Je lepší ucho mít.

Deník z Eigasai II.

28. března 2015 v 16:01 | Annika |  Tajemná říše žaponská
Letos to bylo poprvé, co jsem se zúčastnila festivalu japonských filmů Eigasai. Mým plánem bylo navštívit celkem šest filmů. Na první z nich, Tajemství, se mi bohužel nepodařilo sehnat lístek, ale aspoň jsem zhlédla slavnostní zahájení zahrnující několik proslovů, vystoupení bubeníků ze skupiny Wadaiko yosa-yosa a recitaci gindó. U dalšího filmu nesoucího název Geomant už jsem měla větší štěstí a stejně tak jsem se dostala i na nedělní promítání Pohřbu. To máme tři filmy. O nich však již bylo řečeno v minulém článku "Deník z Eigasai I."


Pondělí 16.3.
Toho dne jsem se pustila do odvážného kousku - podívala se na dva filmy hned po sobě. Nebyl to moc dobrý nápad, protože dojmy z prvního filmu se mi tak nepodařilo moc dlouho uchovat čerstvé. Jsem ale ráda, že jsem obě díla viděla.

Svůj večer jsem zahájila opět na promítání filmu od hlavního hosta festivalu, Takity Jódžiróa. Tentokrát to byl Šógunův astronom (天地明察, Tenči meisacu). Mělo jít o dílo zobrazující příběh skutečné historické osobnosti, narozdíl od Geomanta však film nebyl akční bláznivost, ale trošku více dokumentární. Hlavním hrdinou je Jasui Santecu, mladý a trošku potřeštěný hráč hry go na tokugawském dvoře, zajímající se o matematiku, o hádanky a o hvězdy. Ve filmu sledujeme jeho snahu reformovat tehdejší nepřesný kalendář a vytvořit nový, lepší. Dokázat však chybnost kalendáře a vytvořit nový bezchybný je však nesmírně těžké - a pokud by se to našemu milému hrdinovi nepovedlo, mohl by skončit hodně špatně...


Ukázka k filmu Šógunův astronom

Film mi připadal mimořádně milý. Občas možná až lehce kýčovitý. Neobsahoval nechutné scény, byl plný humoru i dojemných scén. Santecu, ať už se dostal do jakékoliv šlamastyky, vždycky z ní nějak vybruslil a i když už se zdálo, že je na dně a vše pokazil, pokaždé se našel někdo, kdo mu důvěřoval a znovu jej postavil na nohy. Vše bylo doplněno krásnou hudbou. Po sledování jsem se dostala do téměř "sluníčkové" nálady.

O to větší kontrast pak nastal, když v sále pustili další film, Život ve mně (アントキノイノチ, Antoki no inoči), od režiséra Takahisy Zezeho.

Dvě hlavní postavy tohoto filmu se poprvé potkají jako zaměstnanci firmy zabývající se velmi neobvyklou aktivitou - vyklízí byty zemřelých a uchovává nebo likviduje pozůstalosti. On i ona jsou zlomení, nesou si v sobě každý svá traumata ze střední školy a nejsou schopni se od nich odpoutat a začít žít opravdový život. To, že se setkají, však má jejich žití změnit.


Trailer: Život ve mně

Zatímco při sledování Šógunova astronoma jsem se příjemně uvolnila, tento film mě naopak uvedl do stavu napětí kvůli své znepokojivé a zádumčivé atmosféře. Děj ubíhal velmi pozvolna, na druhou stranu však byl vypjatý kvůli neustálým silným emocím, které postavy prožívaly a které na diváka útočily ze všech stran. Trošku jsem měla pocit, jako když mě někdo pomalu, pomaličku natahuje na skřipec.
Nemám ráda, když se mě tvůrci snaží donutit plakat. Nepovedlo se jim to, nicméně podařilo se jim mě těmito očividnými snahami poněkud otrávit.
Drásavé. To je to slovo, které vystihuje dojmy z této podívané.

Na druhou stranu se mi ale film vlastně celkem líbil. Prostředí opuštěných bytů zesnulých, uklízení věcí, které už nikdo nepoužije - to vše mi připadalo zajímavé. Sloužilo to však jen jako netradiční kulisa. Byla jsem nicméně ráda, že jsem Život ve mně mohla vidět.

※ ※ ※

Středa 18.3.
V úterý sice promítali dva tituly, které na mě působily dobře, že jsem ale měla výuku a že se toho večera konalo zajímavé impro, rozhodla jsem se tento den vynechat a vrátit se do Lucerny až ve středu na film Průvodce (おくりびと, Okuribito), který měl být završením celého festivalu.


