Je lepší ucho mít.

Duben v obrázcích

28. dubna 2015 v 15:04 | Annika |  Obrázky objektivem
Druhý výlet do Brd
Ten víkend byly zrovna Velikonoce. Napekla jsem špenátový závin a kakaové sušenky, sbalila do batůžku mapu a útlou knihu o japonské ekologii a vydala se po boku jistého muže dohánět to, co jsme na minulém výletě nestihli.
Dopadlo to tak, že se nám resty ještě více prohloubily. Nejen, že jsme nestihli projít cíle z prvního výletu, ale ani nové, které jsme si vytyčili pro tento.
I tak to ale bylo velmi příjemné.



Po příjezdu do jednoho nejmenovaného hotelu, kde jsme se upřímně zasmáli nad jeho podivuhodným zařízením, jsme se vypravili na kratší procházku do Staré Hutě. Došli jsme na zajímavý plácek, kde se paprsčitě sbíhalo šest lesních cest a v jejich středu stál trochu našišato dřevěný altán. Jistý muž mi sdělil, že zde dozajista v období baroka bývala obora a vyprávěl mi, jak se v tomto dějinném období krutě lovilo.
Když jsme se pak v noci potmě stejnou cestou vraceli, altán vypadal najednou mnohem větší a velmi děsivý...


Ze Staré Hutě jsme pokračovali do Strže k Památníku Karla Čapka, který jsem shodou náhod navštívila již jednou loni. Bylo už ale příliš pozdě, takže měli zavřeno.
Zastavili jsme se na chvíli u rybníka. Slunce nádherně, skoro až kýčovitě zapadalo. Muž usedl na pařez a prohmatával si ztuhlou nohu. Já mezitím vykročila blíže k rybníku a dívala se na labutě. A labutě se dívaly na mě.


Na velikonoční pondělí jsme měli v úmyslu navštívit rozhlednu - rest z minula. Že se však spustila šílená vánice, rozhodli jsme se tento plán opět odložit. Kráčeli jsme ruku v ruce lesem, choulíce se do svých bund, kabátů, šátků a šál. Na rybníčku, který jsme míjeli, se začal tvořit ledový škraloup. Když jsme se blížili k mýtině, připadala jsem si jako ve skleněném sněžítku. A když jsme večer seděli utahaní v hospodě a muž si sypal do skleněného hrnku s grogem cukr, pozorovala jsem to víření bílých krystalků a cítila se zase jako zpátky v lese u rybníčka.


Do Dobříše jsme dorazili promoklí a promrzlí. Z procházky po zámeckém parku se opět stal plán pro příště. Nahlédli jsme tedy alespoň na židovský hřbitov, kolem kterého jsme náhodou měli cestu.
Jak jsem tam tak stála se zarudlými tuhými prsty po boku mého ještě zmrzlejšího společníka, dýchl na mě pocit listopadové bezútěšnosti...

Toho dne jsme raději odjeli domů dřív, abychom se vyhnuli návratu nachlazení, ze kterého jsme se oba čerstvě vykurýrovali. Což se mužské polovině výpravy nepovedlo.

※ ※ ※

Procházka Botanickou
Byla nádherná prosluněná středa. Visela přede mnou vidina příjemného odpoledne stráveného na sboru ve společnosti milých spoluzpěvaček a stejně tak příjemné cesty domů ze sboru ve společnosti jistého spoluzpěváka. Proč si tento den tedy nezpříjemnit ještě víc? K notám na Hovhanessův Magnificat a propisce ve tvaru injekční stříkačky jsem přibalila do kabelky ještě fotoaparát a vyrazila před zkouškou na toulku Botanickou zahradou.


"Opravdu nejvyšší čas..." napadlo mě po vstupu do zahrady. Málem jsem prošvihla kvetení magnolií i třešní. Jako by nestačilo, že jsem na podzim pod vlivem Dvořákovy Svaté Ludmily úplně vypustila návštěvu podzimní Bertramky. Kdyby mě Magnificat připravil o jarní Botanickou, už bych se asi proklínala...


Bylo to druhý den po onom dni, kdy jsem měla pocit, že jsem se proměnila v solární panel a že celým svým tělem zachycuji paprsky a měním je v energii, a tu v dobrou náladu. I toho dne jsem měla tento pocit. Slunila jsem se na jižní stráni a pozorovala Prahu. Lehoučce, lehoulince se mi připálil nos a tváře.


Poprvé jsem vylezla na místní rozhlednu. Místo abych si užívala a fotila pohledy z ní, jsem však raději pozorovala její vnitřek.




V japonské zahradě to hrálo životem a barvami. Růžové a bílé třešně byly v plném květu. Vzduchem se linula těžká vůně a bzukot hmyzu.


Měla jsem pocit, že toho dne se už nemůže stát nic nepříjemného. A také, že nestalo. Ten den už byl jen a jen krásný. Zpívání Magnificatu. Dobrý mandlový croissant. Cesta na a ze zkoušky po boku drahé bytosti. Večerní návrat domů naší čtvrtí provoněnou kvetoucími keři...
A i kdyby nebyl krásný, tato návštěva Botanické by bohatě stačila k tomu, abych jej mohla nazvat vydařeným.


Annika
 


Komentáře

1 Vanimaré Vanimaré | Web | 28. dubna 2015 v 17:11 | Reagovat

Ta poslední fotka je dokonalá... :)

2 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 29. dubna 2015 v 16:33 | Reagovat

Jo, Velikonoce přinesly spoustu překvapení, je škoda, že se vám nepovedlo vylézt na rozhlednu, ale aspoň máte k čemu se vracet, kdyby vám došla inspirace na výlety a procházky. :) Mimochodem, tvůj drahý je historik? :)
Jaro je opravdu nádherné, všude kvetou a odkvétají pampelišky, jabloně, třešně a všechny tyhle ovocné stromy, dokonce i šeříky začínají provoňovat vzduch. Miluju to. :)

Mimochodem, chystáš se jít na Svět knihy? Budu tam v pátek odpoledne (dopoledne se školou a pak se od nich odtrhnu), takže kdybys zase ty a klidně i Lucka měla čas, mohly bychom se po nějaké době zase vidět.. :)

3 Annika Annika | Web | 29. dubna 2015 v 21:15 | Reagovat

[1]: Děkuji :-)

[2]: Ne ne, historik není. Ale zajímá se mimo jiné o baroko :-)
Na SK se chystám i se ségrou taky v to páteční odpoledne. Srazmež se! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama