Je lepší ucho mít.

Čelem ke strachu

7. prosince 2014 v 19:19 | Annika
Jedenáctým bodem výzvy zvané Hřejivá jest téma "Postavit se strachu čelem". Útvar libovolný. Básničku jsem zavrhla téměř hned. Přiznávám se, že jako veršotepec jsem v současnosti úplně vyprahlá a bez inspirace. Psaní příběhů není zrovna moje parketa. A přemýšlení a psaní smysluplných úvah, to už vůbec ne. Přesto jsem se ale nakonec rozhodla právě pro tuto variantu.

Když jsem chtěla začít psát, nejprve jsem si zkusila představit, co si pod spojením "postavit se strachu čelem" vybavuji jako úplně první. Napadl mě bubák z Harryho Pottera, tuto představu jsem ale hned odehnala.

Od dětství mi byl ve skautu vštěpován jeden z pěti bodů světluščího zákona. Světluška je statečná a veselá. Nepamatuji si, že bych kdy byla veselou holčičkou. Image statečné dívky jsem ale (mimo rodinné kruhy) měla vždycky a dodnes mě tak občas někdo nazve. Většinou to je trochu scestné a já s tím v duchu nesouhlasím a kroutím nad tím hlavou.

Jedním z mých zásadních charakterových plusů - a nebo taky nedostatků - je ten, že se neumím moc dobře lekat. Bojovky nebo bobříky odvahy na táborech pro mě nikdy nebyly příležitostí pro příjemné mrazení v zádech a k tomu, abych si mohla legálně pořádně zaječet. Spíš to byla jakási rutina. Vyrážela jsem do tmy většinou jako úplně první. Pokaždé sama - nesnášela jsem, jak se na mě ostatní děvčata věšela a kvílela při každém křupnutí větvičky. Vyrážela jsem do tmy s očekáváním - přijde už konečně někdy něco, co mě opravdu vyleká? Většinou nepřišlo. A když už ano, pokaždé se při tom projevilo, jaký jsem anti-bojovkový typ. Místo, abych se rozeřvala a udělala tím radost strašícímu, jsem bezhlesně ztuhla, několikrát vyděšeně zamrkala, což v nočním lese nešlo rozeznat, a vzápětí se z šoku vzpamatovala. Byla jsem nevděčný objekt strašení. Z pohledu ostatních obětí však velká hrdinka. Ta Annika nikdy nekřičí! Ničeho se nebojí! Ó jak je statečná!

V létě jsem kráčela se sestrou a otcem po ulici a kousek za námi se prudce ozval jakýsi hlasitý zvuk. Oba se očividně velmi lekli, škubli sebou a vydali ze sebe jakési pazvuky. Já se vylekala rovněž. Cítila jsem, jak jsem na nepostřehnutelný zlomeček sekundy uvnitř úplně ztuhla a trochu přerývaně vtáhla vzduch - navenek jsem ale evidentně vypadala naprosto nevzrušeně. Kráčela jsem dál, aniž bych sebou byť jen maličko trhla. Vzápětí oba mí společníci začali vykládat, jak se lekli - "ale Anča, ta vypadala úplně v pohodě, jako by si ani ničeho nevšimla."

To však neznamená, že vylekat mou osobu tak, aby nadskočila nebo vypískla, není možné. Ve společnosti kamarádek či mužů, co se mi líbí, se pokaždé vylekám tímhle klasickým "slepičkovským" způsobem. Cítím se pak nesmírně trapně. Protože vím, že to dokážu lépe. Samozřejmě bych si přála, aby mé "hrdinské" přijímání všeho šokujícího, co se děje okolo, viděli právě ony či oni. Hrdinkou jsem jen mezi cizími lidmi, lidmi, kteří mě nezajímají, v rodině - a hlavně o samotě. V jiné společnosti si při leknutí - aniž bych chtěla - nasazuji masku komickou.

Jakmile jsem zjistila, že si mohu nasazovat masku hrdinky, hned jsem začala zkoušet, kde všude to dokážu a kde ne. Naučila jsem se ji nasadit kdykoliv, když byl vystrašený nebo vynervovaný někdo vedle mě. Nasadila jsem si masku hrdinky a pokoušela se ji svým povzbuzováním a uklidňováním přenést na onu druhou osobu. Brzy mě ale utěšování druhých přestalo bavit z jednoho zásadního důvodu. Vím o sobě, že jsem velmi citlivá osoba. Jeden důležitý cit mi ale chybí. Empatie. Nerozumím trápení a pocitům jiných. Vycítila jsem, že veškerá má podpora zní dutě a neupřímně. Nechtěla jsem působit jako blahosklonná utěšovatelka, co mechanicky říká "to bude dobrý" a ve skutečnosti neví, která bije. Tento objev mi velmi výrazně naboural sebejistotu a sebevědomí. Začala jsem se bát vytahovat masku hrdinky. Přijala jsem tedy roli jakéhosi zpovědníka - tiše mlčím a přijímám, a pak řeknu nějakou velmi neúčinnou frázi vyjadřující mou plnou podporu. Například "to bude dobrý." Nebo "to dáš, já ti věřím."
Pokouším se do sebe naplno absorbovat strachy a smutky druhých - ale nejsem schopná jim porozumět.

Jiná situace, kdy se nedovedu přimět zahrát hrdinku, je taková, při které by běžný člověk vůbec o něčem jako je "hrdinství" neměl přemýšlet. V současné době mi největší hrůzu působí to, že musím někoho druhého oslovit. Většinou však takovouto situaci neřeším čelením.

Taktika 1: přinutím druhého, aby mě oslovil jako první.
Zajímalo by mě, jak je tato metoda očividná nebo nenápadná. Většinou jde o situace, kdy se mám začít bavit s někým z vrstevníků, přátel - a nebo s mužem, který se mi líbí. Tímto způsobem se stavím proti svému strachu většinou. Jakmile první slovo vyřkne ten druhý, už totiž nemám problém ze sebe vysypat to, co mám na srdci. Pokaždé u této taktiky rozjíždím nesmírně komplikovanou mašinérii. Každý svůj pohyb v daném prostoru dělám naprosto promyšleně a důkladně sleduji toho, jehož se můj strach týká - samozřejmě tak, aby si toho za žádnou cenu nevšiml. Kupodivu mi to velmi často vychází.

Taktika 2: podlehnu a nebo se situaci vyhnu.
Tento problém často řeším kupříkladu v knihovně, kdykoliv se chci na něco zeptat knihovnice. Knihovnice s mírumilovným obličejem se v mém podrážděném mozečku stane úhlavním nepřítelem se zlým šklebem. A já odejdu z knihovny, aniž bych svůj problém vyřešila. Nebo jej nějakým způsobem obejdu a vyřeším jej o samotě, aniž bych musela s někým komunikovat.

Taktika 3: několik hodin až dní se psychicky připravuji a pak prudce zaútočím - v nevhodnou chvíli.
Před půl rokem mě spolužák vzal na koncert. Koupil lístky a já dle dohody přinesla peníze. Že však neměl na vrácení a že byl pátek, musela jsem mu je donést znova v pondělí a tentokrát přesně. Byla jsem z toho opravdu hodně nervózní. V pondělí jsem byla jako na trní. Seděla jsem před třídou a třásla se jako osika. Pak došel do školy i on. Řekla jsem si v duchu, že bych ho neměla obtěžovat hned takhle po příchodu. Jakmile jsem ale sebrala veškerou svou sílu a vypálila na něj, že mám pro něj ty peníze za lístek, dost hrozným způsobem jsem skočila do řeči spolužačce, která se s oním chlapcem v ten moment bavila. Dvakrát mi to pak za ten den - v žertu, ale přece - vyčítala. Bylo mi trapně.
A přitom šlo o příjemného a nekonfliktního kamaráda, v jehož blízkosti se za jiných okolností cítím uvolněně a dobře!

Když jsem před měsícem měla v úmyslu požádat svého vyučujícího na gramatiku, ať mi pomůže s pár větami v překladu z japonštiny, chystala jsem se k tomuto kroku několik dní. Během celé jeho hodiny mi bylo téměř špatně a už už jsem to vzdávala.
To byla jediná situace v poslední době, kdy jsem měla pocit, že jsem se opravdu strachu postavila čelem. Protože jsem se z ničeho nic vzchopila, po výuce sebrala své papíry, přednesla svou prosbu - a bylo mi vyhověno.
Cesta do menzy trvá zhruba čtvrt hodiny. Celou tu dobu jsem se blaženě usmívala a opakovala si: "Dokázala jsem to! Řekla jsem to! A sensei mi pomohl! Juchůůůů, jsem to ale hrdinka!"
... než jsem si před menzou uvědomila, že je to vlastně dost smutné.

Byl to právě tento okamžik, který mě přinutil zkoušet bojovat. Místo splétání složitých situací, ve kterých by mě mohla druhá strana oslovit sama, prchání hlava nehlava z knihovny nebo neohrabaného vpadávání do cizích rozhovorů, se přinutit tvářit se přirozeně, přijít k tomu druhému, usmát se na něj - a prostě jej oslovit a říct mu své sdělení.

Stále jsou ale případy, kdy to nedokážu. Je to asi týden, kdy jsem zase jednou splétala svou síť. Mým oponentem však byl člověk, který měl naopak opačný problém - chtěl mě sám oslovit, ale neměl jak. Ideální parťák do hry! Takovéhle lidi mám ráda!
O to horší pak je, když se jich chce člověk zbavit. To pro změnu rozjíždím složitý proces, jehož cílem je zajistit si, že si mě druhá strana nevšimne.
Ale hra na schovávanou mě už od dětství pokaždé velmi bavila a bývala jsem v ní vždycky dobrá. Jen máloco mě tolik potěší, jako pocit, že někoho, u nějž nechci, aby mě viděl, vidím - ale on mě ne.
A nebo naopak - přimět toho druhého, aby si mě všiml, jak stojím na nepřístupném místě - třeba na opačném eskalátoru - a zároveň mu dát najevo, že jej nevidím, i když jej ve skutečnosti vidím lépe, než si umí představit.
To už však není ani v nejmenším boj se strachem...


Annika
 


Komentáře

1 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 9. prosince 2014 v 20:50 | Reagovat

Jo, skautské zákony se mi nikdy nedařilo plnit. Statečnost není mou nejsilnější stránkou a veselost... když jsem byla malá, nejspíš jsem se chovala jinak než teď. :)
Já si zase pamatuji, jak jsem se snažila si namluvit, že jsem statečná. Nebojím se tmy. Nebojím se samoty. Prostě jsem někam šla, sama, ve tmě... třeba jenom do lesa (bez Bertíka, se kterým se nebojím) nebo večer jsem procházela polní cestou, a říkala jsem si - nikdo tu není, nic tu není, ničeho se nemusíš bát. Jenže to není pravda. Uvnitř mě je strach, alespoň teď. A bojím se, že podnětem není tma a samota vnější, ale vnitřní... :)

A co se týče tvého nedostatku empatie - myslím, že nikdo není maximálně empatický. Nemůžeme pochopit, co se druhému odehrává v hlavě. Bohužel to znám z vlastní zkušenosti... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama