Je lepší ucho mít.

Deník z Eigasai I.

19. března 2015 v 9:34 | Annika |  Tajemná říše žaponská
O Japonsko se zajímám již dlouhá léta, nicméně pustit se do prozkoumávání jedné jisté odnože jeho kultury jsem až dosud nenašla odvahu. Tím mám na mysli japonský film. Proto, ačkoliv jsem o každoročně se konajícím festivalu japonských filmů Eigasai věděla, nikdy jsem se jej nezúčastnila.
Letos, kdy se konal osmý ročník a kdy byla hlavním tématem festivalu "reflexe smrti v japonském filmu a kultuře", jsem však k mému vlastnímu údivu sebrala kuráž do hrsti a rozhodla se vypravit na celkem šest filmů.


Čtvrtek 12.3.
Plán byl jasný. Jít se podívat na film Tajemství (秘密, Himicu) a na slavnostní zahájení a poslechnout si zde vystoupení mé japonské kamarádky Hikari, která měla předvést gindó, recitaci japonských a čínských veršů. Hikari je v tomto umění přebornicí, v Japonsku vyhrála několik celonárodních soutěží. Slyšela jsem ji již jednou na vernisáži výstavy kaligrafie Bílý sníh, černá stopa a velmi ráda na to vzpomínám.


Video z vernisáže (9.1. 2015)

Nakonec ale všechno - ostatně jako obvykle - dopadlo jinak. Nepodařilo se mi totiž na film a s ním spojené zahajování sehnat lístky - všechny se vyprodaly. Když jsem to sdělila jistému muži, řekl mi, že to nevzdáme a pokusíme se do sálu vetřít alespoň na zahajování, abychom si poslechli Hikari, se kterou jej stejně jako se mnou pojí členství ve stejném pěveckém sboru.

Infiltrace do sálu byla jednodušší, než jsem očekávala. Bála jsem se, že se muž bude muset s uvaděčkou přehadovat, šlo to ale velmi, velmi snadno, slečna nás ochotně vpustila do sálu. Narazili jsme na Hikari slušivě vystrojenou ve světlém kimonu a na několik dalších našich známých z rozličných kruhů a poté, co v sále zhaslo světlo, s očekáváním upřeli zraky k pódiu.

Krátké proslovy japonského velvyslance a hlavního hosta festivalu - režiséra Takity Jódžiróa - se táhly nesmírně dlouho, neb byly překládány nejen do češtiny, ale i do angličtiny. Můj společník očividně trpěl, já se snažila poslouchat japonštinu a zkoušela, zda pánům rozumím. Upřímně, výsledek mého snažení mě neuspokojil :-D
Nakonec konečně přišlo vystoupení naší kamarádky a bubeníků na japonské bubny taiko. Trošku mě mrzelo, že bubeníci dostali mnohem víc prostoru než gindó. Bubeníky jsem viděla už strašně-moc-krát, zatímco Hikari jen jednou a navíc už za půl roku k našemu žalu zase odsviští zpět do Japonska. Hikari tedy přednesla pouze jedinou tanku. Ale krásně!

Jelikož si nás nikdo nevšímal, klidně jsme mohli nenápadně zůstat i na film Tajemství, ač jsme nezaplatili, a pak v davu vyklouznout ven, aby si nás slečna uvaděčka nevšimla. Rozhodli jsme se však být čestní, sál jsme před začátkem promítání opustili. Nicméně na Tajemství se dozajista někdy hodlám podívat. Doufám, že to bude stát za to.

※ ※ ※

Pátek 13.3.
Že mi jistý muž odjel do dalekých moravských krajů, zbytek festivalu mi bylo souzeno strávit více nebo méně o samotě. V pátek jsem se tedy vypravila tentokrát bez doprovodu na film Geomant (陰陽師, Onmjódži). Režisérem je Takita Jódžiró, hlavní host festivalu. Režíroval i dříve zmíněný film Tajemství.


Trailer ke Geomantovi

Moc jsem nevěděla, co od tohoto filmu očekávat. Mé představy byly jen útržkovité.
Období Heian.
Duchové a kouzla.
Záhadný hlavní hrdina.
Byla jsem opravdu zvědavá, co se bude na plátně před mýma očima dít.

Nakonec nepřišlo ani nadšení, ani zklamání. Příběh se skutečně odehrával na císařském dvoře v období Heian, tedy zhruba před tisíci lety. A že to šlechticové a krásné dámy v té době neměli jednoduché! V císařském paláci jim v jednom kuse řádili duchové a strašidla. Proto na dvoře působili zaříkávači, kteří se s nimi dokázali vypořádat. A náš hlavní hrdina Abe no Seimei, skutečná historická osobnost, patřil mezi ty nejvyhlášenější.
Na dvoře se však jednoho dne začaly dít opravdu vážné věci. Kdosi začal strašit a ohrožovat kouzly samotného císaře a malého korunního prince. Abe no Seimei a mladý šlechtic Hiromasa stojí před nelehkým a nebezpečným úkolem: zachránit nejen císaře, ale i celé hlavní město před pohromou.

Připadalo mi, že kdyby se děj neodehrával v dávném Japonsku, byl by to vcelku obyčejný akční film. Právě heianské prostředí mi na něm přišlo jako asi to nejzajímavější. Nicméně jako špatná podívaná mi to rozhodně nepřipadalo. Humor nechyběl, hlavní hrdina, jehož ztvárnil herec Nomura Mansai, na mě působil charismaticky. Hlavní záporák byl rovněž zajímavá postava, akorát mi během sledování nějakým záhadným způsobem unikly motivy jeho činů, což mě mrzí. U některých nechutnějších scén jsem jakožto citlivá duše raději mhouřila oči, nebylo jich ale moc.

Existuje i druhý díl. Možná se na něj dokonce i podívám.

※ ※ ※

Neděle 15.3.
Ze sobotní projekce mě nic nezaujalo, chtěla jsem se tedy jít alespoň znovu podívat na Hikariino druhé gindó. Že však toho dne bylo chladné nechutné počasí, nakonec mě přemohla lenost a do Lucerny jsem se znovu vypravila až druhý den, kdy promítali film režiséra Itamiho Džúzóa, Pohřeb (お葬式, Osóšiki). Pamatuji si, že v jakési souvislosti jsme ten film celkem nedávno zmiňovali ve škole, nepamatuji si už však přesně v jaké. I tak jsem ale usoudila, že tento film bych si na cestě za poznáním v oblasti japonské kinematografie neměla nechat ujít.



Satirická komedie o pohřbu. Znělo mi to trošku bláznivě a měla jsem strach, co mě v kinosále bude čekat za ujetou podívanou. Kupodivu však mě film nakonec zaujal a možná bych se na něj i někdy v budoucnu podívala znovu.
Děj je velice prostý. Televiznímu herci náhle zemře tchán. On a jeho rodina se tedy chystají poprvé v životě uspořádat pohřeb - a rozhodně jim není souzeno se při tom nudit.
Film byl skutečně hořkosladký. Obsahoval scény, které mi přišly opravdu vtipné nebo opravdu divné (většinou obojí zároveň), jindy jsem zase div neslzela smutkem a dojetím. Ač se ve mně vytvořila vskutku zvláštní a nesourodá směs dojmů, ve výsledku daly dohromady jeden souhrnný, a to nečekaně pozitivní. Odešla jsem z kina spokojená.

※ ※ ※

Poté jsem se do Lucerny vypravila ještě v pondělí a ve středu. O těchto dnech však více v příštím článku :-)


Annika


Článek byl vybrán do květnového Interestia v Klubu Snílků.
 


Komentáře

1 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 19. března 2015 v 14:42 | Reagovat

Hikarinin přednes či jak nazvat to, co je zachyceno na videu, se mi vážně líbí. Úplně mnou ta její slova, i když jsem jim vůbec nerozuměla, hýbala někde uvnitř. :) Asi je vážně škoda, že už tak brzy odjíždí... :)

2 Limeo Limeo | E-mail | Web | 19. března 2015 v 15:49 | Reagovat

Já se přiznám, že co se Japonských filmů týče, pak nejsem moc velký nadšenec. Snad jediný film, který je více či méně japonský znám Gejšu, ale jinak ne :-D.
Ten trailer na film Geomant zní zajímavě, to se musí nechat ;-).

3 agrenej agrenej | E-mail | Web | 23. března 2015 v 22:30 | Reagovat

Hm... Taky jsem ještě nezabrousil do vod japonského filmu. Možná bych si z tebe měl vzít příklad a konečně to napravit. :-)

4 Annika Annika | Web | 1. dubna 2015 v 22:51 | Reagovat

[1]: Naštěstí to ještě tak brzy není. Ale až ten čas nastane, určitě mi ukápne nejedna slzička :'-)

[2]: Gejša je příjemný film. Mám hrozně ráda jeho soundtrack :-)

[3]: Pokud bys tak učinil a případně natrefil na něco zajímavého, určitě mi napiš někam do komentáře doporučení :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama