Je lepší ucho mít.

O zpívání a o kašlání

25. října 2014 v 18:05 | Annika |  Dopisy pro nikoho
Za zvuku Mé vlasti
Možná to J. víš, možná ne, měla jsem dřív starý blog. Jednou jsem si do jednoho článku, myslím že byl poněkud depkařsky laděný, poznamenala tuto větu: "S prvním podzimním listím přichází první podzimní básně. S prvním podzimními básněmi přichází podzimní krize osobnosti." Vždycky jsem to tak měla. Jakmile jsem napsala svou první básničku inspirovanou podzimem, brzy nato jsem upadla do bolestného stavu mysli, a v něm jsem setrvávala pokaždé zhruba týden, než mě něco rozptýlilo z úvah o tom, zda k zahrabání se pod zem lépe poslouží rýčíček nebo hrabičky.


Listí už začalo žloutnout a rudnout, obzvláště na Letné je krásné. Jezdím teď co nejvíce tramvajemi přes Vltavu směrem k levému břehu, abych se mohla dívat právě na stromy na Letné. Padlo i několik mlh a při chůzi jsem již i cítila vůni tlejícího listí. Pořádná podzimní báseň ještě nepřišla, jen několik haiku, z nichž ani jedno není inspirováno podzimem. Jedno školní realitou, druhé mou aktuální největší láskou, ke které se v dopise brzy dostanu, třetí večerem, kdy si sestra poprvé nasadila kolem krku své nové modrohnědé korále a čtvrté zaléváním květin.
A krize osobnosti nikde. To je paráda, že? Jediná krize, která mě navštívila, je krize zdravotní, konkrétně už přesně týden mám pocit, že brzy začnu vykašlávat orgány. Cítím ale, že brzy již budu zdravá. Možná bych byla zdravá už teď, ale posledně jsem to strašně přehnala na sborové zkoušce.

Jsem strašně, strašně zamilovaná. Do zpěvu. Jak jsem proboha jen mohla žít celé dva roky bez zpívání? Poté, co mě na první zkoušce oficiálně přijali, mi celý týden v hlavě kolotala jen jedna, nebo spíše dvě myšlenky - "ach, kdy už konečně bude další zkouška?" a "ach, kdy už konečně bude ten koncert v Rudolfinu?" Krom zpěvu jsem totiž navíc ještě v tuto chvíli šíleně zamilovaná do vážné hudby. Ale ono je to provázané. Ve sboru totiž tento semestr zpíváme Dvořáka a vánoční mši od Ryby.
Před pár dny jsem šla na svou druhou zkoušku a byla zvědavá, v jakém hlase tedy skončím, zda v jiskrném sopránu či něžném altu. Když totiž na první zkoušce vyhlašovali, kam půjdou nováčci, všem řekli určitý hlas, jen mně "druhý soprán nebo první alt". Po zkoušce, kterou jsem strávila ze zvyku v altu, jsem si šla promluvit s dirigentem... a hádej co! Jsem obojí. Jako možná jediná členka sboru. Mohu si zpívat co chci. Domluvili jsme se tedy, že v Rybovce budu alt (můj požadavek), protože je na mě moc vysoká, zatímco v Dvořákovi si střihnu soprán (sbormistrův návrh) - soprány jsou přeci jenom vždycky třeba a altů máme víc. Soprán! Poprvé v životě soprán! Pamatuješ si na můj poslední dopis? Psala jsem tam, že spokojenější bych byla asi v altu, protože ráda jsem podbarvující hlas, zároveň bych ale ráda zkusila podstoupit výzvu a zazpívat si vyšší, vedoucí hlas. Splnilo se mi obojí najednou, budu vést i doplňovat!
Na svou druhou zkoušku jsem šla mimo jiné s kašlem a nakřáplým hlasem. Normálně si na sebe dávám pozor a šetřím se, tentokrát jsem ale do zpěvu šla naplno i přes ne zrovna nejlepší zdraví. Tolik jsem se těšila na zpívání, že jsem si tu radost nedokázala odepřít. A byla jsem dokonce šokovaná, jak mi to v nemoci pěkně znělo. Chvílemi mi můj výkon dokonce přišel lepší, než když zpívám jako zdravá. Obzvlášť... !... výšky. Takové krásné f2 už se mi dlouho nepovedlo. Svět se musel zbláznit.
Kvůli tomu také jsem přišla půl hodiny nato do hospody na sraz spolužáků a kóhaiů z prváku poněkud zničená. A také by mě zajímalo, kolik spoluzpěváků a kolik spoluhospoďáků se mi podařilo svým kašlíčkováním nakazit. Za svou bezohlednost bych zasloužila za ušiska. Ale když... hudba... ne, nebij mě, prosím, zničila jsem se pro vysoký cíl!

Další věcí, která mě naplňuje současně se zpíváním je blížící se koncert pro studenty České filharmonie. Budou hrát Novosvětskou. Poprvé uvidím naživo tuto skladbu, kterou považuji za jednu z nejkrásnějších věcí, co mé uši slyšely. Každý den si do zblbnutí opakuji, jak moc se těším. Už zítra to bude. Skoro mi je až líto, že už tak brzy. To těšení je tak slastný pocit! Ale po koncertě se dozajista hnedle najdou další věci na těšení... třeba další zkouška sboru nebo listopadová speciální zkouška, kdy poprvé budeme zpívat s orchestrem.

Promiň, J., jsem trochu monotónní, já vím. Ale je to lepší, než kdybych si vylévala srdíčko z krize osobnosti, ne?

※ ※ ※

Předvečer čtyřdenních prázdnin
Zdravím tě, příteli! Uplynul týden od mého posledního dopisu. Byla jsem se podívat na filharmonii a kašel mě již pomalu opouští. Na koncertě jsem byla nadopovaná pálivo-citrónovými bonbóny, stejně jsem ale v půlce Karnevalu málem sjela kamsi pod sedadlo v záchvatu šíleného kašle. Ne proto, že bych byla tak nemocná. Prostě jsem vdechla nějaké smetí. Naštěstí během mého rušení hráli forte. Zrovna v tom nejkritičtějším okamžiku se však zvuk stáhl v piano a já tak zoufale potlačovala kašel, až mi začaly prudce tryskat slzy z pravého oka. Avšak byl to úspěšný pokus, a to i za cenu, že jsem už pomalu fialověla jako hobojista po dlouhém sóle.
Nyní mi ale zdravíčko slouží již téměř dobře. Kašlu už jenom, když moc a vzrušeně mluvím. A když utíkám. Tomu druhému se vyhýbám. To první... to už je těžší.

Před týdnem jsem si svázala všechny své noty japonskou vazbou, na níž jsem našla návod v Klubu Snílků. Slouží báječně. A ve středu jsem se vydala na svou další zkoušku. Nesla jsem si v kabelce tři svazky not. Jedny, v nichž zpívám alt a dvoje sopránové. V té druhé skladbě jsem si vzala sopránový part naprosto dobrovolně.
V minulém dopise jsem ti psala o tom, jak jsem přemítala o tom, zda se dostanu do jiskrného sopránu či něžného altu. Když jsem si ten dopis zpětně po sobě četla, musela jsem se usmát. Tehdy jsem byla nezaujatý nadšenec do zpěvu. Nyní ale přestávám být nestranná. Donedávna jsem ještě byla duševně altistkou. Říkala jsem si, že zpívám něžný alt. A ty holky vpravo jsou naduté hysterické sopranistky. Protože mi to tak z pohledu altistky vždycky přišlo. V sopránu byly vždycky ty největší nány z celého sboru.
Můj psychický přerod v soprán však vůbec netrval dlouho, ba naopak, bylo to kratší, než jsem očekávala. Nyní jsem už v duši členkou jiskrného sopránu. A ač se takovýmhle myšlenkám chci bránit, protože vůbec nejsou hezké ani spravedlivé, občas mi vleze do hlavy, že ty holky vlevo jsou podřadné huhlavé altistky. Jsem si však jistá, že kdybych nakonec zůstala v altu, termín "nadutá hysterická sopranistka" by u mě byl zavedený dál. Říkám si, jestli je to přirozené, nebo divné.
Teď nade mnou dozajista zvedáš obočí a mračíš se. Ber to prosím jako jednu velkou nadsázku. Mám ráda alty. A mám stejně ráda i soprány. Teď, když jsem si za život vyzkoušela obojí, jsem konečně poznala, jak nádherné je být ve sboru tím i oním. Hlavní je jejich souzvuk, a ten je pořád stejně krásný, ať už zpívám vrchní nebo spodní hlas.

To mám ale problémy, co?

Ale mám i ještě jeden jiný jednoslovný problém. Začíná bizarním písmenkem "É". O tom však možná v jiném dopise. Musím jej nechat uzrát. Minimálně zase na příští týden, to se vše zase možná o stupínek vystříbří...

P.S. Zeptej se své A., jestli také trpí syndromem nadutých sopranistek a podřadných altistek a pak mi to v příštím dopise napiš.

Annika
 


Komentáře

1 Créatio Créatio | Web | 26. října 2014 v 12:27 | Reagovat

Preboha, Rybova Vianočná omša je nádherná! :) My spievame Mozartovu Korunovačnú a to je pre soprán občas riadny zádrhel, keď nemá kto ťahať die géčka :D
Spievať soprán je ľahšie než alt, alt dotvára harmóniu zatiaľ čo soprán vedie melódiu a je ho najviac počuť. Takisto spievam na dvoch miestach - na jednom alt (Ashnera), na druhom soprán. A neviem povedať, ktoré je lepšie. Buď sa v alte netrafím alebo v sopráne sa na vysokých tónoch trocha ulejem a hneď že prečo prvý rad nespieva. :D

Mou vlast som počula naživo, u nás vo filharmónií. A až tam som si asi musela uvedomiť, aká je časť Vyšehrad krásna. A Vltava ešte krajšia, až mi päť minút na konci trvalo, kým som dokázala precitnúť (hrali iba po Šárku).

Koncerty naživo majú svoje čaro, svojho ducha. A keď ešte budete spievať také krásne veci, tešiť sa na to je krásny začiatok. :) Krajší koniec potom ešte príde.

2 Ailin Ailin | Web | 26. října 2014 v 13:59 | Reagovat

Milá Anniko,
až teď jsem si všimla, že jsi mi na blog psala, že se ti líbí bílé náušničky. Kdybys chtěla, můžu Ti je vyrobit na klipsech, že bys je jen nacvakla na uši :-).

3 stuprum stuprum | Web | 27. října 2014 v 1:35 | Reagovat

Láska ke zpívání. Jak poetické zahledění. :)

4 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 1. listopadu 2014 v 12:17 | Reagovat

Jsem moc ráda, že ti nástup do sboru dělá takovou radost a přeji ti to! :) (a taky si pořád přeju slyšet tvůj jiskrný soprán a něžný alt. :))

Ráda bych se vymluvila na podzim a stejně jako ty bych důvody prapodivně nanicovaté nálady zabalila do barevného listí, ale asi by to nefungovalo. :)

Už se těším na příští víkend, třeba taky pražský podzim uvidím! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama