Je lepší ucho mít.

Prosincové hudební zážitky I.

14. prosince 2014 v 19:29 | Annika |  Divadlo a hudba
Pátek 12. prosince - adventní koncert mé bývalé jazykové školy
Toho dne mě čekal druhý koncert tohoto měsíce. Úplně první se konal čtvrtého, přijde mi však, že nemám, co bych k němu napsala, tudíž jej z tohoto seriálu vypouštím.
Vzhledem k tomu, že mě čeká ještě hromada dalších koncertů, nehodí se už předem srovnávat - ale myslím si, že až o Štědrém večeru ulehnu na pohovku za bezstarostného uždibování cukroví, budu si v duchu říkat, že právě tento hned druhý koncert byl tím nejdivnějším hudebním zážitkem za celý prosinec. Protože skutečně jsem se občas cítila jako ve zlém snu. Nebo v opravdu bizarním snu.


V jazykovce už více než rok nestuduji - dezertovala jsem z kurzů japonštiny, protože mě přijali na VŠ tam, kam mě přijali. I tak mě ale Sensei zve na všechny možné akce, které orientální oddělení školy pořádá, protože na těchto akcích zpravidla vystupuje nepravidelný sbor japonštinářů, který, jak ráda říkávám, se vyznačuje tím, že naprosto nemá hudební sluch. Abych ale nepřeháněla, nezní to tak hrozně a najdou se i tací, kteří notu chytají více než slušně.
Nemyslím si, že bych byla nějak extra dobrý pěvec, že jsem ale dlouhá léta zpívala a nyní opět zpívám ve sboru, stala jsem se podstatnou součástí tohoto zpěváckého uskupení. Byla jsem proto i tentokrát pozvána, abych svým "mezzosopránem" pomáhala tam, kde bylo potřeba.

Když jsem vyrážela na zkoušku, vyvstala mi v hlavě řečnická otázka: jací asi budou letošní prváci? Normálně nad tím nepřemýšlím, teď se však z jakéhosi důvodu v mém mozku objevila tahle myšlenka. A vzápětí jsem pocítila temnou předtuchu. Jisté budou děsní.

A byli.

Okolo patnácti let - to je přesně ten nejotravnější věk, kdy já jsem byla tele, mí přátelé byli telata, a všichni ti důstojní dospělí lidé po celém světě dozajista rovněž. Proto bych se s tím asi měla smířit. Normálně s tím také smířená jsem. Ten den jsem však měla šílenou chuť rejpat do druhých. A milí kóhaiové z prváku se stali vděčným terčem.

První střet mezi stranami "Annika a její tři mušketýrky" a "puberťáci z prváku" nastal v momentě dohadování pořadí písniček. Mušketýrky argumentovaly věcně a logicky, že před závěrečným Santa Claus is coming to town se líp hodí Tichá noc než Rolničky. PzP žádné argumenty neměli, nicméně nakonec Sensei dala svůj rozhodující hlas jejich straně, neboť byli to právě puberťáci z prváku, kdo měl ve své armádě takzvanou klavíristku, která měla koledy doprovázet svým sličným brnkáním. Mušketýrky tedy jen ladně zakroutily hlavami na svých půvabných šíjích a rozhodly se přizpůsobit.

Když jsme začali nacvičovat Tichou noc a Santu, naše řady opět zkřížily zbraně. Tahaly jsme se o předehru, kterou naše liga opět nevybojovala, ale aspoň jsme dosáhly toho, že klavíristka na nás - či spíš na mě jakožto na velitelku tohoto útoku - s otráveným výrazem kývala na znamení toho, že začíná hrát. Zde se jí však musím zastat. To, že jsem pak na ni nekoukala a začínala trochu se zpožděním, je čistě jen a jen má chyba, protože jsem se nesoustředila.
Santu Clause zahrála v děsivém tempu a hlavně v děsivém rytmu, což si nenechala vysvětlit. S mušketýrkami jsme propadly stavu sžíravé beznaděje. Říkaly jsme si mezi sebou:
"Dnes to bude fiasko."
Nebo: "Hoďte po nich něco a zacpěte jim tlamy!"

Nakonec nás od úpadku zachránila nečekaná pomocná ruka. Hudebkář z vedlejší základky, kde studovali právě PzP. Poskytl nám pěkný doprovod k Rudolph the red-nosed reindeer a na naše úpěnlivé prosby se ujal i ubohého Santy Clause. Cítily jsme, že nakonec to možná nebude tak zlé.

Sensei nás pohostila maččovo-ovocnou pudinkovito-krémovitou dobrůtkou, která určitě má nějaký skvostný název, ale nevím jaký :-D Pak koncert vypukl. Nejprve vystoupila Markéta z francouzštiny, sestřina spolustudentka a kamarádka. Byl to právě její koncert, na který jsem šla čtvrtého prosince. Zpívá velmi hezky a i na adventním koncertě naší jazykovky zazpívala parádně. Troufám si tvrdit, že právě její číslo bylo nejpodařenějším z celého večera.
Japonštináři přišli na řadu až jako poslední. Jako obvykle jsem nedobrovolně skončila výrazně vystrčená na kraji první řady, abych byla co nejlépe slyšet a případně zachraňovala.

Zachraňovat skutečně bylo třeba.

V pár místech se mi to dařilo. Některé pasáže byly příliš vysoké a vyzpívaly jsme je asi jen tři holky. V těch momentech jsme musely skutečně zabrat a zpívat forte, jak jen to šlo. Horší bylo, když v Rolničkách začali zpěváci zrychlovat a úplně se rozjeli s klavírem. Otočila jsem se ke sboru, začala taktovat kýváním hlavy, vrhat významné pohledy a nasadila forte, aby mě bylo dobře slyšet a mohli se podle mě chytit. Nevím ale tedy, jestli si mě někdo vůbec všiml. Myslím, že se to nakonec srovnalo nějak samo. Skončili jsme ve stejnou chvíli - piáno i zpěváci.

Pan učitel z vedlejší základky nám před koncertem rozdal noty na jakousi japonskou písničku, kterou jsme pak měli Senseice zazpívat jako překvápko. Zde mě zarazila jedna věc. A to ta, že jsem již tak moc uvykla hiraganě a některým často užívaným znakům, že číst najednou japonštinu v latince se pro mě stalo něčím opravdu divným. Proto jsem se já, japonštinář a člověk, co nemá velké problémy zpívat z listu, v textu pořád zasekávala na slovech. Přitom ta písnička byla po stránce textu lehká, až bych z toho brečela. Ale holt jsem si zafixovala, že třeba takové "kiku" prostě není KIKU, ale 聞く nebo きく.

Koncert byl pro mě notně traumatický nejen kvůli třenicím s PzP, ale kvůli něčemu ještě mnohem horšímu. To však raději nebudu rozmazávat, protože bych se buďto opravdu rozčílila - nebo umřela smíchy.

Pokračování již brzy...


Annika


Článek byl vybrán do prosincového Interestia v Klubu Snílků.
 


Komentáře

1 Vicky Vicky | Web | 14. prosince 2014 v 19:31 | Reagovat

super :) pekný blog :)

2 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 28. prosince 2014 v 10:58 | Reagovat

Tedy, to ti opravdu nezávidím. Patnáctiletí puberťáci dovedou ze života udělat peklo, to já znám. :D I přes neshody se vám to nakonec alespoň místy podařilo a nemusíte se zahrabávat pod peřiny. :)
O tom zážitku plném smíchu mi někdy musíš povědět, ráda bych se pořádně rozchechtala. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama