Je lepší ucho mít.

Únor 2015

Haiku (únor 2015)

28. února 2015 v 8:55 | Annika |  Poetické pokusy
Drobky z pěšiny
zobají lesní ptáci -
není cesty zpět.

Vychladlým čajem
značíš mé čelo křížkem -
sladké rouhačství.

Zničená, zbitá
padnu smrti do klína
až po naději.

Mladá gothička
drtí hrubou podrážkou
čerstvé spadlý sníh.

Zlověstný klapot
bezpečnostního zámku -
konec něžností.

Jdem ruku v ruce
bodláčí na tkaničkách
kamínek v botě.


Annika

(P)lamen(t) (po)zkouškový

17. února 2015 v 9:18 | Annika |  Dopisy pro nikoho
Píseň o racku námořníkovi
Pokuds', milý J., očekával nějaké přínosné, duchaplné či zajímavé psaníčko, musím tě zklamat. Jsem to zase jenom já a píšu ti zase jenom své obvyklé postřehy, pitomosti a patlaniny.
Zkouškové období se již dávno přehouplo do druhé poloviny. Ba dokonce už spěje k závěru. Mám před sebou poslední týden, v němž mě čeká jediná a poslední zkouška. Opravný termín. V pondělí jsem dostala svou první trojku. Zaslouženou. Ba ne, možná dokonce nezaslouženou. Zasloužila bych bez milosti vykopnout. I tak mě to ale trochu zabolelo. Dosud se mi dařilo vždycky všechno uhrát na dvojku, pokud jsem nedostala jedničku. A tenhle semestr jsem dokonce měla jen a jen samé jedničky. Hecly jsme se tedy se spolužačkou, kterou potkal stejný osud, a nahlásily jsme vyučující, že to chceme zkusit znova. Bylo to z mé strany pravé, poctivě smetanové kamikaze. Kredity už mám, nic tím nezískám. Jen hrdinnou smrt v boji. Příště už se asi nehecnu. Mohla jsem mít před sebou klidnou sobotu strávenou s krasobruslením a biatlonem a zajímavou neděli strávenou s jistým mužem. Místo toho jsem dala přednost meiši, dóši, keijóši, fukuši, secuzokuši a džoši. Jak jsem mohla?

Krůčky po hradbách

14. února 2015 v 9:00 | Annika |  Obrázky objektivem
Konec zkouškového jsem se rozhodla slavit hned několika způsoby. Bezprostředně po poslední zkoušce pytlíkem lískových oříšků v karobové polevě. Pár dní nato posezením se spolužáky v hospodě, v jejímž přítmí se mi v jednom kuse klížily oči a nepomohla ani rozverná nálada kumpánů, ani sklenice zázvorového tonicu.
Předposlední akt oslavy konce zkouškového jsem pak provedla v pátek. Už dlouho jsem si nedopřála luxus vyjít si jen tak na procházku. Úplně jen tak. Bez jediné starosti, bez jediného až se vrátím měla bych nebo musím.
Mé kroky automaticky směřovaly na Vyšehrad. Vždycky, když se chci jen tak projít, jdu tam. Ani by mě nenapadlo zkusit to jinde. Vyšehrad se pro mě za ta léta, co svými teniskami ohlazuji jeho hradby, stal symbolem. Nevím čeho, ale něčeho éterického, trochu melancholického, nedosažitelného a hlavně strašně pěkného.

Grisaia no kadžicu

10. února 2015 v 20:26 | Annika |  Anime
V posledních měsících bylo anime tím úplně posledním, na co jsem měla chuť a náladu. S příchodem zkouškového období však přišel stres a dočasně přestal zkoušet sbor, můj hlavní zabiják chmur a napětí - vrátila jsem se tedy zpět ke kresleným seriálům. Přemýšlela jsem, po kterém z celkem dvanácti rozsledovaných anime sáhnout, až jsem se rozhodla pro v titulku zmíněný kousek.
V říjnovém článku První dojmy I. jsem jeden odstavec věnovala právě i Grisaia no kadžicu. Ve zkratce jej shrnu: mé dojmy byly spíš negativní, ale rozhodla jsem se tomu dát šanci. Nu, a v tomto článku se, milý čtenáři, dozvíš, zda to byl dobrý nápad nebo ne.