Je lepší ucho mít.

Žvýkačka

27. října 2014 v 10:30 | Annika
Na koleji dne 26. října, v podvečerních hodinách
Milá Anniko,
dnes ráno mi přišly Tvé poslední dva dopisy. Koukám, že zpívání Tě opravdu pohltilo, doufám, že mě někdy pozveš na koncert, třeba až budete zpívat tu Rybovku. Vezmu s sebou případně i ostatní z party. Třeba taková E. si pořád stěžuje na to, jak už jsi jí dlouho nenapsala. Pořád mě nutí, ať ti za to pořádně vyčiním. Což se mně samozřejmě nechce, ale každopádně Tě neprodleně žádám, ať jí konečně napíšeš, protože mi tím svým hudrováním již pomaličku začíná lézt na nervy.


Jsem rád, že onen kašel, o kterém hovoříš, Tě už z velké části přešel. Já teď byl také trošku nachlazený, ale kašel mě minul. Zato jsem ale ležel několik dní s teplotou. Teď už je to ale naštěstí dobré, už zase funguju. Zato ale přestal fungovat spolubydlící, povedlo se mi jej nakazit. A je na tom chudák ještě bídněji než já. Tak mu aspoň jako odškodné vařím čaj s citrónem.

A k těm Tvým sopráno-altovým obtížím - s A. se uvidím ve čtvrtek na koncertě (na D.-ově koncertě!), tak se jí na to zeptám a pak Ti - pokud si vzpomenu - napíšu. Já osobně na to názor nemám - však víš, jak jsem na tom se zpěvem. Umím jen jednu písničku a ještě k tomu falešně.

A upřímně mě zaujal poslední odstavec dopisu. Jsem zvědav, s čím se vytasíš a co je to to tajemné "É". Nenapadá mě žádné normální slovo začínající od tohoto písmenka... že by šlo tedy o nějaké jméno? Nějaká Éliška ze mlejna? Jak tě tak ale znám, bude to spíš nějaká nová platonická láska, což? Možná se ale mýlím.

Když už jsem u těch platonických lásek, představ si, co se mi stalo ve středu:
Jako obvykle jsem odpoledne trávil v knihovně. Zalezl jsem ke svému oblíbenému stolečku, rozložil si učení a podle zvyku tři čtvrtě hodiny studoval a dělal domácí úkoly. Toho dne však byly úkoly krátké a učení málo, zvedl jsem se tedy od svého stolku dřív a šel se rozhlédnout po knížkách. Však to sama dobře znáš - četby není nikdy dost. Nabral jsem si čtyři romány a pak ještě chvíli hledal v jiném oddělení. Že ale byly těžké, mimoděk jsem si je kamsi odložil a pak je na tom místě zapomněl. Po chvilce, kdy už jsem mířil k pultu, jsem si uvědomil, že mi vlastně ty knihy chybí a zmatený se vydal zpátky, abych je v bludišti regálů našel. (Naše knihovna je totiž šíleně spletitá.) Šel jsem a těsně za mnou spěchala jakási osoba. Pak jsem si ale vzpomněl, kde jsem je nechal, a že to místo bylo přesně na opačné straně knihovny, prudce jsem se zastavil a otočil a ta osoba vzadu se se mnou v tu ránu srazila. Nevím, kdo z nás se lekl víc, jestli ona - byla to holka - nebo já. Zavrávorala na vysokých podpatcích, už už jsem se lekl, že neudrží rovnováhu a spadne, naštěstí však naši drobnou kolizi ustála a z pěti knih, které nesla v náručí, jí upadla jen ta na vrchu hromady. Že jsem byl trošku v šoku, jen jsem nesrozumitelně zamumlal omluvu a vzápětí jí podal tu upadlou knihu. Byla to učebnice, stejná, se kterou na jednom předmětu pracuji já. Musela tedy studovat stejný obor. A jak jsem jí tu - mimochodem, velmi špatnou a nepřehlednou - učebnici podával, ona se najednou na mě tak zvláštně podívala - chvíli jsem uvažoval, jestli jí náhodou nestojím na noze - vzápětí se ale usmála a oslovila mě jménem.
Asi jsem v tu chvíli musel vypadat jako úplný osel, protože jsem na ni zíral a vůbec si nemohl vybavit, kdo to je. V náručí držela mimo tu učebnici samé románky pochybné kvality. Měla zrzavé vlasy střižené na krátko, zelenošedé oči, a nad horním rtem velkou pihu. Právě podle ní jsem si konečně vzpomněl, jednu takovou holku jsem dříve znal. Mezitím už si však musela všimnout mých rozpaků a napověděla mi.
"Byli jsme pár let sousedé, než jsme se odstěhovali na druhý břeh řeky. G., pamatuješ?"
"Ale ovšem, G.! Jak jsem mohl zapomenout?"
A to nebyla jen fráze. Jak jsem na ni mohl zapomenout? Ono Anniko, A. se často chlubí, že byla a je mou první a jedinou láskou v životě. Avšak pravdivá je jen ta část o první lásce. Během střední, kdy A. studovala jinde než já a přestali jsme se vídat, se do našeho sousedství přistěhovali noví obyvatelé. G. byla jejich dcera a mně se velmi líbila.
"Člověče, málem bych tě byla nepoznala! Vždyť máš brejle! A vypadáš tak usedle. Tolik ses od té doby změnil," řekla a trochu potměšile se na mě zazubila.
Nevěděl jsem, co mám říct. Poznání, že jsem se setkal právě s ní, mě uvedlo do ještě větších rozpaků. Vždyť právě kvůli té trapné příhodě s ní se ve mně mnoho změnilo. A já hloupý na to zapomněl! Pokusil jsem se o žertovný výraz v obličeji, myslím ale, že mi to toho dne moc nešlo:
"Hm... ty taky už zrovna nevypadáš úplně stejně jako v patnácti."
"No jo no, tehdy jsem měla copy málem až k pasu. Ale to už je dávná minulost, jak dobře víš! Díky tobě jsem tehdá zjistila, jak jsou krátké vlasy praktické! Už si je nikdy nenechám narůst do původní délky," pročísla si prsty to své krátké vrabčí hnízdo a bleskla po mně pohledem, po němž jsem se dozajista musel začervenat, pokud jsem tak neučinil už předtím, to si teď nejsem jist.
Takovéhle situace holt trošku špatně zvládám. V tomhle jsme Ty a já stejní.

S copy vypadala mnohem líp. S copy byla krasavicí. Do té doby, než jsme se s kluky ze sousedství vsadili, kdo jí do vlasů nalepí žvýkačku. Taková blbost, a přitom už jsme nebyli žádní pitomečci z prvního stupně základky. Věděli, že se mi líbila. A já jsem nechtěl, aby se mi vysmáli. Tehdy jsem pomalu ztrácel své postavení vůdce party. A tak jsem to udělal - takzvaně nenápadně, aby si toho nevšimla. Už sekundu poté jsem svého činu litoval.
Druhý den jsem ji uviděl bez copů. Rozpuštěné vlasy nikdy nenosila, že jsem jí ale žvýkačku nalepil vysoko, musela si pramen z velké části ustřihnout a ten už v copu evidentně nedržel, musela si proto vlasy rozpustit, aby to zamaskovala. Když jsme se toho dne potkali - shodou okolností to bylo v knihovně - asi jsem musel vypadat podobně rozpačitě jako v onu nedávnou středu, o které Ti píšu.
Ač jsem se při své žvýkačkové akci snažil být nenápadný, ona samozřejmě věděla, kdo jí tuhle zlotřilost provedl, protože nalepit někomu do vlasů žvejku tak, aby si toho nevšiml, je věc zatraceně nemožná. Hned na to, co jsem jí oplatil pozdrav, mi přišila pořádnou facku. Zaslouženě pokořený jsem němě zíral do země, zatímco mi na hořící tváři pomalu více a více vyvstával obtisk její dlaně. Okolo jdoucí knihovnice v okamžiku rány vyjekla za mě a vzápětí se na mě pohoršeně podívala s výrazem říkajícím "cos ty kluku jeden ošklivá té holce provedl, že tě tak lískla?"

Den po našem setkání v knihovně přišla G. s vlasy nakrátko, protože žvýkačková aféra samozřejmě praskla a všichni si z ní dělali legraci. Nyní si z ní stříleli ještě víc, s krátkými vlasy vypadala strašně směšně a poníženě. Že raději nepředstírala, že se nic nestalo! A já se příšerně styděl a rozhodl se skoncovat se všemi lotrovinami. Vykašlal jsem se na partu, stejně se kluci odkudsi dozvěděli o té facce a už mě neuznávali. Asi měsíc mě pak v jednom kuse obtěžovali a dělali mi naschvály, brzy je to ale přestalo bavit.
S G. jsem se už nikdy neudobřil, začala se mi hned po té facce vyhýbat. A o rok později se odstěhovala na druhý břeh řeky. Nevím, jak se jí to povedlo, ale od té doby se nám nikdy nepodařilo setkat, ačkoliv naše město je maličké a téměř si přes vodu koukáme do oken.

"Prej ses vod tý doby, co jsem ti dala tenkrát u nás v knihovně tu facku, polepšil a přestal dělat skopičiny. To mě těší!"
Nevěděl jsem, jak zareagovat, tak jsem hloupě mlčel.
"Ale já se na tebe už nezlobím. Je to už přece jen dávná příhoda, čert to vem."
"Hm... tak to jsem moc rád." vypadlo ze mě.
"Ty se ksichtíš! Snad jsi z toho doteď neměl výčitky svědomí?!"
"Po pravdě řečeno... já na tu příhodu už málem zapomněl. Snad sis nemyslela, že jsem se tím doteď užíral?" pokusil jsem se o lehký tón.
Zase přešlap. To jsem neměl říkat, protože jí zlobně zablejskalo v očích. Ona na mě totiž evidentně doteď vzpomínala se záští. Ten výraz v jejím obličeji však vzápětí vystřídal nucený úsměv a dokonce na mě zamrkala:
"No samozřejmě, je to dávná záležitost. Tak se měj, už musím."
"Ahoj."
Otočila se na podpatku a vydala se k pultu ke knihovnici. Asi úplně zapomněla, že původně šla pro cosi opačným směrem. Jinak by do mě nenabourala.
Vzpomněl jsem si, že jsem se jí za tu žvýkačku nikdy neomluvil. Už už jsem se za ní chtěl vydat a rychle jí říct, že mě to s tou žvýkačkou mrzí - ale cosi mě přikovalo na místě a nedovolilo mi ji následovat. Vzpomněl jsem si na své zapomenuté knihy a vydal se je najít. Když jsem se s nimi vrátil k pultu, G. už tam dávno nebyla.

Myslíš, že to byla chyba, že jsem se jí neomluvil? Byla, co? Je nad slunce jasné, že by si omluvu zasloužila, udělal jsem tenkrát před lety podlou věc. Ale... nějak to v tu chvíli nešlo. Nevím, jak to vysvětlit. Prostě jsem to nedokázal. Asi si teď o mě nemyslíš nic moc dobrého, co? Někteří o mně říkají, že jsem slaboch... řekl bych, že nejsou daleko od pravdy.
Na druhou stranu, ta záležitost je už opravdu stará. Taky mi v minulosti leckdo leccos sprostého provedl. Třeba ta má slavná historka o tom, jak mi strýček v afektu vyhodil trumpetu z okna. Také se mi už nikdy později neomluvil. Myslím, že na to už úplně zapomněl. Tehdy mě to opravdu rozčílilo, s postupem času jsem na to ale začal nahlížet s nadhledem a ani by mě dnes nenapadlo chtít po něm, aby se mi za to omlouval. Bylo to bolestivé... ale bylo to už příliš dávno, než aby se to po letech vytahovalo na světlo.
Ale zase... někdy i malé křivdy holt člověka pronásledují po celý život. Začínám se do toho trochu zamotávat.

Jejda, to jsem se zase rozepsal... A o takové hlouposti. Omlouvám se, jestli jsem Tě svými povídánkami znudil. Nyní však svůj dopis uzavírám, mám totiž sraz s E. Hrozně ji teď totiž chytl ping pong a často chce chodit hrát. Mně osobně to také celkem baví. Vůbec mi to ale nejde, což si E. asi nejspíše neuvědomuje, což nechápu, jelikož pořád chce, ať s ní chodím hrát právě já. Asi jí vyhovuje, že proti mně pořád vyhrává, to by jí bylo podobné. Když chodíme hrát ještě s D., vždycky ji porazí, neboť on hraje ještě o stupeň líp než ona a ta ho pak tahá za vlasy. Asi se u něj nechám v této oblasti doučovat. Ne že bych se chtěl nechat tahat za vlasy, ale vidět její obličej poté, co by proti mně prohrála, by mohla být docela legrace.
A když už jsem se dostal k E., znovu Tě prosím, ozvi se jí, protože dnes mě určitě zase bude bombardovat otázkami: "Co je s Annikou? Proč všem píše, ale mně ne? Jak se má? Co dělá?" Když je s námi D., tak tolik nešílí, dnes však D. přijít nemůže, protože má brzy koncert a musí hodně cvičit. Jak sis asi všimla, k dopisu jsem přiložil pozvánku. Rádi tě tam všichni uvidíme.
A tak dále, a tak dále. Vyřídím E., že vykašláváš orgány a trpíš syndromem nadutých sopránů a podřadných altů. Napíšu ti pak její bezprostřední reakci ;-)

P.S. Mimochodem, jak G. po naší srážce v knihovně upustila tu učebnici, ze které se učím i já - včera jsem od známého zjistil, že ji nesla jen pro svou sestru. (On je totiž jejich současným sousedem a dobře se s nimi zná.) Ona sama se učí... na kadeřnici!


Ne, žertuji, studuje práva.
Přeji Ti hezký listopad a brzy napiš, co je to to "É",

JV
 


Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 27. října 2014 v 17:12 | Reagovat

Pingpongové mače ukliďnují. :)

2 Iris V. Iris V. | E-mail | Web | 29. října 2014 v 17:35 | Reagovat

Takže - jestli tomu dobře rozumím, tohle je jedna z odpovědí na tvé "dopisy pro nikoho"? (Většinou ti je sice nekomentuji, protože přeci jenom, komentovat cizí korespondenci, byť je určena Nikomu, neumím - ale většinu z nich mám přečtenou.)
Právě na tomto úkole výzvy je skvěle vidět, jak mohou být srážky v knihovně odlišné.
A kdyby mně někdo nalepil žvýkačku do vlasů (tak nešikovně, že bych si pak, stejně jako G., musela nechat ostříhat vlasy), asi bych se zbláznila. Vůbec bych se G. nedivila, kdyby to v hloubi duše stále nesla jako křivdu. :-D

3 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 1. listopadu 2014 v 15:43 | Reagovat

[2]: Taky by mě zajímalo, jak se věci mají. Iniciála JV je mi dobře známá, ale kolik jmen a příjmení začínajících na tato písmena může být, reálných i smyšlených nebo na pomezí mezi skutečnem a fantazií. :)
Stále přemýšlím, co vnést do sedmého úkolu, abych tam zase neměla tu zpropadenou lásku, která mi začíná lézt krkem. :D Ale počkat, právě mě něco napadlo. To by mohla být sranda... :D (toho si nevšímej, mám radost z toho, že mám konečně po měsíci nějaký pořádný nápad. :D)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama