepší, než si ožírat končetiny, by bylo si ruce opláchnout, rýži při tom zachytit třeba do sítka a použít ji na další onigiri.

Poučení jsme si ještě důkladněji vlhčili ruce, a aby nebylo ticho, blábolili u toho divnou japonštinou a zpívali Hovhanessův Magnificat. Vytvarovali jsme osm celkem obstojných trojúhelníčků a namotivovaní úspěchem postavili na další rýži. Náplně nám totiž v pánvičce ještě zbylo dost. Než rýže vychladla, pustili jsme si nahrávku Magnificatu z pátečního epického koncertu, kterou už jsme oba slyšeli od toho dne asi tisíckrát, ale stále se nám nepřeposlouchala. Vymýšlela jsem do hudby ulítlé kreace s A.-ovou plyšovou nestvůrkou, co při zmáčknutí břicha vydává prdivé zvuky, a při každém zvuku gongu úžasně se linoucím kolem jsem cítila, jak se mnou lehce vibruje pohovka.

Druhá várka nám už šla nádherně lehce od ruky. Ve finále jsme měli osmnáct onigiri. Dvě jsme na místě snědli a usoudili, že by ony šťastlivce, co si je druhý den vylosují na Řípu, nemusely přiotrávit. Osm jsme jich zabalili a připravili na cestu, zbytek si rozebrali k volnému použití. Usoudili jsme, že onigiri je opravdu praktické jídlo, a že až příště budeme mít nějaké orchestrální či sborové soustředění, určitě si je zase upatláme, tentokrát každý statečně sám ve své kuchyni.

Kolem desáté hodiny večerní jsem se dopravila domů a znovu si přetáhla přes halenku zástěru. Můj večer u onigiri zdaleka neskončil. V rychlosti jsem smíchala suroviny a pustila se do pečení mačča sušenek s bílou čokoládou. Byla jsem na své poměry opravdu rychlá. Krátce po půlnoci byly všechny čtyři plechy napečené. Nyní se konečně mohlo vyjet na Říp!


Než mě napadlo udělat dokumentaci, A. už stihl jedno onigiri nakousnout :-)

O šest hodin později mě probudila křeč, tentokrát netradičně v obou nohou. Juliáne, co pomáhá na křeče? Už mě to s nimi moc nebaví. Pokud znáš nějaký fígl, nezapomeň se o něj podělit ve svém příštím dopise.

Když jsem dorazila na nádraží, naše výprava už byla téměř kompletní. O chvilku později se na pět minut zjevil jistý muž, který s námi nejel, ale měl cestu kolem, tak se stavil na kus řeči, na jedno slíbené onigiri a pár sušenek jako překvápko - a pro prvomájovou pusu, která se bohužel nekonala pod třešní v plném květu, ale pod klenbou nádražní haly. Pak se odporoučel a já se poprvé pořádně rozhlédla po svých spoluvýletnících.

Bylo nás deset. Pět Čechů učících se japonsky. Čtyři Japonky učící se česky a jeden Japonec neučící se česky. Nasedli jsme do vlaku a česká polovina se pustila do hraní slovního fotbalu v japonštině. Jízda ubíhala rychle. Spolužák A. - jiný než ten, se kterým jsem matlala onigiri - poslal kolovat kelímek s chutným japonským čajem a já krabici se sušenkami. Setkaly se s úspěchem. Těší mě, že i japonská polovina expedice vypadala, že si pochutnává.

Vystoupili jsme v Roudnici, stoupli si do kroužku a udělali džiko šókai - představování. Někteří z nás se do té doby neznali vůbec, jiní jen málo. A pak jsme se vydali na putování. Z naší skupinky bylo slyšet hovor v japonštině i v češtině, a to i v krkolomné české japonštině, případně ve stejně bláznivé japonské češtině. Turistická značka nás vedla příjemnou krajinou, cesta ubíhala docela rychle. I tak jsme ale na úpatí kopce dorazili hladoví, těšící se na onigiri natřásající se v baťůžcích.

Nihon no katagata po nás požadovali, ať jim japonsky vyprávíme pověst o praotci Čechovi. Bylo velmi přihlouplé a úsměvné, když jsme zjistili, že nikdo z české části expedice přesně neví, jak se ten příběh odehrával.
Ale strdí z nás znali všichni.

Pomalu jsme se vyšinuli do kopce, obešli rotundu, roztáhli na zemi pláštěnky, posedali si do kroužku a doprostřed vyskládali onigiri. Poté nastalo ticho.
"Minna, dó šijó?"* zeptala se H.
Odpovědí jí bylo jen bezhlesné zírání na onigiri.
Mlčení bylo dlouhé, dokud jsme po sobě nezačali pokukovat a rozpačitě se hihňat.
"Džá tabejó! Tabejó!"** zvolala velká organizátorka H., naházela onigiri do plátěné tašky a nechala ji kolovat.
Taška obkroužila jedno kolečko a následně se ozvalo hromadné "Itadakimasu!"
Vylovila jsem krásné a velmi chutné onigiri plněné tuňákem, jehož autorkou byla J., Japonka, kterou trochu znám a která na výlet nakonec bohužel nejela. To ona vymyslela nápad s onigiri. Sama se expedice neúčastnila, i tak ale dvě vyrobila a dala je H., aby je vzala s sebou.
Náplně byly opravdu rozličné. Tuňák, umeboši, karaage, sušená rajčata, jakýsi speciální sýr, směs z tófu, naše cuketo-žampionová směs - a určitě jsem ještě na něco zapomněla. Pochutnali jsme si náramně.

____________________
* "Tak, co uděláme?"
** "Tááák je pojďme sníst!"
____________________

Japonci a dva členové české části se poté vypravili na prohlídku rotundy sv. Jiří. My tři, co jsme nešli, jsme hlídali batohy a slunili se na roztažených pláštěnkách.
Před odchodem jsme se ještě zastavili na jedné velmi hezké vyhlídce. Nejen Japonci, ale i my Češi jsme v ten moment byli velmi okouzleni, a to i přesto, že většina z nás už na Řípu někdy byla a myslím, že nikdo z nás z toho nikdy neměl nijak zvlášť dechberoucí požitek. Pod nohama se nám rozprostírala široká zelená krajina, občas narušená žlutými plochami. Řepka již kvetla. S H. jsme si zazpívaly píseň Oborozukijo, která začíná právě veršem o řepce.

Zpátky jsme hnali velmi svižným tempem. Naše výprava se v ten moment rozpadla na několik částí. Vpředu rázovala dlouhonohá česká polovina a statečná H. Kus za námi dva členové poloviny japonské a ještě kus za nimi další dva, jeden z nichž byl naboso v cuklích. Ke konci jsme dokonce i utíkali. Vlak nám ujel asi o dvě minuty. Viděli jsme jej odjíždět z nástupiště.
Stáli jsme v kroužku a zuřivě se klaněli. Japonci se Čechům omlouvali, že byli pomalí a málo makali, a že to opravdu nebylo úmyslně, abychom ještě mohli jít předtím na pivo. Češi zase Japoncům, že je zbytečně hnali, ač dopředu věděli, že se to stihnout spíš nedá, než dá.
Když jsme se doomlouvali a přestali klanět, zapadli jsme do baru a tam vesele popíjeli, dokud nám nepřijel pozdnější spoj.

Ve vlaku bylo plno, tak jsme se rozdělili. Já skončila ve společnosti mého spolupatlala A. Vedli jsme po celou cestu živé debaty o ujetých výletech a o Antonínu Dvořákovi. Když jsem se ohlédla na druhý konec vagónu, viděla jsem několik našich Japonců. Vypadali velmi utahaně. Myslím, že podřimovali.

Když jsme vyskákali z vlaku, toho dne naposledy jsme udělali kroužek a H. slavnostně prohlásila řípský onigiri-výlet za ukončený.


Autorem fotky je spoluvýletník S.

Už je to domluvené. Příště bude suši na Blaníku!



Annika
 


Komentáře

1 Jana Jana | E-mail | Web | 3. května 2015 v 8:39 | Reagovat

To je alespoň originální první máj :) Moc pěkný zážitek :)

2 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 3. května 2015 v 8:56 | Reagovat

A já myslela, že na první máj bude romantika, a ty mě překvapíš takhle! :D Nicméně to muselo být opravdu skvělé, splnit někomu sen nebo jeho plnění aspoň sledovat, to je to nejkrásnější, co můžeš někomu dopřát. :) Mimochodem, konečně chápu to Hikarino přání k tvým narozeninám na Facebooku. :D

3 piuPIU piuPIU | Web | 20. května 2015 v 13:51 | Reagovat

To obalení rýží jsem si zažila při přípravě suši. A taky jsem to nakonec ze sebe ohryzávala, protože jinak to moc nešlo dolů. Vaše výtvory ale vypadají moc pěkně, a jak tak vyprávíš o různých náplních, úplně se sbíhají sliny... Asi to někdy budu muset vyzkoušet :)

A na Řípu už jsem pár let nebyla, tak si to asi budu muset zopakovat - taky s nějakou zajímavou svačinou s sebou :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama