Je lepší ucho mít.

Divný dubnový den

16. dubna 2015 v 10:26 | Annika |  Dopisy pro nikoho
Jako ve snu
V posledních dnech můj život plynul vcelku harmonicky. Co mělo fungovat, fungovalo, a co dosud dost dobře nešlo, nešlo ani nadále. Až přišel, můj milý Juliáne, čtrnáctý duben.
Probudila jsem se v půl sedmé s křečí v levé noze. Nijak mě to nevykolejilo, jsem na takováto rána v posledních týdnech zvyklá. Obrátila jsem se na břicho, spustila bolavou nohu dolů z postele a doufala, že se mi podaří ještě znovu usnout. Věděla jsem, že stojím na samém počátku náročného dne.



Vypila jsem hrnek silného kakaa a pustila se do "neškodné" prokrastinace. Místo abych se chystala na svou večerní prezentaci, raději jsem se pustila do menšího zla - do psaní slohové práce, kterou své trpělivé učitelce dlužím již více než měsíc. Po jedenácté jsem posbírala vše potřebné a vyrazila do města.
Když jsem scházela ulicemi k tramvajové zastávce, cítila jsem se jako solární panel. Vstřebávala jsem sluneční světlo celým svým povrchem a přetvářela jej v energii - a tu vzápětí ve výbornou náladu. Čekal mě společný oběd s jistým mužem. Nechtěla jsem, aby do mě zase napůl z žertu napůl vážně šil, jak se na něj málo usmívám.

Přivítali jsme se úsměvem a políbením a odebrali se do restaurace. Svůj salát s kozím sýrem jsem jako obvykle jedla velmi pomalým tempem. Povídali jsme si a pak se rozdělili a každý šel svou cestou. On zpátky do práce. Já vstříc vidině prezentace, která mě již měsíc doslova tyranizuje. A vidině, že po té prezentaci se chystám na dlouho odkládanou schůzku s jiným mužem, než je ten, se kterým jsem právě poobědvala.

V obchůdku se zdravou výživou jsem si koupila sáček sušené papáji. Papáju jsem nikdy v životě nejedla. Vzhledem k tomu, jak konzervativní a nedůvěřivá jsem ohledně jídla, nerozumím, proč jsem to udělala. Zahrabala jsem se do studovny v knihovně, potají uždibovala papáju a zahloubala se do literatury o japonské ekologii. Moc jsem se ale nesoustředila. U stolu naproti mému seděl v jednom kuse se olíbávající milenecký pár. Nic neobvyklého, nic, co by mě mělo upoutávat. Přesto mě ale tato dvojice znepokojovala. Byli si totiž neskutečně podobní. Vypadali jako dvojčata. Nakonec jsem raději studovnu opustila a odebrala se do školní budovy.

Chuť sušené papáji, pro mě toho dne úplně novou, si odteď budu navždy spojovat s podivným "incestním" párem v knihovně.

Přednáška začala a já přešla do stavu paniky. Otevřela jsem si soubor v poznámkovém bloku a celou hodinu a půl jsem do něj průběžně vyťukávala:

"áááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá"

Když začal seminář, připsala jsem ještě "pomocjetotadyjetovčudu" a vzápětí se pustila do improvizace. Ono je to moc pěkné prezentovat své plány a postupy v seminárce, když ještě ani zdaleka nemáte vymyšlené téma. Jelikož těžce snáším jakékoliv veřejné vystupování, pot se ze mě lil v potocích. Když jsem pak diskutovala s vyučujícím, který byl tak laskavý, že byl ke mně laskavý, musela jsem se hodně snažit, abych neztratila vědomí. Vše se kolem mě začalo vlnit a rozlévat - jen pronikavé oči pana docenta zůstaly uprostřed naprosto nehybné. Dva pevné body v rozpínajícím se chaosu. Když se začaly v kašovité hmotě, ve kterou se přetavila učebna a spolužáci, rozplývat i ty, musela jsem uhnout pohledem a zamrkat, abych se nezhroutila.

Na nohy mě znovu postavil můj milý spolužák a parťák v hudebních aktivitách A. Rozhovor s ním mě na chvilku vrátil do veselého rozpoložení. Do stejného pocitu, jaký jsem měla, když jsem jako solární panel vstřebávala slunce v ulicích naší čtvrti. Když jsem přijímala polibek na přivítanou od jistého muže a mezi prsty ucítila známý materiál jeho kabátu. Jakmile se však A. se mnou rozloučil, dolehla na mě únava tak mocná, že jsem myslela, že se znovu neudržím na nohou. A to mě ještě čeká setkání s dalším mužem. S mužem, se kterým bych se ráda spřátelila. S mužem, u nějž jsem měla podezření, že se mnou má úmysly poněkud jiného charakteru, než byly ty mé. Pořád jsem ale doufala.

Uvědomila jsem si, že mám celé dvě hodiny naprosto volného času.
Nasedla jsem na metro A a jala se jen tak nazdařbůh vozit. Či spíš: cílem bylo podívat se, jak vypadají nově vybudované stanice. Dojela jsem na novou konečnou a svištěla zase zpátky, odkud jsem vyjela. Zapisovala jsem si do paměti nejjemnější detaily vzhledu nablýskaných nástupišť a uždibovala mandlový croissant. Na chvíli se mi zase vrátila veselá mysl. Jíst mandlový croissant a jen tak se projíždět metrem. Kdy jindy si to dovolit, než dnes, čtrnáctého dubna?

Když jsem dorazila na místo srazu, druhý muž tam ještě nebyl. Poslouchala jsem pouličního muzikanta a cítila, jak jsem duševně vysátá a otupělá. Náhle jsem si začala naivně přát, aby na sraz dorazil raději jistý muž, než ten druhý. Palčivě jsem toužila po jeho úsměvu. Místo toho mě však čekalo setkání nevyjasněného charakteru. Poprvé se mi dostavily pocity lítosti, že jsem se do něčeho takového vůbec pustila.

Hroužila jsem se do nejrůznějších myšlenek, když tu jsem postřehla, že vedle mě někdo mlčky stojí. Byl to muž, na kterého jsem čekala. Zajímalo by mě, jak dlouho tam stál, než jsem si uvědomila jeho přítomnost.

Byla jsem překvapená, jak je vysoký. Když jsme se viděli poprvé, oba jsme seděli, tak jsem jej vnímala zkresleně. A v jiném světle najednou vypadal i o něco starší. Začala jsem jej v duchu srovnávat s jistým mužem a byla jsem překvapená, jak rozdílní jsou. A přesto měli tito dva rozdílní muži jednu věc společnou. Oba pěli ódy na mou krásu.

Netrvalo dlouho a došlo mi, že jsem měla zůstat doma. Že jsem svého společníka špatně odhadla. Doufala jsem ve sraz v kamarádském duchu, kde se mi nenápadně podaří utrousit, že nejsem volná. A že on se podle toho zařídí.
Neměla jsem být slepá a reagovat na drobné náznaky dřív.

Viděla jsem ruce, které se mě nenápadně pokoušely opatrně, zlehýnka dotknout. Jako bych byla křehké motýlí křídlo. Unikala jsem a vyhýbala se. Mlčky. Nedokázala jsem říct, že mi to není příjemné. Nervozita mi zalepila ústa.

Uprostřed posezení v příjemném podniku se z mé kabelky ozval charakteristický zvuk příchozí esemesky. Omluvila jsem se, vytáhla telefon a otevřela ji. Z displeje na mě svítilo jméno jistého muže. Byla to dlouhá, milá zpráva. Přepadl mě stud. Kdybys tak, milý, věděl, kde teď jsem a co dělám! Kdybys tak viděl, jak srkám lipový čaj, přijímám dvoření jiného a pořád nedokážu vymyslet, jak mu šetrně a citlivě dát košem.

Jak jsem tak přemýšlela, začalo to být čím dál těžší a těžší a já byla uvnitř stále zoufalejší a zoufalejší. Přesto jsem se však odhodlala a téměř na samém konci setkání mu pravdu řekla tím nejméně vhodným způsobem. Můj společník tu informaci přijal s obdivuhodnou grácií. Rozpaky v jeho chování mi ale neunikly a vycítila jsem, že je raněný.

Dávat někomu falešnou naději a pak jej odkopnout, to se, holka zlatá, nedělá. Nastoupila jsem do metra, zírala do prázdna a cítila se tak hloupě a podle, jako už dlouho ne.

Druhý den jsem se probudila a na příhodu už napůl zapomněla. Toho dne jsem se opět viděla s jistým mužem. To setkání mi přineslo snad ještě dvakrát větší radost než obvykle. Jako by muž najednou byl mnohem skutečnější. Uvědomila jsem si, že včerejší "rande" mi svým způsobem otevřelo oči. Vrhla jsem se do něj zaslepená, ignorující jasné signály z předchozí komunikace, doufající, že najdu nového kamaráda. Vyšla jsem z něj jako padouch. Ale zato zase o něco světaznalejší. A sebeznalejší.
Přesto jsem se ale neubránila dotěrné, slizké myšlence. Kdybys neměla jistého muže, zachovala by ses stejně nebo jinak? Jaké by to asi bylo chodit s tamtím a ne s tímhle?

Třetí den jsem se probudila, na čtrnáctý duben si už ani nevzpomněla a nemohla si ani zřetelně vybavit tvář toho druhého. Zastyděla jsem se.

Ale proč, Anniko? Vždyť v něm nového kamaráda stejně nenajdeš. Copak si myslíš, že se po té schůzce s tebou ještě bude chtít někdy bavit?

A tak jsem vykročila do dalšího prosluněného dne.


Annika
 


Komentáře

1 piuPIU piuPIU | Web | 16. dubna 2015 v 13:58 | Reagovat

Už se mi to taky párkrát stalo. Domluvím si s někým sraz a naivně doufám, že se mnou chce bejt dotyčnej jenom kamarád, a stejně nakonec v 80% procentech případů zjistím, že to celou dobu myslel jinak. A já abych se pak na sebe zlobila...

Radši předem všem ohlašuju, že nejsem volná, i když kvůli tomu můžu vzbudit dojem, že dotyčnýho považuju za krajně nezajímavýho, nebo dokonce odpudivýho. Ale radši mám ve všem jasno.

Co je ale nejhorší jsou jejich občasný reakce. Občas totiž okamžitě odpovědí, že jim to je fuk, a budou se snažit stejně (případně přidají i nějakou kousavou poznámku na přítele) - což mě tak akorát naštve, a nebo řeknou něco ve smyslu "aha, no tak to asi nech plavat...".Což taky není dvakrát příjemný. Kamarády kluky sice nějaký mám, ale žádnýho jsem nezískala přes domluvený posezení někde v kavárně nebo čajovně - to se totiž u nich asi rovnou počítá jako rande. :)

(A promiň za ten sloh...)

2 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 16. dubna 2015 v 15:23 | Reagovat

Nemůžu říkat, že se mi to stalo, takže pochopení rozdávat nemohu. Podobnou záležitost spletitých vztahů a nových známostí mi však líčila ségra, která s tím má víc zkušeností než já. Myslím si však, že bych se na tvém místě asi zachovala podobně. "Špatné zprávy" nebo věci, co druhý nechce slyšet, není lehké říkat.

Užívej si všechny své sluncem a láskou prosluněné dny, nestresuj se školou a měj se fajn! :)

Mimochodem, jaké jsou ty stanice metra? Teď mi jezdí autobus tam a ne na Dejvickou, takže se potřebuju připravit na šok. :D

3 Annika Annika | Web | 29. dubna 2015 v 21:08 | Reagovat

[2]: Stanicemi jsem jen prosvištěla, jak to vypadá venku a jak moc je to tam nepřehledné, bohužel netuším. Ale ty to dozajista zmákneš! :-)

4 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 29. dubna 2015 v 21:21 | Reagovat

[3]: Tak už jsem tam byla, vlastně to není až tak hrozný a jsou tam šikovné automaty na lístky. Ale mám zastávku hned u vchodu do metra, takže pohoda. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama