Je lepší ucho mít.

Rokem tam a zpátky

31. prosince 2014 v 15:23 | Annika
Je to již dlouho, co jsem naposledy psala Hřejivou výzvu. Důvodů mám přímo hromadu. Některé malicherné, jiné ještě malichernější. Teď však konečně nastal ten správný čas pro pokračování.
Dnešním tématem je příběh, v němž autor použije motiv cestování časem. Jak jsem již kdesi v minulosti zmiňovala (nepředpokládám, že si to někdo jiný krom mě pamatuje), všechna zadání obsahující slovíčko "příběh" jsou pro mě větším či menším oříškem. I zde jsem hodně bojovala s inspirací - a byl to boj krátký. Inspirace mi řekla: "I já si občas zasluhuji dovolenou!" A tak jsem prožila prosinec bez nápadu, bez jediného haiku (!) - ale zato jsem si zazpívala šest Rybových mší...
A pak přišel konec měsíce a ta mrcha se konečně vrátila. Asi nechtěla trávit Silvestra sama.


Sídliště bylo toho večera bílé. Anna seděla ve svém pokoji za oknem a popíjela kořeněný černý čaj, který k její nelibosti voněl jako laciné žvýkačky. Odvrátila se od výhledu na zasněžené město a zrak jí sklouzl na trhací kalendář. Zbýval v něm už jen jediný list, který za prchavý okamžik vytrhne a na hřebík zavěsí kalendář nový, jako již tradičně s obrazy jedné české kouzelnice, která namísto čarovné hůlky používá pastelku.

Anna mívala ve zvyku rekapitulovat uběhlá léta na svůj blog. V odrážkách vypsat co se jí toho roku povedlo, co naopak pokazila, a pak to vše porovnat s lety minulými a zjistit tak, jak moc byl daný rok oproti jiným úspěšný. Že se však toho léta Královna Bílých Růží rozhodla zahodit korunu, nechat zarůst království trním, vzít poutnický raneček a odplout do neznáma na labuti jako Lohengrin, letos již nebylo možné v této tradici pokračovat.
Navíc toho roku Anna takovýto přehled ani nepotřebovala, neboť o Vánocích v roce 2013 našla pod stromečkem záhadný dárek. Poté, co jej rozbalila, se nejprve trochu lekla, neb na ni vypadl přístroj vypadající jako chytrý telefon.
"Ale vždyť vy víte, že zaprvé nový mobil nepotřebuji a zadruhé, že tyhle potvory s gigantickým displejem nemohu ani cítit, tak proč?" už už se chtěla obořit na otce. Nakonec ale výčitku spolkla. A dobře udělala, neboť vzápětí se jí táta zeptal, co to má a kde se to pod stromečkem vzalo. Anna pokrčila rameny a zbytek rodiny nasadil udivené výrazy. Nikdo netušil, kdo je dárcem.
Po štědrovečerním posezení Anna navzdory svému odporu k návodům přelouskala celý tlustý sešit plný drobných písmenek, který u svého dárku nalezla. Po prvním opatrném zapnutí svého nového přístroje totiž zjistila, že vůbec nejde o telefon, ale o jakési nahrávací zařízení, které zaznamenává a ukládá vzpomínky.

Nyní však byl Silvestr 2014, Anna vstala od okna a zavřela se do koupelny. Vytáhla z kapsy záhadné zařízení a přejela prstem po černé obrazovce, která okamžitě po kontaktu s její kůží modře zablikala. Paměť byla plná. Protože se naplnila kapacita a nebo zkrátka jen z toho důvodu, že starý rok je u konce? Anna nevěděla. Jisté však bylo, že 2015 byl již za dveřmi a pokud by chtěla ukládat své vzpomínky i v tomto roce, bude třeba staré vymazat. V návodu se nikde nepsalo o tom, zda by se daly nějak externě archivovat.
"Pitomej krám, k čemu to je, když si ty vzpomínky mohu uchovat jen do Silvestra a pak je zas mám smazat?" zašeptala potichu Anna a zamračila se na sebe do zrcadla nad umyvadlem.
Pak usedla na schůdek, opřela se o vanu, otevřela složku s názvem LEDEN a čekala, co se bude dít.

Skončil poslední týden výuky. Anna kráčí po ulici kolem plakátu s Gandalfem. V těchto místech ji kdosi dohání a dává se s ní - trochu v rozpacích - do řeči. Je to chlapec v jejím věku, má dlouhé vlnité vlasy. Anna mu v duchu přezdívá Opičák. Už měsíc se jí líbí a teď je to poprvé, kdy ji oslovil mimo učebnu a školní chodby. Anna s ním jede metrem a pak vystupuje na Palmovce. Zapadající slunce jí ozařuje obličej a cítí v srdci prázdnotu a smutek. To bylo poprvé a možná naposledy, co se spolu bavili.
Je sedmý leden a Anna píše Nemalé radosti:

Přestala jsem být náctiletou slečnou. Od úterka jsem dvacetiletou. Sama tomu nerozumím, ale tentokrát mě toto nové číslo velmi potěšilo. Ani ne tak proto, že je kulaté, ale spíš kvůli japonštině. Když chcete v tomto jazyce vyjadřovat věk, řeknete číslovku a za ni přidáte slovíčko "sai". Ale dvacítka je výjimečná. Dvacítka není "nidžúsai", jak by logicky mělo být, ale "hatači". Úplně jiné slovo. Zvláštní slovo. Bude i tento rok pro mě něčím zvláštní? Stane se něco nového? Něco převratného? Kéž by! Ale v jedině pozitivním slova smyslu.

Začíná zkouškové období. Anna sedí zabalená do tlustého svetru v nejzapadlejším koutu poloprázdné menzy a pomalu obědvá guláš. Na okraji tácu před ní leží jedna z nejkrásnějších knih, co za rok 2014 četla. Sestry Makiokovy. Jídlo na talíři chladne, Anna však nevnímá. Právě teď prožívá se Sačiko, Jukiko a Taeko přírodní katastrofu, při které se Taeko dostala do vážného nebezpečí.
Leden se zvolna chýlí ke konci. Anně chybí už jen jediná zkouška, a tu má až v únoru. Jede tramvají na oběd. Tramvaj se však prudce sráží s autem. Anna letí s vykulenýma očima dopředu a neví, jestli jí je tak špatně z šoku, či z nárazu hrudí do sedačky před ní. Nehoda však byla jen malá, Anna vystupuje z vagónu a šlape po zbytcích červeného víka od kufru. Otec na ni čeká na nedaleké zastávce. Jdou spolu do jídelny a oba si dají buchtičky se šodó. Anně toho dne jídlo nechutná.

Tma. Dívka je znovu v koupelně. Dlouhým bílým prstem přejíždí po displeji a kliká na složku ÚNOR. Tam však na ni nečeká téměř nic. Vidí sama sebe, jak sedí na gauči a zírá do počítače. Běžela olympiáda v Soči. Od té se odvíjel celičký její únorový život. Až na samém konci se přemisťuje do jakési hospody, kde sedí nad skleničkou coly obklopená známými i neznámými lidmi z oboru a naproti ní sedí doktorand, který ji v letním semestru učil úvod do jazykovědy. Toho večera s ním byla opravdu zábava.
"Pfff, nuda." vrčí a přepíná na BŘEZEN.

Anna sedí na prvním balkóně Státní opery a k očím si opatrně přikládá kapesník, aby si nerozmazala řasenku po tvářích. Na jevišti se půvabně vznáší víla lásky z baletu Šípková Růženka. Příběh je teprve na začátku, ale Anně je jasné, že toho večera ji určitě čekají už jen samé nádherné věci. Svírá v dlani zvlhlý kapesníček a jejími zády a rameny prochází jedna vlna příjemného mrazení za druhou.
Vzápětí se však scéna mění a najednou sedí na židličce v muzeu hudby. Toho večera vystupuje Sbor a orchestr UK, na programu je Rossiniho Stabat mater. Anna se nechává unášet, její mysl rezonuje spolu s hudbou až někde vysoko pod stropem sálu. Začíná si být stoprocentně jistá, že v příštím semestru chce do tohoto sboru nastoupit.
Vzápětí se všude okolo udělá tma. Anna se nachází v davu celá v černém, oči silně nalíčené. Vlní se do rytmu, mává rukama, ječí, skáče. Within Temptation na pódiu přivádí diváky do varu a Annina postavička dokonale spontánně splývá s hudbou a přechází do tranzu.
A pak zase gauč a monitor. Běží na něm mistrovství světa v krasobruslení v japonské Saitamě.

"Che, kdybych tehdy věděla, že v saitamském publiku sedí a nadšeně fandí má budoucí kamarádka Hikari! Kdybych tehdy věděla, jak nepostradatelnými se pro mě ti lidičkové pějící stábat máter dólorósa stanou!" Anna se zašklebila a přeskočila na DUBEN.

Anna a Adam. Sedí vedle sebe na balkóně, ona v bledě modrých šatech, on v obleku. Pod nimi hraje Česká filharmonie Verdiho rekviem. Mají nádherný výhled na pěvecký sbor. Byl to jeho nápad, aby sem jako dva příznivci vážné hudby společně šli a ona nadšeně souhlasila. Nyní sedí vedle sebe, dva spolužáci, dva kamarádi, oba pohroužení do stejné hudby, každý do svého vnitřního světa.
Střih. Opět Anna a Adam. Opět sedí vedle sebe, tentokrát ne na balkóně a tentokrát poslouchají Adamova milovaného Dvořáka. Anna má černou sukni a červenou halenku. A hlavu plnou myšlenek. Potkala před vchodem do Obecního domu chlapce s dlouhými vlasy. Opičáka. Chlapce, který se jí už tolik měsíců líbil. Krátce si popovídali. Pak se rozešli. A už se nepotkali.
Je pondělí. Anna a Adam jsou opět pohromadě, tentokrát ale jen ve škole jako každý den. On sedí v lavici mezi ostatními spolužáky. Ona sedí naproti němu za učitelským stolem a přednáší referát. Dopadá celkem úspěšně. Pak balí své věci a přesouvá se - sama - do Karolina, kde na ni čeká ten nejbizarnější hudební zážitek za celý rok 2014. Carmina Burana v pojetí studentů PedF UK.

"Duben byl celkem fajn. A to se mi do té mašiny nenahrál Benron taikai..." Klik, blik. Nastává KVĚTEN.

Pátý měsíc zrovna pozitivně nezačíná. Rozcuchaná dívka sedí s hrnkem čaje u notebooku. Z otevřeného okna na ni proudí městský vzduch a ruch. Na monitoru svítí bílá wordovská stránka. Rozepsaná seminární práce. Anna si prohrábne vlasy, táhle vzdychne, usrkne trochu čaje, krátce vyhlédne z okna na zelenající se sídliště a s vypětím všech sil ze sebe vypotí další tři věty.
A zase koncert! Rok 2014 byl skutečně rokem převážně hudebním. Tentokrát Anna sedí v městské knihovně a na pódiu hraje své balady skupina Asonance.
Střih. Teď se pomalu prochází pražským Výstavištěm. Po jedné její straně kráčí její mladší sestra. Po druhém boku Vlasta, kamarádka, blogerka, úžasná bytost. Nese náruč plnou knížek. Jsou na veletrhu Svět knihy. Všechny tři se usmívají, dokud nedojdou na nádraží k automatu s lístky...

Anna nechce vzpomínat na nepěkné věci. Střih.

Zkouškové je v plném proudu. Ach jo, zase děsná vzpomínka. Tahle je ale docela vtipná, tu nechám, tu si ráda zopáknu. Kroupy bubnují do dláždění na náměstí. Vleče se jím jediná postava. Nohy obuté do lehkých střevíčků sotva zvedá. Brodí se vrstvou krup. Umdlévá pod vahou vody a ledu. Dlouhá černá sukně je úplně nacucaná. V zoufalství se ukrývá do vestibulu metra. Vykasává si sukni vysoko nad kolena a ždíme z ní litry vody. Zouvá a vylévá střevíce. Po schodech se do vestibulu valí Niagara. Čas však běží, zkouška brzy začíná. Je čas jít. Anna sbírá veškerou odvahu a vyráží do šíleného lijáku, aby až na kost mokrá a zmrzlá čelila rozhovoru v japonštině s paní Kuriharou.

Ale vyšlo to za jedna!

A najednou je krásné počasí. Anna sedí sama v menze nad talířem číny. Otvírá svůj diář s Hirošigeho dřevoryty, bere propisku a na prázdnou stránku za občasného uždibování svého kung pao a la menza píše bez jediného škrtání rýmovačku, kterou se chystá uzavřít projekt Nemalé radosti.

Rok se s rokem sešel zase
v celičké své křehké kráse.
Padesát dva týdnů sladkých,
tak dlouhých a přitom krátkých,
uplynulo v slunnou dáli -
stopy své však zanechaly.
Vzpomínati s láskou budu
na ty časy - nyní v čudu -
zároveň však hledím vpřed
ať mám za rok
zase o čem
vyprávět...

"Kéž bych takhle sypala verše i teď," zamumlá Anna a znovu pohlédne do zrcadla na svůj odraz. Sleduje svůj unavený obličej, zkoumá nedostatky pleti, hrouží se do vlastních očí.
"Ach, je na řadě ČERVEN. Tak do toho!" náhle se rozpomíná, usedá na schůdek u vany a s tázavým pohledem se propadá do půl roku starých událostí.

Půvabný letní den. Anna odchází ze školy v doprovodu několika spolužáků. "Nezajdem ještě na zmrzlinu?" navrhuje kdosi. Skupina vysokoškoláků postává před Billou, překáží chodcům, se šťastným výrazem konzumuje nanuky a vzápětí se rozprchá do různých směrů. Aby se o pár hodin později znovu sešla v čajovně. Ve větvích stromů povlává příjemný vánek, po trati za plotem rachotí vlaky. Prvákům z japanologie padají do vlasů uschlé kaštanové květy. Popíjí čaje, zvedají se a společně odchází na macuri. Řadí se do průvodu. Přichází na Vyšehrad. Usedají do chladnoucí trávy a otřásají se návaly smíchu při úžasných kjógenech. Padá tma a Anna padá únavou. Klopýtá po dláždění a zpívá s Katkou z posledních sil "tok tok tok, rece telegrame toksib"...
A najednou je zase sama. Utápí se v modré a bílé. Jejím tělem se rozlévá chlad mramorových stěn a sloupů. Tiše rozjímá. A pak zjišťuje, že je zamčená. Zamčená v galerii. Prvotní panika přechází ve spokojený pocit klidu a bezpečí. Znovu se prochází ve světě modré a bílé, dokud ji po pětačtyřiceti minutách někdo nevysvobozuje.
Vzápětí se však obraz přesouvá do autobusu. Zapadá slunce. Anna má přeplněný žaludek. Před chvílí ochutnala ty nejlepší pohankové nudle na světě a teď, sedíc na přední sedačce, jede z Klánovic domů. Sní. Sní o někom.

"Ale zapomněla jsem o kom. To je teda krám, ukládá vzpomínky jen do Silvestra a ještě nedokonale!" Anna se opět nazlobeně zahledí do displeje a přesouvá se do druhé poloviny roku začínající ČERVENCEM.

Začaly prázdniny, zkoušky a zápočty jsou všechny zeleně odškrtané v online indexu. Anna leží doma a odpočívá. Každý den chodí obědvat do menzy. Občas tam potká Adama. Často navštěvuje Botanickou zahradu. Chodí číst do Stromovky. Opakuje si japonské znaky. Sleduje mistrovství světa ve fotbale. Sem tam si zajde zaplavat. A - jak jinak - cestuje. Prochází se interiéry Čapkovy vily u Staré Hutě. Sní v komnatách dobříšského zámku. Leze po skalách na Kokořínsku.
Blik! Scéna plynule přechází v SRPEN. Anna detailně zkoumá sgrafita na litomyšlském zámku, čichá vůni starého dřeva v chaloupkách na Veselém Kopci, kochá se telčským náměstím, cucá odporný bonbón během nevydařené cesty na Bouzov a hroutí se pří výšlapu na Javorník. Na chalupě polehává ve stínu a chladu ložnice a čte o japonském militarismu. A celé výletové období uzavírá doširoka rozevřenýma očima, když projíždí na lodičce Punkevními jeskyněmi...
Prudký střih. Srpen již končí. Anna je opět pohromadě se svým nejoblíbenějším spolužákem. Společně prožívají první krůčky na cestě hráčů na šakuhači. Adamovi se tón ozývá dřív, Anně stabilněji. Nejsou však sami. Seznamují se s japonskou dívkou Hikari, která přijela na rok studovat do Prahy. Začíná se rodit nové, mezinárodní přátelství.

"ZÁŘÍ bude nuda," pomyslí si Anna, odloží vzpomínkovou kameru a odchází do obývacího pokoje sundat ze stromku vánoční čokoládičku. Celou si ji strká do úst a s intenzivním žvýkáním se zavírá do koupelny a znovu se propadá do už ne tak dávné minulosti.

Ze září se skutečně mnoho vzpomínek nedochovalo. Měsíc začíná v Košířích na celním úřadě. Anna čichá odporný pach na chodbách, běhá od jedněch dveří ke druhým s náručí plnou papírů, až jí konečně postarší muž v pracovním oděvu vydá podlouhlý balíček. Skrývá se v něm flétna šakuhači.

A pak? Pak už nic moc. Anna se s očekáváním přesouvá do vzpomínek na ŘÍJEN.

Zimní semestr druhého ročníku je opět tady. Anna však na školu moc nemyslí. Ochutnává dobroty na Akimacuri - a hlavně, chystá se přihlásit do pěveckého sboru Univerzity Karlovy. Je nervózní. Adam ji už poněkolikáté uklidňuje: "Neboj, určitě tě vezmou."
Kde je zkušebna, ví. Suverénně nachází správnou cestu - a potkává na chodbě Hikari! Rozlévá se jí vlna úlevy. Není v tom sama. Sympatický sbormistr toho dne přichází pozdě. Anna je zkoušena až jako jedna z posledních a bez problémů zazpívá, co se po ní vyžaduje. Porota složená z vážených sopranistek ji škatulkuje jako "2.soprán/1.alt". Hikari napoprvé neprochází, má být zkoušená ještě jednou za týden. Na druhý pokus však všem vytírá zrak.
Začíná období plné seznamování, radovánek a zpívání Dvořákovy Svaté Ludmily.

"A teď se začnou dít věci..." pomyslí si Anna, protáhne si ztuhlá záda a s pobaveným výrazem mačká prstem LISTOPAD.

Do tohoto měsíce vstupuje se zvolna dohasínajícím kašlem. Se zpěvem na rtech. S fejetony Banany Jošimoto v ruce. A s velkým zvratem v patách.
Anna tráví každou středu večer na sboru. Odhodlaná nepromarnit ani minutu hudby se hrouží do souzvuků hlasů, ať už zpívají dobře či špatně. Poslouchá soprán, alt, tenor - i bas. Obzvláště bas. V souzvuku hlubokých mužských hlasů lze totiž slyšet jeden obzvláště libozvučný. Ale komu patří? Anně je to celkem jedno.
Půlka měsíce. Anna stále zpívá a cítí, že už toho začíná pomalu mít plné kecky, hlasivky jí odcházejí. A pak, během sobotního soustředění, konečně zjišťuje, komu patří ten příjemný hlas. Má krásnou slušivou košili, pomyslí si. Vlastně je to vskutku pohledný muž, napadne ji hned vzápětí. A pak si dá v duchu facku. Přesto se však neubrání a po zbytek soustředění a i dalšího dne po onom muži v nestřežených okamžicích pokukuje tak, aby si toho za žádnou cenu nevšiml.
Sedmnáctý listopad. Anna jede v doprovodu několika vážených sopranistek zpívat před televizi na Albertov. V narvané tramvaji stojí na zadní plošině onen muž z basu a přátelsky se usmívá. Anna si vedle něj stoupá a odvrací se od něj, aby se však k němu vzápětí opět otočila, neb se s ní dává do řeči. Cesta ubíhá rychle, sboristé vystupují, obecenstvo se shromažďuje, kamery snímají. Prezident se objevuje, dav píská a řičí. Anna chce utéct, místo toho však zpívá a to je ta krásná země a je připravena si kdykoliv krýt hlavu černými deskami na noty.
Toho večera odzpívá ještě jeden koncert. Toho dne toho ještě mnoho napovídá s oním mužem. Toho dne nastává onen velký obrat. A to zdaleka nemá být největší.

"Tehdy, když jsem psala toho sedmého ledna ty Nemalé radosti, doufala jsem, že mi hatači přinese do života něco neobvyklého. Mám, co jsem chtěla," povzdychne si Anna ležící vedle vany a zírající do obrazovky. Listopad není tak dávná doba. Anna se zatoulá v myšlenkách, chvíli s nervózním výrazem hledí na nejnovější, PROSINCOVOU složku, a nakonec kliká.

Do prosince vstupuje zničená a utrápená. Myslí na onoho muže. A zároveň se ho příšerně bojí. Už nepíše haiku. Je nervózní a ztrácí pět kilogramů na váze, ani neví jak.
Každý den přináší nová překvapení a nové objevy. Přichází jeden koncert za druhým. Staví se na nohy. Sotva se jí to však podaří, je znovu prudce stržena. Do náruče spoluzpěváka s krásným hlasem. Do náruče muže o mnoho let staršího a o mnoho žen zkušenějšího. Do jediné náruče, do které si za poslední měsíc přála být stržena.

Anna chodí po koupelně, ťuká zběsile po displeji a přeskakuje a přeskakuje. Ne, tohle asi nechci vidět znova. Jsou věci, které by měly zůstat jen v hlavě a které by měly být prožity jen jednou, aby zůstaly stejně krásnými - a stejně mučivými. Vyčerpaně usedá zpátky na schůdek k vaně a mačká ikonku SMAZAT.
OPRAVDU? ptá se jí dialogové okno.
ANO, potvrzuje. Paměť se okamžitě vyprázdní. Rok 2015 může konečně začít!

Anna uzobne ze stolu v obýváku vanilkový rohlíček a vychází do tmy a mrazu na balkón. Nový rok tady bude za okamžik. Mohutně se rozpřahuje a prudce vrhá vzpomínkovou kameru daleko do hlubin sídliště pod ní. Zvuk třísknutí o chodník neslyší. Je pohlcen náhlými výbuchy rachejtlí. Sídliště rozkvétá rozjásanými barvami. Anna se zahledí do jejich záře a toho dne se jí poprvé po tváři rozlévá šťastný úsměv.
 


Komentáře

1 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 31. prosince 2014 v 18:21 | Reagovat

Anniko, to bylo úžasné! Přečetla jsem to jedním dechem! Nejenže je to dokonale zpracovaný příběh do Hřejivé výzvy, ale neobvykle jsi zrekapitulovala svůj rok. Opravdu jsi ho měla nabitý, bohatý, plný zážitků, (nových) lidí, ...
Myslím, že jsme se v tomto roce spolu střetly čtyřikrát. To je docela dost. Doufám, že v příštím roce to bude alespoň pětkrát, ať jdeme hezky s těmi čísly. :D Mimochodem, když jsme u toho, jak se řekne v japonštině 21? :) A ještě na něco jsem se vlastně chtěla zeptat - kvůli komu se Hikari rozhodla učit česky? Vyprávěla jsem to tuhle mé bývalé češtinářce, která mimochodem učí češtinu nějaké Filipínky. :)
Ani se ti nedivím, že jsi toho v prosinci měla dost. Celý listopad zní velmi náročně a akce, které jsi navštívila tento měsíc, tě musely vyčerpat. Jen doufám, že tvé vzpomínky na prosinec nemají tak hluboký význam, jaký by mohly mít... ?

Inu, je půl sedmé a rachejtle mi už bouchají za oknem, takže je asi nejvyšší čas, abych ti popřála krásný Nový rok a štěstí, zdraví, splněná přání a tak dál v celém roce. Přeji ti, aby se ti to, co si přeješ ty, vyplnilo, protože na tom jediném záleží. :)

2 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 31. prosince 2014 v 18:23 | Reagovat

[1]: Hmm, tak teď jsem si uvědomila, že jsme se setkaly pětkrát. Zapomněla jsem na křest Zakletých víl... :)

Mimochodem, pozdravuj ode mě Lucku a popřej jí taky krásný vstup do Nového roku! :) A vyřiď jí, že jsem moc ráda, že jsem ji poznala! :)

3 Annika Annika | Web | 4. ledna 2015 v 17:34 | Reagovat

[1]: Děkuji ti!
Hm... Svět knihy, blogerský sraz, Zakleté víly, podzimní sraz s Mniškou a Luckou... a ještě jeden sraz my + Lucka jsme měly, že jo? Panečku! :-) A těším se, až tě zase uvidím!
21 se řekne nidžúissai (二十一歳). A H. se dala na češtinu díky krasobruslaři Tomáši Vernerovi.
Listopad byl skutečně náročný - ale fakt krásný měsíc... a prosinec... no, vskutku "žertovný" :-D Samozřejmě, že jsem při paní leccos maličko zjednodušovala či lehce stylizovala, ale jádro je k mé radosti a stejně tak k mé panice pravdivé...

Kéž se i tobě v roce 2015 daří!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama