Je lepší ucho mít.

Včera bylo veselo

18. listopadu 2014 v 11:48 | Annika |  Dopisy pro nikoho
Svaté jitro jest a svatá noc je tmavá
Na psacím stole mi trůní dvě velké umělé květiny do vlasů. Jedna černo-červená růže a jedna kopretina. Jednu z nich budu mít za dva dny připnutou na své nové černé halence, ještě však nevím, kterou. Tu druhou bude mít připnutou na svých černých šatech H. Náš první sborový koncert se blíží. Škoda, J., že se nemůžeš přijít podívat. Bude to totiž paráda! Super! Bezva! Bomba! Právě tyhle skvostné výrazy jsem ve středu a dnes učila H. Ona mi zato dala stejnou lekci v japonštině. Sugoi!/Sugé! Subarašii! Jabai! V naší učebnici nám pořád podsouvají slovíčko "suteki". Prý to ale zní nanynkovsky, řekl nám jeden nebo dva z našich vyučujících, a vzhledem k tomu, že H. jej při svém výčtu slovíček skutečně neřekla, rozhodla jsem se jej vypustit ze svého aktivního slovníku.

すてきなかばんですね。どこで買いましたか。エドヤストアで買いました。


V minulém dopise jsi mi psal o svém žvýkačkovém incidentu. Taky jsem jednou měla ve vlasech žvýkačku. Nepříjemná patálie. Ale já si za to tehdá mohla sama. Ležela jsem na zádech, žvýkala jsem, a z jakéhosi neidentifikovatelného důvodu se mi ta pekelná hmota nějak dostala z pusy ven a skutálela se po obličeji směrem do vlasů. Přiblblé, co?
Jsou věci, které člověka trápí, ať už to jsou velké újmy nebo jen prkotiny. Pusť to z hlavy, J. Pusť to z hlavy, a až ji příště potkáš, omluv se jí. Ale hlavně nad tím moc nepřemýšlej.

Ptáš se mě na É. Je to již uzavřená záležitost. Vůbec jsem s touhle věcí neměla v dopise začínat. A uhodl jsi. É byl mou nejnovější platonickou láskou. Ve skutečnosti se ten člověk vůbec nejmenuje É, ale úplně jinak, ale mně vzhledově hrozně připomněl jednu postavu z knížky, která se jmenuje Émile. Ta postava, ne ta knížka. Byla to jedna z mých nejkrátkodobějších platonických lásek. Poměrně brzy se mi na ni podařilo zapomenout. Ne proto, že by se mi ten člověk nějak znelíbil. Jen jsem u něj měla takový pocit... jako by něco tušil. Jako by tušil, že mu v duchu říkám Émile a že jej bez dovolení stěhuji do svého platonického harému. A tak jsem jej pustila z hlavy, co nejrychleji to šlo. Pocit, že ti někdo čte myšlenky, je hrozně nechutný.

Ve středu jsem seděla na polstrované sedačce v posluchárně na VŠE a kroutila knoflíkem na regulaci hlasitosti zvuku ve sluchátkách, kterýžto byl zabudován do jednoho z... jak se tomu říká.. područníků? Dole seděl orchestr a ladil. A já s ostatními jsem pak vstala, sestoupila dolů, postavila se dozadu za hráče a poprvé si zkusila s nimi zazpívat.
Mám dojem, že všechny mé pěvecké sny popisované v jednom z článků v hudební rubrice, už se mi ani nemusí plnit. Myslím si totiž, že až jednou umřu, řeknu si, že ta zpěvačka ve mně dozajista nadarmo nežila. Vždyť jsem si zazpívala s orchestrem! Může být ještě něco lepšího? Snad jen to, že si s ním zazpívám ještě zítra na generálce a v pondělí na svém prvním koncertě a pak na hromadě dalších koncertů. Myslím si, že kdybych byla v současné době zamilovaná do nějakého muže tak, jak jsem teď zamilovaná do hudby a do zpěvu, byl by ten chlapík nejmilovanějším mužem na světě.

To je docela smutné, viď?

Ba ne, je to bezva. Paráda! Sugééé!

※ ※ ※

A život lidský mezi nimi sen...
Včera bylo sedmnáctého. Zdalipak ses, J., koukal odpoledne na televizi?
Sedmnáctého byl pro mě velký den. Jen tak tak se mi podařilo dostat do poměrně úzké skupiny zpěváků a zpěvaček z našeho sboru, kteří měli zazpívat na shromáždění na Albertově českou hymnu a Gaudeamus igitur. A večer byl můj první opravdový koncert.
Ta druhá akce byla perfektní. Ta první... doteď se mi nepodařilo rozlišit, jaké pocity ve mně převládají. Chuť se řehtat nad tou fraškou? Pocit studu? Strach, že se stane něco tragického? To vše se ve mně bouřilo a vytvořilo zvláštní směs emocí.
Stála jsem v první řadě sboru s trikolorou připnutou na černém kabátě a do uší se mi zavrtával šílený hvízdot a skandování davu. Viděla jsem les rukou s červenými kartami a transparenty. Na jednu stranu jsem si v duchu říkala: "Jen do něho, jen do našeho povedeného pána prezidenta!" Na druhou mě zalila myšlenka, jaké je to celé hrozná ostuda. Ryčet do projevu rektora a do řečnění svědků roku 89? A zajímalo by mě, kolik lidí si všimlo, že zpíváme studentskou hymnu :-D Když promluvil Zeman, musela jsem si pro změnu hryzat rty, abych se nerozesmála. Vzduchem létalo všechno možné a ochranka rozevírala deštníky jako štíty. Zároveň jsem ale byla ve střehu, kdyby něco zbloudilého zaletělo i k nám. Byla jsem připravená se kdykoliv a před čímkoliv chránit deskami s notami.
Aspoň že se udělalo ticho v momentě, kdy k mikrofonu začali přistupovat zahraniční prezidenti. A když jsme pak spustili Kde domov můj, lidé začali zpívat. Což jsem zjistila až večer doma, když jsem si pustila na internetu záznam. Byla jsem plně soustředěná a snažila se odpoutat od diváků.
Vytratili jsme se pak, co nejdříve to šlo, a přesunuli se zase o dům dál. Večer měl být můj první pořádný koncert. Večer s velkým Vé.

Nakonec jsem si do výstřihu nepřipnula kopretinu, ale malý bílý kvítek s peříčky.

Skončila jsem vedle tenorů. Stáli jsme totiž tak, že chlapi byli uprostřed, alty po jejich levici a soprány po pravici. Byla to pro mě malá zkouška soustředěnosti. A prošla jsem jí slušně. Pletli mě jen v jednom nepříjemném místě, ve kterém holky dělají důraz na těžké době, zatímco hoši na lehké.

Nejprve jsme opět zazpívali státní hymnu. Všichni povstali a bylo ticho. Užívala jsem si zvuk linoucí se Karolinem. A nemohla jsem si nevzpomenout na to fešné odpoledne.
Během proslovů, které prý byly opravdu tak nestravitelné, jak jsem předpokládala, jsem se poflakovala všude možně, klábosila s A. a chvíli se i pokoušela číst, než jsem se se skupinou spolupěvců přesunula k sálu, abychom si vyslechli orchestr, jak hraje Z českých luhů a hájů. Hrál krásně. Ne dokonale, ale přišlo mi to opravdu libozvučné. Představovala jsem si, jak tam A. sedí a hraje na své housle. Zajímalo by mě, jaké to je slyšet orchestr z pohledu hrajícího člena orchestru. Určitě podobně specifické jako poslouchat sbor z pohledu zpívajícího pěvce. Něco je slyšet méně, něco více. Zvuk je nevyvážený. Ale je všude kolem tebe!

Poté jsme nastoupili my a spustili Svatou Ludmilu. Když basy začaly své "Svaté jitro jest," vstaly mi vlasy hrůzou na čele. Zpívaly v jiném tempu než hrál orchestr a doteď nevím, jestli za to můžou ony, orchestr nebo dirigent. Tenoři však začali již dobře. Pak se - jakoby z veliké dálky - ozvaly hlasy altistek. A pak jsem se nadechla a spustila sama své vlastní "Svaté jitro jest."

Být sopránem je hrozně fajn.

Všechno uteklo neuvěřitelně rychle. Svaté jitro jest a svatá noc je tmavá. A život lidský mezi nimi sen. Jestli jsem v posledních dnech žila hlavně pro tento večer, myslím, že onu větu mohu vztáhnout i pro včerejší koncert. Bylo to jako sen. Krásný, občas trochu divoký, občas poklidný.

Ale v jednom momentě, kde pokaždé vyprskávám smíchy, protože mi přijde hrozně vtipný, se mi i přes nesčetná vnitřní kázání nepodařilo udržet vážnou tvář a opět jsem se musela hryznout do rtu, abych vůbec mohla zpívat a nezadusila se smíchy. Sólisté tam totiž zní jako sboreček meluzín.

Když jsem odcházela do šatny, nohy mě bolely od pat až po kyčle. Nikdy jsem necítila tak děsnou bolest nohou. Však také byla odůvodněná. Celý předvčerejšek jsem prostála. Celý včerejšek jsem prostála. Když jsem pak kráčela nočním sídlištěm a blížila se ke svému domu, musela jsem si začít říkat "pravá levá", abych se vůbec dohrabala ke vchodovým dveřím. A když mě tato mantra začala unavovat, přešla jsem na japonské číslovky.
Dnes je to již lepší. Ale bojím se, že až popadnu svůj těžký batoh a vypravím se navečír do školy, nohy se pode mnou zhroutí jako párátka.

Zpěv je tak šíleně unavující věc. Ale máloco mě tolik naplňuje, jako právě on. Jsem ráda, že jsem mohla 17. listopad celý prozpívat!


Annika
 


Komentáře

1 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 21. listopadu 2014 v 16:54 | Reagovat

Jsem ráda, že sis to i přes všechno užila. Taky by mě zajímalo, jak zní orchestr samotným hráčům. Jak se na divadelní hru dívají herci. Ono stačí jen se pak dívat na ty videozáznamy a dívat se sám na sebe, i to může být docela zážitek... :D
Přeji ti, aby nohy brzy opět šlapaly, jak mají. :) Levá, pravá. :)

Mimochodem, co je to napsáno v té japonštině? To jsou ty výrazy jako Bomba, bezva apod.? :) Asi si takhle v pátek sedím trochu na vedení. :D :)

2 Annika Annika | Web | 21. listopadu 2014 v 17:53 | Reagovat

[1]: Vidět divadlo z pohledu herce... to musí být také zajímavé!
Dívat se sám na sebe na videu... už jsem se na videu několikrát viděla při zpěvu a pokaždé jsem byla docela překvapená. Tím, jak jsem málo otvírala pusu (to ale hlavně v minulosti, v současnu jsem se polepšila), ale hlavně také třeba tím, že hrozně často mrkám :-D

Nohy už jsou v pohodičce, dokonce jsem si dnes pro sebe po obýváku zatančila polku :-D

To v té japonštině... to raději nevědět :-D Píše se tam něco jako: "To je ale čupr kabelka! Kde jste ji koupila? Koupila jsem ji v Edoja Store." Legendární věta z naší učebnice japonštiny. Pardon, je to možná malinko nepochopitelné :-D
Nasáčkovala jsem ji do článku proto, že tam je slovíčko "suteki", o němž se zmiňuji.

3 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 21. listopadu 2014 v 18:40 | Reagovat

[2]: No, alespoň to potvrzuje všeobecný fakt, že tvůrci učebnic jsou velmi kreativní lidé. :D

4 Zítra Zítra | Web | 25. listopadu 2014 v 8:37 | Reagovat

Moc zajímavá forma Anniko (znám jednu Finku, jmenuje se jako je tvá (?)přezdívka). Psát články do dopisu jehož adresátem je přirozeně čtenář!
Ale úplně nejdřív mne zaujala velmi osobní organizace tvého menu.
Díky, za inspirativní blog!

5 Rose Tascher Rose Tascher | Web | 25. listopadu 2014 v 15:23 | Reagovat

To je škoda, že jsi nezvolila kopretinu, já pro ni hlasovala :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama