Je lepší ucho mít.

O snech a ve snech

7. listopadu 2014 v 10:30 | Annika
Sny jsou teď všude kolem mě. Před pár dny jsem dočetla knížku Josteina Gaardera, kde hlavní hrdinka Anna prostřednictvím snů nahlížela do budoucnosti. (Mimochodem, knížka mě moc nepotěšila. Příliš zde vynikala snaha vyburcovat svět k ochraně přírody na úkor příběhu.) A k tomu ještě do školy překládám krátkou povídku od Jošimoto Banany z výboru zvaného "O snech". Všechny povídky v knížce se zabývají právě jimi. Ta "moje" líčí společný sen tří žen o nádherném moři.
Mně samotné se ale sny v poslední době téměř nezdají. Asi je to proto, že jsem přes den velice isogašii, a tak když večer konečně ulehnu, spím jako dudek. Jsem za to upřímně ráda, sny ve většině případů nesnáším, ať už jsou hezké, praštěné nebo děsivé.

A navíc ještě mě teď ke snům směruje Hřejivá výzva. Tenhle úkol mi, ještě než jsem k němu dospěla, připadal jednoduchý. Příběh inspirovaný snem - co může být lehčího? Teď však, když mám otevřený editor a prsty čekají, kdy jim mozek dá impuls ke klepání do kláves, mám v hlavě zmatek a těkám od jednoho snu k jinému.
Můj "příběh na motivy snu" tedy nebude jen jeden, spíše se bude jednat o jakousi utlachanou úvahu plnou mikropříběhů. Bylo by mi líto věnovat se jen jednomu snu a na ostatní se vykašlat. Nemám žádný sen, který by vynikal nad jinými.


Nejstarší sen, na který si pamatuji, se mi zdál, když jsem byla asi šestileté pískle. Zároveň bych jej zařadila mezi jeden z mých nejdepresivnějších snů. Hrozně mnou tehdy otřásl.
Stály jsme s maminkou na zastávce v jakési zapadlé vesnici. Když přijel náš autobus, bílý a modrý, nastoupila jsem - ale matka ne. Nevím, jestli to nestihla, nebo já jsem vlezla do autobusu, aniž bych měla. Autobus nastartoval, objel náves, přejel přes most nad potokem a já viděla, jak maminka stále stojí na zastávce a já se od ní vzdaluji a nemohu vůbec nic dělat. I dnes, když mi už dávno není šest, mě vzpomínka na tento sen naplňuje nesmírně hořkým pocitem zoufalství.

Nejnovější sen se mi zdál přibližně před týdnem. Byl to spíše shluk výjevů, než pořádný sen s příběhem. Důsledek příliš intenzivního hraní počítačových her a díky sboru poměrně častého trávení času po boku mé nejnovější neimaginární kamarádky.
Ocitla jsem se v prostředí jedné hry, kterou jsem v té době hrála (a hrála bych ji i teď, kdybych nebyla isogašii). Sledovala jsem sama sebe z pohledu třetí osoby. Byla jsem ctnostný rytíř. Snědý muž arabského původu s nablýskanou šavlí a krásným koněm, od hlavy až po paty oděný do lehké tmavé zbroje vykládané zlatem. Byl vidět jen můj na lícních kostech potetovaný obličej, ve kterém obvykle člověk nalezl vepsanou chladnokrevnost, prozíravost a hluboké vědomosti. (Ach, co bych za to dala v realitě!) Své výrazné přísné tmavé oči jsem upírala kamsi do vzdálené nicoty. A ty oči se najednou začaly zalévat slzami, které zanedlouho začaly z důlků přetékat dolů po drsných potetovaných tvářích, aniž bych přitom hnula brvou. Cítila jsem hluboký smutek a pohnutí. Nevěděla jsem, co jsem provedla, jisté bylo, že jsem kohosi nesmírně zklamala. Myslím, že ten kdosi jsem také byla já samotná.
Sedla jsem na svého koně a jela krajinou. Spěchala jsem. Potřebovala jsem ostatním rytířům sdělit své selhání a ztrátu cti. Chtěla jsem, ať mě potrestají.
Přijela jsem do zelených kopcovitých krajin. A najednou už jsem nebyla rytíř. Byla jsem zase dívka. Ale pořád jsem to nebyla já taková, jaká v realitě jsem. Byla jsem lehoučká, pružná a lehkonohá. Na sobě jsem měla bílé rozevláté šaty a mé vlasy, v realitě v barvě mosazi, byly tmavší, delší a rozpuštěné. Nikdy nenosím rozpuštěné vlasy. Nohy jsem měla bosé. Rozběhla jsem se z prudkého kopce dolů do údolí a cítila jsem se najednou naprosto výborně. Utíkala jsem hustým křovím. Větve mě šlehaly, ale já vůbec nic necítila, jen čirou radost z běhu, až jsem dorazila úplně dolů do údolí, kde jsem sedla na tramvaj a popojela o jednu zastávku, kde stál malý dům. Zde jsem potkala svou japonskou kamarádku a obrovskou spoustu jiných Japonců a Japonek. Konala se jakási oslava. Všichni se nalíčili tak, že se jejich obličeje úplně změnily a oblékli se do šatů, do kterých bych já sama nikdy beze studu nevlezla. V tom snu jsem se však do nich dobrovolně převlékla a sama se nalíčila tak, že bych se nepoznala. Párty se rozjela. A mě přepadla stísněnost. Takhle se asi musel cítit pták v kleci.
Strhala jsem ze sebe škaredé hadříky, oblékla si své vlastní oblečení, spláchla z obličeje šminky a nepozorovaně jsem z domu vyběhla a pustila se do prudkého kopce zpátky nahoru. Když jsem se dostala až na vrchol, ohlédla jsem se dolů na střechu domu, a ač jsem byla udýchaná, cítila jsem pocit úžasné úlevy a opojné svobody.
Chudinka H. Poprvé se mi o ní zdál sen, a měla v něm téměř záporáckou roli!

A když už jsem u přátel, jednou se mi zdál sen věštecký. V tom snu jsem byla ve škole a jeden z mých nejmilejších spolužáků toho dne přišel ostříhaný a nechal si narůst vousy. Navíc neměl své obvyklé brýle. Ve snové realitě mě okamžitě napadlo, jak děsně mu to nesluší.
Nedlouho poté jsem šla do školy a k mému nesmírnému překvapení se toho dne spolužák objevil sice jako vždy bez vousů a s brýlemi, vlasy však měl ostříhané. Málem jsem vyprskla smíchy nad tou náhodou. Ale můj názor byl tehdy stejný jako ve snu. Delší vlasy se mi na něm líbily víc :-)

Když si v duchu vybavím onoho spolužáka, napadá mě spousta asociací. Jednou z nich je i hudba. A tímto přecházím ke snu hudebnímu. Naprosto si již nepamatuji, co se v onom snu dělo, jisté je, že v něm hrála jakási melodie. Když jsem se ráno probudila, ta hudba mi pořád ještě zněla v uších. Pokoušela jsem se vybavit, jestli to je nějaká známá písnička, nic mě však nenapadlo. Škoda, že jsem ji později zapomněla. Mohla jsem se možná stát skladatelkou :-)

Nejsmutnější sen, který se mi zdál, byl pokaždé o smrti. Jednou se mi zdálo, že zemřela má tehdejší láska. Myslím, že onoho chlapce v tom snu někdo prásknul do hlavy dlažební kostkou. Ležel na chodníku před školou v krvi. A já se na něj dívala ze školního okna na hlavním schodišti a mé srdce zaplňovala beznaděj.
Mnohem depresivnější však byla série několika snů, ve kterých mi zemřel otec. Hned poté, co jsem dopsala předchozí větu, mi jen při té vzpomínce zvlhly oči. V oněch hrozných nocích tomu nebylo jinak. Probudila jsem se pokaždé s obličejem a polštářem zalitým slzami. Když jsem pak ráno taťku našla v obýváku klidně snídat, pokaždé se mi nesmírně ulevilo, že vše byl opravdu jenom velmi šeredný sen.

Nejotravnější sny, které znám, jsou pro mě donekonečna se opakující motivy. Kdykoliv jsem se během takovéhoto snu probudila, běžel mi mozkem i během bdění a jakmile jsem oči zavřela, naskočil mi znovu. V takových chvílích jsem měla chuť křičet: "Né! Už né! Dejte mi pokoj! Dejte to pryč! Už to nechci vidět! Pusťte mi tam něco jiného!" Ale výjev jel dál a dál.
Jednou se mi zdálo, že se dívám na vlak z ptačí perspektivy. Zní to celkem normálně. Představte si ale, že jej sledujete nekonečně dlouhou dobu. Otevřete oči a vidíte jej dál. Zavřete je a vidíte jej dál. Je to víc stresující, než se zdá.
Podobný případ jsem zažila někdy v oktávě v noci před čtvrtletkou z matiky. Před hlavou mi běželo několik nekonečných řetězů iksek, ypsilonek, odmocnin, mocnin, zlomků a absolutních hodnot. Ráno jsem pak šla do školy s hlavou na matiku ještě nefunkčnější než obvykle.

Nejpraštěnější sen určit snadno nedokážu. Nebo, možná i ano, ale ten byl nesmírně nemravný a nemorální a styděla bych se jej takhle veřejně vytrubovat. Byl to jediný sen, po němž jsem se probudila a řekla si: "Co to krucipísek bylo za kravinu?"
Praštěné sny se mi zdají nejčastěji ze všech. Například, jak na mě a mou nejlepší kamarádku padala z nebe růžovo-žluto-červeno-modrá vzducholoď a musely jsme skočit kamsi do příkopu u cesty. Nebo když jiná kamarádka dala na koleje bombu a šíleně se řehtala. Když se mi zdálo o mé lásce - ten samý kluk, který to v jiném snu dostal dlažební kostkou do hlavy - a já mu řekla "Já jsem Popelka a ty jsi můj holub!" A dozajista bych si po delší době uvažování vzpomněla na mnoho dalších.
Můj nejmladší praštěný sen je starý už několik měsíců. Měli jsme v něm doma na botníku položený velký koš žampionů a věděli, že nám jej někdo bude chtít v noci ukrást. Poschovávali jsme se tedy v síňce ozbrojení baseballkami a jinými po domácku sehnanými zbraněmi, hlídali košík, upírali pohled na vchodové dveře a číhali na zloděje. A pak se najednou ty dveře otevřely, kdosi se vplížil dovnitř a hned si to hasil k žampionům. Cítila jsem, jak mi v těle stoupá adrenalin... ale než jsem vyskočila ze skříně, abych lupiče chňapla za nohy a složila jej k zemi, probudila jsem se.

Nejstrašidelnější sen se mi zdál před několika lety. Z jakéhosi důvodu v něm figuroval jeden knihovník z naší místní knihovny. Možná proto, že mi pár dnů před onou nocí doporučil jakýsi komiks, který jsem si pak s gustem přečetla.
Viděla jsem jeho obličej. V tom snu mi připadalo hrozně fajn tu tvář vidět. Ten knihovník mi totiž vždycky přišel příjemný, neb byl zdvořilý a navíc mi doporučil onen dobrý komiks. Ona tvář, která mě ve snu naplňovala pozitivními pocity se však náhle z ničeho nic změnila ve zjev naprosto příšerný a mrtvolný, a já se k smrti vylekala.
Chudák pan knihovník! Kdyby jen tušil, že jeho obličej hrál hlavní roli v mém nejděsivějším snu, to by se divil!

Nejkrásnější sen v životě... to je podobně těžké jako najít nejpraštěnější. Ne proto, že by se mi jich zdálo hodně. Naopak. Krásné sny se mi prakticky vůbec nezdají.
Ale na dva opravdu hezké sny si dobře pamatuji. Jeden se mi zdál někdy v září, druhý asi před půl rokem. Vystupovala v něm jedna z mých četných platonických lásek - která má však v onom imaginárním harému prominentní postavení. V obou snech jsem jej potkala a on se na mě usmál. Pouze se usmál, to je celé, nic více se ve snu nedělo. A já pak po celý den cítila, jak se mi v hrudníku rozlévá hřejivý pocit nesmírného štěstí...

A poslední věcí, o které bych v tomto článku ráda pohovořila, jsou sny v opakujícím se prostředí. To je taková má malá specialita. Mé sny se velmi často odehrávají v těch samých nereálných místech. Díky tomu už si ony lokality docela dobře pamatuji a znám je, jako by doopravdy existovaly. Velký studený mramorový palác, jiný palác, tentokrát plný koberců, tapet a obložení, kde je bludiště z pokojů, schodišť a dveří, vyprahlé cihlově rudé pohoří, kde u prašné cesty jakýsi dědeček sedí u své maringotky a cosi prodává, rybníček u barokního statku, kde roste ta nejměkčí a nejzelenější tráva na světě, a v neposlední řadě velká knihovna, kde mají otevřeno jen v noci a ve které mám své speciální osobní podkrovní patro. I ten zelený svah, po kterém jsem sbíhala v rozevlátých šatech ve svém nejnedávnějším snu, je pro mě důvěrně známé místo. Bylo to již nejméně potřetí, co se mi o něm zdálo.
Sny v opakujícím se prostředí jsou jediné sny, které mám opravdu z celého srdce ráda. Miluji pobyt v oněch místech, která tak důvěrně znám, ale do kterých se normálně vůbec nemohu dostat. Představuji si, že v mé hlavě existuje jakýsi jiný, paralelní svět, v němž se nachází právě lokality z mých snů, a do nějž se mohu dostat právě jejich prostřednictvím. Občas mám v oněch snech dokonce pocity, že tam jsem více doma, než tady na Zemi. Těžko říct... možná se po smrti moje duše ani nereinkarnuje, ani si nepokecá u nebeské brány se svatým Petrem, ale půjde žít právě tam...


Annika


Článek byl vybrán do listopadového Interestia v Klubu Snílků.
 


Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 7. listopadu 2014 v 13:57 | Reagovat

Neumíš si představit, jak jsem se nasmála. Já bohužel mám jen ty praštěné sny.
Například naposledy se mi zdálo, že mě a kamarádku na její ulici někdo honil, protože ona po něm z nějakých nevysvětlitelných důvodů hodila kousek zlata. Ta ulice se pak nějak záhadně změnila v neznámý kopec. Vím, že jsem spadla, a pak se probudila.
Nebo jsme se sestrou bydlely v domě na stromě s jednou kozou, a ona jí proti mě poštvala.
Nebo (nesměj se, byly mi čtyři roky) se nám splašila beruška na klíček, protože se lekla auta na dálkové ovládání.
Nebo mi sestra rozkrájela příborovým nožem a vidličkou nafukovací míč. To byl také jediný sen, ve kterém jsem plakala :-)
Na krásný si vzpomínám opravdu jen na jeden., Procházela jsem se s taťkou nějakými zatravenými kopci, a bavili jsme se o tom, jak se nám krajina okolo líbí. Jsme si jistá, že to místo neexistuje. Mám ho stále před očima a vložila jsem ho i do svého vymyšleného světa, který používám pro účely povídek.
Mé hudební sny jsou pitomější. Většinou mi v nich hraje písnička, kterou jsem poslouchala naposledy. Jednou jsem byla na koncertě. A jednou zase v nějakém obchodě, kde měly obrovské obrazovky, a promítali k tomu i videoklipy....
Takže ti tvé sny i docela závidím...

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 7. listopadu 2014 v 13:58 | Reagovat

[1]: měli obrazovky. Omlouvám se.

3 Lóra Lóra | Web | 12. listopadu 2014 v 21:45 | Reagovat

Máš zajímavé sny, je to vůbec zajímavé vše kolem snů, na YT jsem nedávno viděla hodně zajímavý dokument o snech.

4 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 13. listopadu 2014 v 14:11 | Reagovat

Tak to je hustý. Más dobrý sny. Mě se taky občas zdá, že se dívám na sebe jako na muže. Jednou jsem dokonce byla roztrojena na tři chlapce. :-) Jinak mě moje sny baví. Jeden byl obzvláště dobrý. Odehrával se v prostředí Minecraftu. No prostě poušť z kostek písku, moje hrada z hranatých kaktusů, pískovcovo kamenná cesta, schody na vrcholek hory... můj vlastnoručně vytvořený baráček zpola zapuštěný do země. Vystupovala jsem tam taky jako nějaký rytíř či princ, který měl porazil lstivého endermana a zachránit krásnou pannu. to je nesmysl. Jednou se mi také zdálo o hořící židli... o tom, že jsem Jan Hus, o tom, že někdo voperovala někomu do hlavy hasičskou sirénu, a ten chudák, když začal přemýšlet, tak mu začala houkat hlava... A zajímavý byl taky ten s tím záchodem, jak se tam zjevoval Antikrist a duch Stalina. Stalin mě přesvědčoval, že musím být věrná Sovětskému svazu a Antikrist zase, že musím chránit Ameriku. Nevybrala jsem si ani jednoho. Stejně ani jeden z nich mi nemohl nabídnout, co jsem potřebovala. A to je soukromí při čůrání. :-D

5 Annika Annika | 14. listopadu 2014 v 8:26 | Reagovat

[1]: Ten sen s beruškou a ten s rozkrájeným míčem mě upřímně pobavil :-)

[3]: Sny celkově jsou strašně zajímavá věc, to souhlasím :-)

[4]: Božínku, to jsou teda sny! :-D

6 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 16. listopadu 2014 v 15:30 | Reagovat

Tak tenhle článek jsem si opravdu užila! :3 Nejenže jsem se zasmála nad tvými nejpraštěnějšími sny (a jako že fakt hlasitě rozřehtala :D), ale přinutila jsi mě zamyslet se nad svými druhy snů.
Já za sebe si sice nepamatuji první sen, co se mi zdál, ale jedna vtipná snová chvilka z dob dávno minulých, kdy jsem ještě měla pokoj se sestrou (což muselo být tak před mými sedmi lety ;)). Pamatuji si, jak jsme usínaly a já najednou řekla něco ve stylu, že si umím vybrat sen, že to mám jako televizi a večerníček nebo tak nějak. A že jsem jí popisovala, jak si to v hlavě přepnu a "pustím" si třeba Malou mořskou vílu.. :D
A když jsme u těch nekonečných snů, mám je ráda. Občas se mi zdá můj oblíbený sen (teď už ne tak často), který mě dovede maximálně uklidnit. Jsem nad nějakým oceánem nebo nevím nad čím, je to modré a nekonečné. A já přes to jdu a ono se to pořád prodlužuje a přibývá... :)
Jednou jsem koukala na zajímavý dokument na dvojce o tom, proč se nám zdají sny. Ale moc jasno v tom stejně nemám. Někdy bych to ráda zjistila, i když se bojím, že by tím noční snění mohlo přijít o kousek ze svého tajemna. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama