Je lepší ucho mít.

Železniční nokturno

11. března 2015 v 20:54 | Annika |  Dopisy pro nikoho
Jak Velebná Noc!
Pořád o něm, Juliáne, přemýšlím. O tom pátečním večeru.
Skromně jsem si sbalila batůžek na jednu noc. Hřeben, kartáček, Sorokinovu Telurii (kterou mi měsíc zpátky vnutil ke čtení a následně zapůjčil jistý muž), propisku ve tvaru injekční stříkačky a ručně sešitý Hovhanessův Magnificat na sobotní sborové soustředění. A pro jistotu náhradní červené punčocháče, kdybych ty, které jsem měla toho dne na sobě, někde omylem roztrhla. Po cestě na vlak jsem se také ještě zastavila v samoobsluze a vybavila se balíčkem mých milovaných peprmintek.


Koupila jsem si jízdenku a bezradně se zahleděla na tabuli příjezdů a odjezdů vlaků. Zatraceně, který je ten můj? Ani jeden se mi nějak nezdá... Nechala jsem osud, ať můj problém vyřeší za mě. Usedla jsem na lavičku na náhodném nástupišti, zobala peprmintky, hltala Telurii a čekala, co se bude dít. A pak přišla ta esemeska.
Seděla jsem se na špatném nádraží. Vlak, v němž seděl jistý muž a do nějž jsem měla přistoupit, mi ujel. Úplně mě minul. Proč mi nikdo neřekl, že tam jsou dvě stanice? A proč vůbec jsem to jako Pražačka nevěděla sama od sebe? Po dvou chaotických telefonátech jsem se dopravila na to nejšerednější nádraží na světě. Peprmintky mizely jedna za druhou. Stránky knížky kmitaly zprava doleva. Slunce zapadlo. A pak konečně dorazil můj náhradní vlak.

Do cíle jsem dojela za naprosté tmy. Vydala jsem se už dobře známou cestou na svou třetí návštěvu obydlí jistého muže. Bylo to ale poprvé, co jsem šla o samotě.
Vzduchem se nesla slabá stopa puchu nedaleké skládky. Uprostřed mostu přes řeku jsem se zastavila a sledovala, jak můj vlak sviští údolím dál a dál, pryč od Prahy. Dvě řady žlutě svítících okýnek, jedna opravdová, druhá odražená na hladině. Dva žlutí hadi společně se plazící tmou. Gatan goton. Rachot kolejí se postupně utišoval. A ozval se ten zvuk, který mě tolik upoutal tehdy, když jsem sem přijela poprvé.

Ticho.

Vzácná to věc. V Praze jej málokde seženu. Tentokrát jsem se však rozhodla si jej neužít a raději jsem si nasadila do uší sluchátka. Nad hlavou se mi klenula hnědá obloha občas prosvícená hvězdnými tečkami. Praha přeci jen nebyla daleko. Tolik bych si zase někdy přála vidět černé noční nebe!
Kagami no butó, genwaku no joru. Touto písní jsem začala. Tanec v zrcadle, noc očarování. Kráčela jsem pomalu, pomaloučku do kopce lesní vyasfaltovanou cestou lemovanou vyjma stromů i pouličním osvětlením. Dole v údolí vzdáleně rámusil vlak jedoucí opačným směrem. A obloha byla nekonečně hnědá...
V půlce cesty mi píseň skončila, vplula jsem tedy do tónů Majonaka ni kawašita jakusoku. Slib, co jsme si dali o půlnoci. V té době jsem se již motala mezi nízkými sídlištními domy. Stále více jsem se přibližovala k cíli. S každým dalším krokem jsem zpomalovala. Uvědomila jsem si, že se mi tam vůbec nechce. Kéž bych se dnes celou noc mohla pomalu procházet po okolí, poslouchat střídavě hudbu, ticho a rachocení kolejí. Dívat se na malé svítivé tečky na obloze. A plnými doušky dýchat odér skládky na druhé straně údolí. Toho večera mi připadal skoro až příjemný.

Pak jsem konečně stanula před správným panelákem. Z oken mužova bytu se linula známá tlumená záře. Světlo, které mě očekávalo. Chvíli jsem pozorovala tu oproti jiným oknům mdlou záři. Jakpak si asi krátíš dlouhé čekání na mou opožděnou osobu? pomyslela jsem si.

Jsem zase tady.
Zpackala jsem společný příjezd.
A zapomněla jsem si doma pyžamo, já trdlo.
Ale na co pyžamo, hostitel mi přece určitě půjčí tričko.
A jak se mám tvářit?
Usmívat se jako neviňátko?
Usmívat se jako provinilec?

A vyslala jsem domluvené znamení, že jsem konečně tady a že čekám.

Schody z patra seběhl pouze jeden pár nohou. Nahoru je vyšlapaly páry dva. Dveře se otevřely a zase zabouchly. V domě opět nastalo ticho.

Jistý muž si mě přistavil ke stěně v kuchyni a jal se na ni obkreslovat mou siluetu. Zmastil to, jak se jen dalo. Nakonec mé přízračné nástěnné dvojnici triumfálně přikreslil vyvalené zlostné oči a něco mezi upírskými zuby a mrožími kly.

A venkovní vzduch, který už jsem tu noc znovu neochutnala, dál voněl místní skládkou...


Annika
 


Komentáře

1 Miloš Miloš | Web | 11. března 2015 v 23:17 | Reagovat

Ty tedy máš literární vlohy.
Z odjetého vlaku jsi vykouzlila etudu o rozvíjejícím se vztahu a touze.

2 Tt Tt | 12. března 2015 v 6:46 | Reagovat

VAROVÁNÍ! Pokračujte na čtení!
Nebo zemřete, i když jen se podíval na slovo varování! Kdysi tam byla malá dívka jménem Clarissa , jí bylo deset let sttaré a žila v psychiatrické léčebně protože zabyla svoji matku a otec. íDosteala tak špatné šla zabítvšechny zaměstavance nemocnici, takže více-vláda rozhodla, že nejlepší nápad je zbavit se ji tak vytvořit specialni mistnost zabit ji, jak humaní jak je to možne ale to slo špatně se strojem oni byli použivani pokazilo. A ona tam sedela v agónii hodin, dokud nezemřela . Nyní každý týden v den její smrti ons se vráti osobě která cte tento dopis na ponděli večer v 00:00 Ona plíži do svého pokoje a zabije tě pomalu sníženim vas a sleduji vás vykrvacet. Nyní pošlete tuto deset dalších obrazku na tomto miste a ona bude strasit nekoho , kdo nema. To není falešna. zda se ze je-li u zkopirujete a vlozte tento na deset komentaru v nasledujicich deseti minut bude mit nejlepsi den ur zivota zitra. u bude bud jrj polibil. nebo zeptal se jestli u rozbit tento retezec u uvidi malou.mrtvou divku ve vasem pokkoji vecer v 53 minutach nekdo bude rikat miluju te nebo im sorry
Páči sa mi to · Odpovedať · 11 hod.

3 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 13. března 2015 v 14:32 | Reagovat

Anniko, opět krásný článek. Myslím, žes vybrala ta správná slova. A že ta noc byla opravdu překrásná... :) Nevím, jak to mám komentovat, každopádně se usmívám a přeji ti to z celého srdce. Protože komu jinému se poštěstí dorazit v pořádku ke svému cíli, když mu (doslova) ujel vlak? :)

Až se zase někdy střetneme, musíš mi o tom tajemném vyprávět. :)

4 David David | E-mail | Web | 16. března 2015 v 18:06 | Reagovat

Pěkné. :-)

Mohu vědět, které je to nejšerednější nádraží na světě? :D

5 Annika Annika | 18. března 2015 v 7:59 | Reagovat

[1]: Děkuji ti moc za kladnou reakci i za propagaci v infokoutku na Blogosvětě! :-)

[3]: Děkuju! A určitě povyprávím :-)

[4]: Děkuji! :-)
Možná bys jej ty jakožto znalec železnice nehodnotil jako to nejškaredější, nicméně "Holešovice-zastávka" mě opravdu znechutila :-D

6 womm womm | E-mail | Web | 24. března 2015 v 0:53 | Reagovat

Krásne napísané. Netušil som, že sa zmeškaný vlak dá takto pekne opísať. Fakt chválim ^^

7 Annika Annika | Web | 1. dubna 2015 v 22:49 | Reagovat

[6]: Děkuji ti! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama