Je lepší ucho mít.

Březen 2015

Haiku (březen 2015)

31. března 2015 v 9:31 | Annika |  Poetické pokusy
... plus jedno pětiverší...

Ó, Světlo Věčné!
Slzy se němě řinou
z ospalých očí.

Útlý houslista
v rukou stojan na noty
rozbíjí auto.

Vlak mizí ve tmě.
Liduprázdným nádražím
bloumá bledý blud.

Prosluněná stráň.
Zapustit tak kořeny
a stát se břízou!

Paleta zvuků
jarního dopoledne
hýří barvami.
Jeden odstín však schází -
čirý tón tvého hlasu.

Zatmění slunce.
Smutnící dívka žvýká
makový koláč.

Jasně rudá krev
v tenkých pramíncích stéká
po bílém těle.


Annika

Deník z Eigasai II.

28. března 2015 v 16:01 | Annika |  Tajemná říše žaponská
Letos to bylo poprvé, co jsem se zúčastnila festivalu japonských filmů Eigasai. Mým plánem bylo navštívit celkem šest filmů. Na první z nich, Tajemství, se mi bohužel nepodařilo sehnat lístek, ale aspoň jsem zhlédla slavnostní zahájení zahrnující několik proslovů, vystoupení bubeníků ze skupiny Wadaiko yosa-yosa a recitaci gindó. U dalšího filmu nesoucího název Geomant už jsem měla větší štěstí a stejně tak jsem se dostala i na nedělní promítání Pohřbu. To máme tři filmy. O nich však již bylo řečeno v minulém článku "Deník z Eigasai I."

Deník z Eigasai I.

19. března 2015 v 9:34 | Annika |  Tajemná říše žaponská
O Japonsko se zajímám již dlouhá léta, nicméně pustit se do prozkoumávání jedné jisté odnože jeho kultury jsem až dosud nenašla odvahu. Tím mám na mysli japonský film. Proto, ačkoliv jsem o každoročně se konajícím festivalu japonských filmů Eigasai věděla, nikdy jsem se jej nezúčastnila.
Letos, kdy se konal osmý ročník a kdy byla hlavním tématem festivalu "reflexe smrti v japonském filmu a kultuře", jsem však k mému vlastnímu údivu sebrala kuráž do hrsti a rozhodla se vypravit na celkem šest filmů.

Železniční nokturno

11. března 2015 v 20:54 | Annika |  Dopisy pro nikoho
Jak Velebná Noc!
Pořád o něm, Juliáne, přemýšlím. O tom pátečním večeru.
Skromně jsem si sbalila batůžek na jednu noc. Hřeben, kartáček, Sorokinovu Telurii (kterou mi měsíc zpátky vnutil ke čtení a následně zapůjčil jistý muž), propisku ve tvaru injekční stříkačky a ručně sešitý Hovhanessův Magnificat na sobotní sborové soustředění. A pro jistotu náhradní červené punčocháče, kdybych ty, které jsem měla toho dne na sobě, někde omylem roztrhla. Po cestě na vlak jsem se také ještě zastavila v samoobsluze a vybavila se balíčkem mých milovaných peprmintek.

Skalka

2. března 2015 v 10:21 | Annika |  Obrázky objektivem
Víkend na přelomu února a března byl pro mě obdobím dlouho očekávaným.
Výlet.
Když vyslovím toto slovo, vybavuji si důkladně předem připravenou cestu do neznáma uprostřed léta po boku dvou či více členů rodiny. Tento výlet však měl být - a také že byl - jiný. Chvílemi poněkud improvizovaný. Neznámo mělo být jen částečné. Počasí chladné, zatažené - zkrátka únorové. A společnost jsem měla pouze jednočlennou, mimorodinnou a ještě k tomu mužskou.