Je lepší ucho mít.

Kam mě srdéčko táhne

29. listopadu 2014 v 11:06 | Annika
Míst, která bych chtěla jednoho dne navštívit, je neuvěřitelně velký počet. Kdybych měla nekonečné množství energie a odvahy, dostatečné množství času a aspoň trochu slušné množství peněz, dozajista bych procestovala rozličná místa po celé naší planetě. Ze všech těchto požadavků mi však paradoxně tolik nechybí ani tak čas či finanční prostředky, jako spíše duševní energie. Cestování miluji, vždycky mě ale šíleně odrovná po psychické stránce.
Kdybych to všechno měla - čas, peníze, sílu i odvahu - vydala bych se na velkou cestu po světě. Projela bych všechny evropské země a v každé bych se alespoň na chvíli zastavila a prohlédla si ji. Delší dobu bych pobyla ve Francii, v Británii, ve Skandinávii, na Slovensku, v Rakousku a ve Švýcarsku. V Asii bych to vzala přes Turecko na východ do Indie a do Číny, do Tibetu, a nakonec bych křížem krážem prozkoumala Japonsko a nakonec se nechala vyfotit u Stříbrného pavilonu v Kjótu, mé nejoblíbenější tamní kulturní památky. Letmo bych navštívila Austrálii a prohlédla si nějaký ten tichomořský ostrůvek, a pak bych si to namířila do Ameriky. Nejprve do jižní. Do Peru a do Mexika. Podívala bych se po inckých a aztéckých památkách, na Machu Picchu a do domu Fridy Kahlo. A na jih do Ohňové země. Ve Spojených státech bych si po druhé v životě prohlédla New York a pak už si to hasila do Kanady. A potom unavená a zchudlá domů do Prahy...

To vše je teoreticky možné. Možná si vezmu multimiliardáře a takhle bude vypadat naše svatební cesta. Šance je pravda minimální, ale pořád tady je, to ne že ne! Když si obyčejná Masako Owada mohla vzít japonského korunního prince, proč bych nemohla já být podobně rakkí? :-D
(Její následné psychické problémy teď nechme stranou.)
Jsou ale místa, kam se nejspíš nikdy nepodívám i kdybych si vzala toho nejbohatšího ropného magnáta. Jedno je nereálné a u druhého bych musela splést složitou machinaci, jak se do oněch prostorů infiltrovat. To však nic nemění na tom, že bych tato místa zatraceně hrozně moc chtěla vidět.


Chtěla bych do světa za zrcadlem.
A ne, nemyslím teď kouzelnou říši Lewise Carrolla, kam se dostala malá Alenka. Ta mě po pravdě řečeno nezajímá, ač se mi Alenčiny příběhy líbí. Mám na mysli opravdovou říši na druhé straně zrcadla. Svět, který vypadá jako ten náš, ale je převrácený.
Snad odjakživa jsem se hrozně ráda dívala do zrcadla. Ani ne ale tak kvůli posedlosti vlastním zjevem. Já nekoukala na sebe. Dívala jsem se dovnitř do odrazu a pozorovala, jak pokoj za mnou vypadá stejně, ale přesto jinak. Ráda se dívám do lesklých ploch, ať už to jsou okna či dveře v MHD, výkladní skříně nebo černý displej vypnutého telefonu. Baví mě sledovat, jak vypadají zrcadlově obrácené ulice, místnosti i obličeje. Ve světě za zrcadlem mám pihu pod pravým okem a pěšinku nad pravým okem. Ve světě za zrcadlem se jezdí po silnici obráceně. Ve světě za zrcadlem vychází slunce na opačné straně, tam, kde obvykle vnímám západ. Šíleně mě to fascinuje.
Nejednou v životě jsem dlouhou cestu tramvají strávila zíráním do správně osvíceného a obráceného skla a dívala na na zrcadlově otočenou Prahu. Když postávám u budky na autobusové zastávce, téměř pokaždé zírám na zasklené reklamní plakáty ani ne tak kvůli tomu, co člověku nabízí za produkt či službu, jako spíš abych se dívala na silnici a město jinak. Zrcadlový svět se mi zkrátka líbí a občas mi připadá i hezčí než ten náš. Jsem si ale jistá, že kdybych se do této "dimenze" jednoho dne dostala, brzy bych se znovu začala dívat do zrcadel a snila o světě původním neb by mi najednou začal připadat hezčí on. Protože to, co je nedostupné, je vždycky o stupeň lepší než to dostupné. Jakmile se ona věc zpřístupní, půvab se z ničeho nic setře.

Chtěla bych důkladně zmapovat a prozkoumat naše patro.
Bydlím ve věžovitém sedmiposchoďovém paneláku. A zatraceně by mě zajímalo, jak vypadá půdorys jednoho takového podlaží. Už ode dne, kdy jsem se do našeho bytu nastěhovala, pořád musím přemýšlet, jak jsou ostatní byty rozmístěné a jak jsou velké. Dům je symetrický a logické by bylo, kdyby každé patro mělo čtyři stejně velké byty, z nichž každý má balkón, obýváková okna a jedno okno v kuchyni. Jenže na jednom patře je bytů pět, tudíž symetrie zde rozhodně nemůže platit.
Strašně by mě zajímalo, komu u nás v patře patří jaká okna. Ráda bych navštívila sousedy a prošla se jejich byty, abych mohla zjistit, jak velké mají pokoje, jaká okna mají, zda mají balkón, a pak bych si to vše narýsovala na papír. Ve svém dlouholetém bádání jsem zatím došla pouze tak daleko, že odhaduji, že rodina Uřvanců, která má stejně jako my okna na východ, má byt stejně velký jako my, ale zrcadlově převrácený. Aspoň doufám. Další tři domácnosti - Profesorka, Voldemort a Domovníci - jsou mi záhadou.

Mimochodem, Voldemort se již kamsi odstěhoval. Teď tam bydlí nějaká paní. Ale její domácnosti pořád říkám ze zvyku Voldemort.
Dovedete si představit lorda Voldemorta, jak venčí pudlíka? To bývala jednu dobu má realita všedního dne.

Ale chtěla bych si projít byty sousedů nejen proto, že bych si ráda zmapovala naše podlaží. Zajímá mě, jak mají svou domácnost zařízenou. Jestli Uřvanci mají v bytě stejný binčus jako na balkóně. Bydlení Domovníků jsem si vždycky představovala jako byt mé babičky a dědy - zdalipak je opravdu takový? U Voldemorta se pořád něco rekonstruuje - představuji si, jak to tam má nablýskané. Je tomu opravdu tak? A Profesorka? Ta je mi naprostou záhadou. Často slýchám, jak jí tam nehorázně skřípou jedny dveře. Od čeho asi jsou? Šatník? Záchod?

Jednou jsem našla na facebooku profil sousedky z rodiny Uřvanců. Propátrala jsem všechny její veřejné fotografie (a že jich bylo) jen proto, jestli tam třeba nemá něco vyfoceného u ní v bytě.

Když člověk vstoupí do cizího bytu, jako první jeho smysly udeří typická vůně či zápach oné domácnosti. Chtěla bych vědět, jak to voní či smrdí u sousedů.
A také bych si přála vidět, jak to vypadá u pana Bušila a paní Čivavičky o patro nad námi. Bušil věčně něco zatlouká nebo vrtá, nejčastěji ráno, když každý rozumný člověk ještě spí. Jejich byt už musí být od stropu až po podlahu narvaný všemi možnými zavěšenými nesmysly. A přesto má evidentně na zdech ještě dost místa, protože vrtá a tluče neustále. I dnes ráno.
Jeho žena paní Čivavička je sama o sobě celkem nevýrazná (akorát u ní skutečně neplatí teze, že psi se podobají svým pánům), ale na jejího mazlíčka už jsem několikrát málem šlápla u výtahu, jelikož je tak malý, že se mi nevejde do zorného úhlu. Od oněch dob paní Čivavička svou příšerku na chodbách vždycky nosí jen v náručí.

To jsem ale už značně odběhla od tématu. Nejvyšší čas se rozloučit a dát si šálek černého čaje s mátou!


Annika
 


Komentáře

1 sarush ef sarush ef | Web | 29. listopadu 2014 v 11:56 | Reagovat

To s těmi zrcadly je hrozně fascinující myšlenka. Nikdy mě nenapadlo takhle o tom přemýšlet.

2 Miloš Miloš | Web | 29. listopadu 2014 v 12:23 | Reagovat

"Cestování miluji, vždycky mě ale šíleně odrovná po psychické stránce"

Já musím říct, že právě ta nečekaná překvapení na cestách miluji ze všeho nejvíc, proto většinou jezdíme sami bez cestovky, s nimi jsou to jen rozchody a srazy a čekání, tady si uděláme fotku, za čtvrt hodiny jedeme dál, do toho průvodce deklamuje informace, které jdou jedním uchem tam a druhým ven a ve výsledku si člověk skoro nic nepamatuje. Ale zážitky, ke kterým přišel sám náhodou, složitým zjišťováním a omyly, se nezapomenou.

3 Zítra Zítra | Web | 29. listopadu 2014 v 13:26 | Reagovat

Měvzase zaujala ta šmírovací část :) přišla mi tak bezelstně upřímná. (y)

4 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 29. listopadu 2014 v 13:49 | Reagovat

Jo, kdo by si nechtěl vzít nějakého bohatého člověka a procestovat svět. :) Taky bych se podívala do Švýcarska a Rakouska, mám ráda Alpy. :)
I svět za zrcadlem by mohl být zajímavý. Mám pocit, že jsem na to snad já nebo někdo jiný jednou psala příběh/úvahu, ale to už je dávno. :D
A co se vašeho paneláku týče - bydlet v paneláku, taky mě to zajímá! Takhle se můžu akorát trápit s myšlenkami, proč má čtyřčlenná rodina bydlící vedle nás třikrát větší dům než my, pětičlenní. :D

5 Len Len | 29. listopadu 2014 v 18:20 | Reagovat

Masako Owada rozhodně nebyla obyčejná. Možná byla z prostého lidu, ale poněkud si to celé idealizuješ.

6 Annika Annika | Web | 29. listopadu 2014 v 19:01 | Reagovat

[2]: Překvapení na cestách mi nevadí, pokud nejsou opravdu nepříjemná. Pokaždé se mi ale na mnohodenním výletě stane, že mě najednou přepadne strašně špatná nálada, ze které se těžko dostávám.
A také cestujeme jedině bez cestovky. Všechny výlety "na vlastní pěst" byly mnohonásobně zábavnější a mohli jsme se řídit jen podle sebe :-)

[5]: Pokud jde o Masako Owadu, já žádné zidealizované představy ani v nejmenším nemám. Tato věta byla míněna s velikou nadsázkou. Čekala jsem, že když jsem tam práskla dokonce i ten přihlouplý smajlík, že to bude pochopitelné - a evidentně nebylo, tak to se omlouvám, příště je tam dám třeba dva :-D

A moc vám všem děkuji za komentáře!

7 stuprum stuprum | Web | 30. listopadu 2014 v 0:54 | Reagovat

Mám pocit, že jsem vždycky měl za sousedy jen Bušily. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama