Je lepší ucho mít.

Listopad 2014

Haiku (listopad 2014)

30. listopadu 2014 v 10:50 | Annika |  Poetické pokusy
Slunce zakryla
mlha - a mně zbývají
jen oči pro pláč.

Orchestr víří
zapomínám na svůj part
splývám se zvukem.

Nač jenom hledat
vrtkavý smysl bytí
když mohu zpívat!

Ples se již blíží
malá sestra vyrostla
v římskou bohyni.

Ve zmatku bloudím -
najdu správný směr sama
či mě povedeš?

Nevěřím v Krista
u duchovní hudby však
taji dojetím.

Annika

Kam mě srdéčko táhne

29. listopadu 2014 v 11:06 | Annika
Míst, která bych chtěla jednoho dne navštívit, je neuvěřitelně velký počet. Kdybych měla nekonečné množství energie a odvahy, dostatečné množství času a aspoň trochu slušné množství peněz, dozajista bych procestovala rozličná místa po celé naší planetě. Ze všech těchto požadavků mi však paradoxně tolik nechybí ani tak čas či finanční prostředky, jako spíše duševní energie. Cestování miluji, vždycky mě ale šíleně odrovná po psychické stránce.
Kdybych to všechno měla - čas, peníze, sílu i odvahu - vydala bych se na velkou cestu po světě. Projela bych všechny evropské země a v každé bych se alespoň na chvíli zastavila a prohlédla si ji. Delší dobu bych pobyla ve Francii, v Británii, ve Skandinávii, na Slovensku, v Rakousku a ve Švýcarsku. V Asii bych to vzala přes Turecko na východ do Indie a do Číny, do Tibetu, a nakonec bych křížem krážem prozkoumala Japonsko a nakonec se nechala vyfotit u Stříbrného pavilonu v Kjótu, mé nejoblíbenější tamní kulturní památky. Letmo bych navštívila Austrálii a prohlédla si nějaký ten tichomořský ostrůvek, a pak bych si to namířila do Ameriky. Nejprve do jižní. Do Peru a do Mexika. Podívala bych se po inckých a aztéckých památkách, na Machu Picchu a do domu Fridy Kahlo. A na jih do Ohňové země. Ve Spojených státech bych si po druhé v životě prohlédla New York a pak už si to hasila do Kanady. A potom unavená a zchudlá domů do Prahy...

To vše je teoreticky možné. Možná si vezmu multimiliardáře a takhle bude vypadat naše svatební cesta. Šance je pravda minimální, ale pořád tady je, to ne že ne! Když si obyčejná Masako Owada mohla vzít japonského korunního prince, proč bych nemohla já být podobně rakkí? :-D
(Její následné psychické problémy teď nechme stranou.)
Jsou ale místa, kam se nejspíš nikdy nepodívám i kdybych si vzala toho nejbohatšího ropného magnáta. Jedno je nereálné a u druhého bych musela splést složitou machinaci, jak se do oněch prostorů infiltrovat. To však nic nemění na tom, že bych tato místa zatraceně hrozně moc chtěla vidět.

Proud, respektive oceán vědomí

21. listopadu 2014 v 20:05 | Annika |  Poetické pokusy
Ach, ta vykutálená Hřejivá výzva! Co si na mě jenom ještě nevymyslí za vypečené úkoly?

Přiznávám se, že z následujícího experimentu mám smíšené pocity. Není to vůbec můj styl. A hlavně, dílko je fikce, na což nejsem zvyklá. Nevím, jestli to je nedostatkem fantazie nebo schopnosti vcítit se do něčeho mimo sebe, ale raději vycházím z toho, co se ve mně nebo kolem mě doopravdy děje. Když se odpichuji od čehosi, co doopravdy neprožívám, pociťuji neklid a nejistotu.
Zde je pravdivý pouze začátek. Vzápětí se mi to nějak zvrhlo a už jsem nedokázala udělat krok zpět. Cítila jsem ale, že tak by to asi mělo být. Vyzkoušet jiný žánr. A také si myslím, že lépe bych si už jak s tématem, tak s nápadem nedokázala poradit.

Co říkáš ty, čtenáři?

Včera bylo veselo

18. listopadu 2014 v 11:48 | Annika |  Dopisy pro nikoho
Svaté jitro jest a svatá noc je tmavá
Na psacím stole mi trůní dvě velké umělé květiny do vlasů. Jedna černo-červená růže a jedna kopretina. Jednu z nich budu mít za dva dny připnutou na své nové černé halence, ještě však nevím, kterou. Tu druhou bude mít připnutou na svých černých šatech H. Náš první sborový koncert se blíží. Škoda, J., že se nemůžeš přijít podívat. Bude to totiž paráda! Super! Bezva! Bomba! Právě tyhle skvostné výrazy jsem ve středu a dnes učila H. Ona mi zato dala stejnou lekci v japonštině. Sugoi!/Sugé! Subarašii! Jabai! V naší učebnici nám pořád podsouvají slovíčko "suteki". Prý to ale zní nanynkovsky, řekl nám jeden nebo dva z našich vyučujících, a vzhledem k tomu, že H. jej při svém výčtu slovíček skutečně neřekla, rozhodla jsem se jej vypustit ze svého aktivního slovníku.

すてきなかばんですね。どこで買いましたか。エドヤストアで買いました。

Jak jsem poprvé překládala

14. listopadu 2014 v 17:29 | Annika |  Tajemná říše žaponská
Na svůj studijní obor jsem před rokem nastoupila s hlavou plnou nejrůznějších naivních snů a cílů. Některé jsem od té doby přehodnotila, jiné se splnily (tím mám na mysli dva konkrétní: projít se ctí zimním semestrem prváku a projít se ctí letním semestrem prváku) a na ostatní jsem zapomněla, protože je z jejich imaginárních chlívečků vytěsnilo 11 čtení znaku 生 a podobné nádhery. Málem bych byla zapomněla i na to, jak jsem si tehdy říkala, že by bylo krásné, kdybych někdy v budoucnu překládala Jošimoto Bananu. Celkově, kdykoliv se mě někdo v té době zeptal, čím bych chtěla být, často jsem odpovídala, že překladatelkou - ale to spíš proto, abych měla vůbec co odpovědět; po pravdě, nikdy jsem nevěděla, jak bych se doopravdy chtěla jako japanolog živit. (Ve výsledku to bude stejně jedno, si myslím. Budu ráda, jestli se vůbec budu nějak živit. A v první řadě, jestli vůbec dojdu alespoň k tomu Bc.)
A bum, najednou přišel druhák, volitelný předmět "četba literárních textů" a s ním i první příležitost zkusit si zapřekládat. Mohla jsem si vybrat mezi krátkými eseji Murakami Harukiho nebo Jošimoto Banany. Že však velká část lidí sáhla po Murakamim, zvolila jsem Bananu. Bylo mi to vlastně vcelku jedno, neboť oba jsou mí oblíbenci.
Až po dopřekládání jsem si uvědomila, že jsem si vlastně splnila zapomenutý sen.

Samozřejmě to nebylo úplně poprvé, co jsem pracovala s textem v japonštině. V prváku jsme si na hodinách četby do sytosti užívali překládání japonských pohádek a jiných příběhů. Ty jsme ale četli po větách jeden po druhém. Tohle byla jen a jen moje práce (teda přesněji, drobný podíl měli i dva jiní lidé, ale o tom v dalším odstavci). A až poté, co jsem svou českou verzi nechala přečíst vyučujícímu a spolužákům, jsme se pustili do společného čtení po větách.

Zrovna včera jsem byla na řadě s překládáním právě já. Výsledek byl přijat vcelku úspěšně jak spolužáky, tak vyučujícím. Samozřejmě, že mé dílo nebylo dokonalé: občas jsem tam nasekala nějakou tu chybu, která mi byla zaslouženě vytknuta, ať už ohledně jazyka, nešikovných formulací nebo členění textu. Navíc jsem si musela s pár "divnými" větami nechat pomoct, jednou od japonské kamarádky, jednou od jednoho z našich senseiů. U většiny z nich jsem pak ale zjistila, že jsem s nimi neměla problém proto, že by mi připadaly divné, ale protože opravdu divné jsou. Ale i tak to ve výsledku dopadlo lépe, než jsem čekala.

O snech a ve snech

7. listopadu 2014 v 10:30 | Annika
Sny jsou teď všude kolem mě. Před pár dny jsem dočetla knížku Josteina Gaardera, kde hlavní hrdinka Anna prostřednictvím snů nahlížela do budoucnosti. (Mimochodem, knížka mě moc nepotěšila. Příliš zde vynikala snaha vyburcovat svět k ochraně přírody na úkor příběhu.) A k tomu ještě do školy překládám krátkou povídku od Jošimoto Banany z výboru zvaného "O snech". Všechny povídky v knížce se zabývají právě jimi. Ta "moje" líčí společný sen tří žen o nádherném moři.
Mně samotné se ale sny v poslední době téměř nezdají. Asi je to proto, že jsem přes den velice isogašii, a tak když večer konečně ulehnu, spím jako dudek. Jsem za to upřímně ráda, sny ve většině případů nesnáším, ať už jsou hezké, praštěné nebo děsivé.

A navíc ještě mě teď ke snům směruje Hřejivá výzva. Tenhle úkol mi, ještě než jsem k němu dospěla, připadal jednoduchý. Příběh inspirovaný snem - co může být lehčího? Teď však, když mám otevřený editor a prsty čekají, kdy jim mozek dá impuls ke klepání do kláves, mám v hlavě zmatek a těkám od jednoho snu k jinému.
Můj "příběh na motivy snu" tedy nebude jen jeden, spíše se bude jednat o jakousi utlachanou úvahu plnou mikropříběhů. Bylo by mi líto věnovat se jen jednomu snu a na ostatní se vykašlat. Nemám žádný sen, který by vynikal nad jinými.