Je lepší ucho mít.

Za zvuku praskání gramofonu

11. prosince 2014 v 19:01 | Annika |  Dopisy pro nikoho
... aniž bych měla v pokoji gramofon.
Pamatuješ si, J., na můj poslední dopis? Ten přísně tajný, který jsem ti po přečtení nakázala okamžitě zlikvidovat? Psala jsem ti tam velmi nepěkné věci o svém zničeném duchu i těle, neboť jsem se nacházela - jak jsi dozajista bystře poznal - v těžké existenciální krizi, kterou se mi však zdá se podařilo celkem dobře utajit před okolím až na pár drobných excesů. Pro jistotu se ti tedy teď, po týdnu, ozývám znova a hlásím, že už je všechno dobré. Až moc dobré.
Jedna kamarádka se o mě jednou vyjádřila, že jsem člověk lítající z extrémů do extrémů. Už si nepamatuji v jaké souvislosti. Ale něco na tom asi je, neboť v posledních dnech se cítím až podezřele fajn. Včera jsem dokonce měla náladu tak bujarou, že jsem se odhodlala místo dštění síry a ohně rozdávat úsměvy, milá slova a sem tam i nějaký ten kompliment. Po chodnících jsem pobíhala div ne tanečním krokem. A to vše úplně bezdůvodně, drahý příteli. Bylo mi prostě dobře.


Z toho úděsného stavu, ve kterém jsem se nacházela od minulého úterka zhruba do nedělního večera, jsem se dostala nejspíše tím, že ve mě začala naléhavě blikat rudá kontrolka. Máš giri, Anniko. Nesplníš-li je, ztratíš jméno. Nezbude ti, než rozpárat si břicho. A nezapomeň, že nemáš sekundanta a že naše kuchyňské nože jsou všechny ukázkově tupé.


Měla bych už tu Benedictovou konečně dočíst, neb mi leze na mozek.

Spousty znaků. Referát. A jakožto zapálený nováček v pěveckém sboru jsem si na flétnu zuřivě přehrávala Lužanskou mši, abych ji na zkoušce uměla jen o něco málo hůře než eminentní sopranistky. Nyní uběhlo prvních deset prosincových dní a začíná to pravé vánoční veselí. Se sborem odzpívám patero Rybovek a dvě Lužanské mše. Mimo sbor odzpívám čtyři japonské koledy s krásnými názvy, jako je třeba "Džinguru beru" nebo "Santa Kurósu izu kamingu tu taun". Další koncert přišel naprosto nečekaně a v poměrně nevhodnou dobu, myslím si však, že to bude zážitek, u nějž by mě mrzelo, kdybych si jej nechala ujít. Tentokrát budu divák. A na poslední koncert se chystám spíše z nostalgických důvodů - rovněž jako divák. A málem bych zapomněla na jeden improzápas! (Trošku už se opakuji, ale ano, i tam budu divák.)
Do toho všeho by se mi hodilo najít čas a sílu pro učení, pro sraz s kamarádkou, a hlavně - pro pečení cukroví. Pečení cukroví se u nás doma nikdy moc nepraktikovalo. Možná mám kvůli tomu nějaký komplex z dětství, či co já vím, jisté však je, že pečení cukroví považuji za životně důležitý skill, který bych - i když jsem ukázková antihospodyňka - skutečně měla umět. Snad proto, že příležitost k jeho získávání se vyskytuje jen jednou do roka. Dožiji-li se dejme tomu sedmdesátky - ať se to lehce počítá - čeká mě už jen 50 šancí a prostorů pro experimentování. To není moc.
Doufám, že se mi letos zadaří. Letošní Vánoce jsou opravdu tokubecuna kikai - určitě budu totiž muset přinést něco málo na ochutnání pro japonskou kamarádku a nerada bych, aby to odnesla bolestmi žaludku či nějakým tím vylomeným řezákem.

Zjistila jsem také, že čím dál víc zanedbávám blog. Přemýšlím, co uvést jako přijatelný důvod.

A co hůř. V mé hlavě se přestaly spontánně rodit haiku. Za prosinec zatím ani jedno. Ani jedno sebepitomější tříverší.

Občas potají
toužím najít důvod proč
zanechat psaní.

Tohle jsem napsala někdy před půlrokem. Je možné, že jsem ten důvod našla, ač v krapet jiném smyslu, než v jakém jsem to tehdy myslela. Protože já si moc dobře pamatuji, jak jsem kdy a co myslela. Jen občas se mi stane, že v článku své sdělení zakóduji tak šíleně, že zpětně musím dlouhou chvíli rozplétat, co přesně jsem tím v tu chvíli mínila.

Nezanechám psaní; ještě aby - po těch letech jsem si na to zvykla tolik, že nepřestanu, ani kdyby čert na koze jezdil! Ale nejspíš jej dost omezím, hlavou mi vrtá příliš mnoho myšlenek a nemám v ní už žádný prostor pro inspiraci na smysluplné články hodné členky ÁKáčka. Jsou ale věci, o kterých v blízké době určitě napsat musím. Jeden nebo dva články o všech těch koncertech, které mě teď čekají (první zítra), druhý do tvořivé rubriky. A pokusím se ani nezanedbávat HV. Jsem smířená s tím, že do limitu se mi ji naplnit nepodaří - ale čert to vem. K tomu, abych měla pocit dobře odvedené práce, mi stačí jen to, že ji vůbec se všemi radostmi i zrádnostmi dokončím.

Možná se ti do Vánoc ještě ozvu v dopise. Ale asi spíš ne. Přeji ti proto už takhle brzy hezké svátky, J. Hezké a pohodové svátky. Radost a veselí. A třeba i něco pěkného pod stromečkem. Já letos ohledně darů asi na všechny drahé i nedrahé známé kašlu kromě zhruba dvou výjimek.

Ale zato tentokrát ty zázvorky udělám dokonalé!


Annika
 


Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 13. prosince 2014 v 15:34 | Reagovat

Jé, japonské koledy bych si rád v tvém provedení poslechl. :)

2 Zítra Zítra | Web | 13. prosince 2014 v 17:30 | Reagovat

Vida, jak spokojeně se člověk může cítit adventu, žádný shon a stres!
Díky za pozitivní odchylky na tvé i mé sinusoidě psychiky. :)

3 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 28. prosince 2014 v 10:40 | Reagovat

I když komentář píšu hodně opožděně, píšu.

Jsem ráda, že jsi překonala existenciální krizi. I mně se to tak napůl podařilo, vděčím za to z části právě i tobě a všem dalším, kteří mě v tom podpořili. Nejsem moc samostatný člověk a na řešení problémů potřebuju někoho dalšího. :)

Na tvé články o koncertech se chystám. :) Já v prosinci téměř nic nezažila, ale už se těším na březen - chystám se na Prodanou nevěstu. :3 :) Máš na ni nějaký speciální názor? :)

Šťastné a veselé už ti asi nepopřeju, tak alespoň hezký zbytek roku. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama