Je lepší ucho mít.

Duben 2015

Haiku (duben 2015)

30. dubna 2015 v 22:52 | Annika |  Poetické pokusy
Krystalky cukru
víří v hrnečku ze skla -
aprílový sníh.

Znovu a znovu
strkám prsty do ohně
ač znám jeho žár.

Opojná vůně
plně rozkvetlých stromů
he... he... he... hepčí!

Sto dvacet duší
pod majestátní klenbou
našlo nirvánu.

Přijmi jako dar
k jedenadvacetinám
červeň mé krve.

Štípnutí v zádech
pach spáleného masa
- budu krásnější.


Annika

Duben v obrázcích

28. dubna 2015 v 15:04 | Annika |  Obrázky objektivem
Druhý výlet do Brd
Ten víkend byly zrovna Velikonoce. Napekla jsem špenátový závin a kakaové sušenky, sbalila do batůžku mapu a útlou knihu o japonské ekologii a vydala se po boku jistého muže dohánět to, co jsme na minulém výletě nestihli.
Dopadlo to tak, že se nám resty ještě více prohloubily. Nejen, že jsme nestihli projít cíle z prvního výletu, ale ani nové, které jsme si vytyčili pro tento.
I tak to ale bylo velmi příjemné.

Divný dubnový den

16. dubna 2015 v 10:26 | Annika |  Dopisy pro nikoho
Jako ve snu
V posledních dnech můj život plynul vcelku harmonicky. Co mělo fungovat, fungovalo, a co dosud dost dobře nešlo, nešlo ani nadále. Až přišel, můj milý Juliáne, čtrnáctý duben.
Probudila jsem se v půl sedmé s křečí v levé noze. Nijak mě to nevykolejilo, jsem na takováto rána v posledních týdnech zvyklá. Obrátila jsem se na břicho, spustila bolavou nohu dolů z postele a doufala, že se mi podaří ještě znovu usnout. Věděla jsem, že stojím na samém počátku náročného dne.

Společná smrt

12. dubna 2015 v 8:31 | Annika |  Tajemná říše žaponská
Semestr se se semestrem sešel a dostala jsem podruhé za úkol něco přeložit. Měli jsme na výběr ze tří knížek a téměř okamžitě jsem se rozhodla pro povídky Kawabaty Jasunariho, od nějž ledacos vyšlo i v češtině (Hlas hory, Tanečnice z Izu a jiné prózy, Příběh z dolního města na řece). Četla jsem první a třetí věc zmiňovanou v závorce, na druhou se už dlouho chystám. Navíc tento autor je jedním ze dvou japonských držitelů Nobelovy ceny za literaturu.
Druhé dvě sbírky jsem bez dlouhého váhání zavrhla. O spisovateli Učidovi Hjakkenovi jsem dosud neslyšela a nechtěla jsem proto riskovat, že se mi nebude líbit, nebo že bude mít "divný jazyk". A se sbírkou Jume de aimašó (Potkejme se ve snu) od Murakamiho a Itoiho se mi pracovat nechtělo čistě proto, že mi přišla moc ujetá a že jsme se Murakamim zabývali celý minulý semestr.

Tentokrát jsem zvolila o dost kratší text než v minulém semestru - na pouhé dvě stránky. Pokud máte právě teď prosluněnou náladu a neradi byste si ji nechali narušit, varuji vás předem: text je vypjatý a chmurný. Když jsem dopřekládala, sama jsem byla překvapená, co jsem si to vybrala. Měla jsem za to, že povídka "Šinčú", tedy "Srdce" nebo "Duše" bude celkem normální. Až poté jsem zjistila, že znaky v názvu se dají číst i jako "šindžú" a že to znamená "dvojitá sebevražda"...

Černá a bílá Annice milá

4. dubna 2015 v 21:44 | Annika |  Třeskuté tvoření
V posledním článku věnovaném korálkům, který je starý už pomalu půl roku, jsem se mimo jiné vykecávala o tom, jak jsem se poprvé pokoušela zkrotit korálky jehlou - a jak katastrofálně to dopadlo. Přiznávám, že od té doby jsem žádný pořádný pokrok neudělala. Na to přijde čas zase až v létě o prázdninách.
Celkově si však myslím, že s jehlou se asi nikdy příliš kamarádit nebudu. Při svém posledním tvůrčím experimentu s drháním a patentními knoflíky se mi hned dvě povedlo zlikvidovat. To kleště, to je jiný instrument! Jsou bytelné, jsou těžké, jsou drsné. A přesto se s nimi dají vytvořit hezké (- v mém případě relativně koukatelné) věci.

Saužení lásky

2. dubna 2015 v 19:04 | Annika |  Třeskuté tvoření
... aneb Smrt nýtovacím knoflíčkům!

Bylo to někdy v létě. Toho dne se mi do mysli vkradl nápad, tehdy okamžitě v duchu označený za geniální. Udrhat si ne náramek, ale náhrdelník. Prostě si bavlnky nenastříhat a uzlíčkovat rovnou "z celého", dokud výsledný produkt nebude tak dlouhý, že mi obtočí krk.

A jak to chceš pak zapínat, Anniko? Snad nechceš dělat uzel jako u náramků?! tázalo se mé věčně pochybující vnitřní Já.
Jednoduše! Namlátím tam patentní knoflík! Bude to krásné! Bude to stajlyš! Budou mi říkat, jak jsem šikovná a vynalézavá! odvětilo tvořivé Já opilé vlastní dechberoucí důvtipností.

A tak jsem zašla do galanterie, pořídila si bavlnky ve světle růžové, tmavě tyrkysové a v mé oblíbené vínově rudé barvě, a také balík nýtovacích knoflíků. Návod k použití vypadal velmi prostě. To musí zvládnout i takový patlal jako já. Zatloukání hřebíků mi ve skautu šlo vždycky bravurně, jistě dokážu i dobře zatlouct knoflík.