Je lepší ucho mít.

Leden 2015

Haiku (leden 2015)

31. ledna 2015 v 21:24 | Annika |  Poetické pokusy
Šest tříverší, jedno bonusové pětiverší. Překvapuje mě, kolik z nich se odehrává v nočních hodinách...

Půl jedné ráno
v ruce krajíček chleba
v srdci touhu psát.

Police s čaji
mezi nimi kdovíproč
mýdlo s mašličkou.

Dva hlasy v noci
náhlý zvuk divočáka
- leknutí - ticho...

Lavička v parku
Praha jako na dlani
jen do ní cvrnknout!

Jediný úsměv
prozáří den lépe než
polední slunce.

Pozdní hodina
školou se linou hlasy -
v patře se svítí!
Hlídač se krade chodbou
k šestici provinilců.

Na život, na smrt.
Proti černému střelci
stojí bílá věž.


Annika


Článek byl vybrán do únorového Interestia v Klubu Snílků.

Na rozbouřené hladině

20. ledna 2015 v 11:02 | Annika |  Dopisy pro nikoho
Kéž by tak teď sněžilo...
Juliáne!
Píšu ti zhruba po měsíci. Za tu dobu se u mě děla spousta věcí. Odzpívala jsem mnoho koncertů. Na všech jsem zpívala totéž, a přesto byl každý osobitý a úplně jiný. Jednou jsem stála vedle tenorů, a tak jsem slyšela, jak zní jejich party. Jindy mě postavili na tak hloupé místo, že jsem po celý koncert slyšela jen sebe a holku vedle. Jednou mi kolem hlavy, zatímco Rybovka dynamicky vrcholila, kroužila můra. (Víš přece, jak nesnáším můry!) Jindy hrozilo, že budeme bez varhan. Jednou jsem se ve volném čase před koncertem nevychovaně rozvalovala v karlštejnské obřadní síni na podlaze, neb byla krásně vyhřívaná. Jindy jsem se v čase před koncertem snažila přesvědčit jistého muže, že jeho nápad, abych s ním šla v dlouhé sukni a kozačkách šplhat po žebříku do temných útrob kostelní věže, opravdu není moc dobrý. Jednou jsem nabídla japonské kamarádce domácí vanilkové rohlíčky a ta se po nich mohla utlouct. Jindy jsem ve vlaku poslouchala zvuk tahací harmoniky, na kterou hrál jistý muž. Jednou jsem skládala origami. Jindy jsem umírala smíchy během rozhovorů s mým nejmilejším spolužákem. Jednou jsem umírala studem, když jsme pokazili Lužanskou mši. Jindy, dokonce vícekrát, jsem umírala zimou. A ještě úplně jindy jsem umírala děsem z tenorového sólisty.
Byly to neopakovatelné chvíle, přesně takové, jaké mám nejraději. Škoda, že ses na ani jeden koncert nedostavil. Mám chuť tě za to pořádně proplesknout. Určitě jsi čas měl, ale prostě se ti nechtělo. Raději ses zašil do svých knih a do svých malůvek. Běda ti, jestli tě v dubnu neuvidím ve Svatém Vítu!

Kudykam

11. ledna 2015 v 21:48 | Annika |  Poetické pokusy
Hřejivá výzva má být hřejivá. Jestli se toto krásné, přátelské, měkoučké slovo k něčemu za nic na světě nedá použít, tak jsou to následující verše.
Tématem třináctého úkolu je jakákoliv báseň. V rozepsaných mi již straší tři svým způsobem roztomilá haiku, ta se však chystám vydat, jak jsem si navykla, až na konci měsíce.

Čekat tak dlouho se mi však nechtělo.

Dlouho postrádaná chuť psát se mi totiž již před týdnem vrátila, objevilo se navíc i cosi, co by se dalo nazvat motivací, a to se v mém případě moc často nestává. A tak jsem zasedla ke stolu a pustila se do díla. Nechala jsem myšlenky spontánně plynout v rytmu hudby...

... a vzniklo z toho něco, co jsem naprosto, ale naprosto nezamýšlela.