Trailer: Průvodce

Film z roku 2008 opět patří k dílům hlavního hosta festivalu a dokonce byl oceněn Oscarem. Vyrazily jsme na něj společně s Hikari hned poté, co nám skončil sbor. Během čekání v kavárně, které jsme si krátily převážně společným učením japonštiny a češtiny, jsme natrefily i na několik dalších milých známých tváří. Těší mě, že mohu říct, že jsem festival poté, co jsem celý program navštěvovala sama vyjma zahájení, neuzavřela bez přátelské společnosti.

A teď již k ději: poté, co je rozpuštěn jeho orchestr, odjíždí mladý violoncellista Daigo se svou manželkou do rodného městečka, aby zde začal žít nový život. Když shání novou práci, nechtěně se ocitne ve firmě zabývající se přípravou mrtvých na pohřeb, a toto zaměstnání nakonec více méně z donucení přijímá...

Společně s nedělním filmem Pohřeb byl pro mě Průvodce asi nejzajímavějším diváckým zážitkem. Byl jímavý, ale ne ždímavý jako Život ve mně. Obsahoval humor, ale ne tak třeskutý jako v Geomantovi. Občas lehce balancoval na hranici kýče, ale přišlo mi, že ne tolik jako v Šógunově astronomovi. Herci mě zaujali a potěšilo mě, že jsem ve filmu zahlédla "známou tvář" - pana Jamazakiho Cutomua hrajícího šéfa firmy jsem během festivalu již jednou viděla právě ve filmu Pohřeb, kde hrál hlavní roli. Tento herec na mě působí velmi charismaticky. Kdo si mě ale nezískal, byla herečka hrající ženu hlavního hrdiny. Snad to je kvůli jejímu hlasu, který mi připadá poněkud neposlouchatelný...
Příjemnou atmosféru filmu navíc doplňovala krásná hudba, jejíž autorem je stejně jako v Šógunově astronomovi Joe Hisaiši.

※ ※ ※

A pak? Pak už jsem si jen oblékla kabát a vyrazila plná dojmů do temné noci. Festival skončil...

Toto byla má první účast na Eigasai a musím říct, že to byl pro mě opravdu úžasný zážitek. Ať už šlo o povedené filmy, o vytříbeně elegantní prostředí kina nebo o milá setkávání s nejrůznějšími lidmi - to vše mi dokázalo nádherně zpříjemnit březnové dny.

A takto pateticky nyní mohu uzavřít tento deniček.


Annika
 


Komentáře

1 Niky Niky | Web | 28. března 2015 v 16:26 | Reagovat

Závidím ti taky bych chtěla jet na japonský festival filmů :D

2 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 28. března 2015 v 17:45 | Reagovat

[1]: já bych jela na francouzký, tam bych aspoň něčemu rozuměla :DD

Ale japonština je nádherný jazyk a chtěla bych se naučit alespoň základy...

3 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 1. dubna 2015 v 20:19 | Reagovat

Jsem moc ráda za tvé ve výsledku pozitivní dojmy z festivalu, i když nemůžu tak úplně sdílet to nadšení, jistě chápeš, že japanofil (ani budoucí japanolog) zkrátka nejsem. :)

4 Annika Annika | Web | 1. dubna 2015 v 22:54 | Reagovat

[1]: Za rok bude zas ;-)

[2]: Francouzským filmům bych nerozuměla, mohlo by to ale také být zajímavé... Z francouzských filmů jsem viděla snad jen Amélii z Montmartru :-D

[3]: Chápu tě :-) O to víc si vážím toho, žes článek přelouskala a napsala mi komentář!

5 Trinity Estridge Trinity Estridge | Web | 1. listopadu 2015 v 18:21 | Reagovat

Jé, je úplně možné, že jsem se tam někde minuly! :) Já byla na Eigasai zatím dvakrát (a rozhodně se chystám potřetí), dokonce jsem jednou vytáhla mamku a podruhé už chtěla úplně sama. Okuribito jsem sice nestihla, ale je to jeden z mých nejoblíbenějších filmů. Z loňského programu jsem viděla jen Okaeri, Hayabusa (což bylo hrozně super) a Himawari to koinu no nanokakan. Himawari byl hrozně smutný film, ale já se musela často smát, protože herce, co hrál hlavní postavu (Masato Sakai) znám hlavně z Legal High. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama