Je lepší ucho mít.

Dýchánek

4. října 2014 v 9:40 | Annika
"Že se sejdu u jednoho čaje zrovna s váma dvěma, jsem opravdu nečekala."
"Nyappy!!! My dvě už jsme se dlouho neviděly, co?"
"A doufala jsem, že ani neuvidíme."
"A mě jsi naopak ještě neviděla nikdy. Ale podle všeho jsi mě poznala."
"Samozřejmě. Koukám na sebe každý den do zrcadla. Poznala jsem se v tobě. Ale nevím, kolik ti je let."

"Jsi chytrá holka. Kolik přesně je právě teď tobě?"
"Dvacet a víc než půl. Detailnější počty po mně nechtěj."
"Jo, to bys na ni byla zlá. Stejně jako já i ona nesnáší čísla. Neříkej mi, že TY ses změnila a začalas mít čísla ráda!"
"Samozřejmě, že cokoliv, co se podobá matematice pořád nemám ráda. Ale stejně jako ty i ona mám pořád smysl pro detail."
"Pro nepodstatné blbiny."
"I tak by se to dalo říct."
"Ty rozcuchané odrostlé vlasy... Temné hadříky a k tomu dva náramky kolem ruky, jeden tyrkysový a jeden růžový. A vůně parfému od Chupa Chups! Tobě bude šestnáct, viď? Jsi mé šestnáctileté já, co?"
"Jasný!"
"No tys mi tu akorát tak chyběla. A ty, kolik je proboha tobě? Vypadáš nějak... jetě. Strhaně."
"Je mi šestadvacet."
"Tak málo? Čekala jsem, že ti je už dávno přes třicet! Neříkej mi, že v šestadvaceti budu vypadat takhle. Vystouplé lícní kosti a brada, ruce promodralé příliš dobře viditelnými žílami, ale přitom zaoblenější figura, než je teď. Neříkej mi, že přiberu, ale budu zároveň vypadat ještě víc jako smrt než teď!"
"Je mi šestadvacet, ale to že mě takovou vidíš teď, neznamená, že taková opravdu budu. To, že v budoucnu ztloustneš, že budeš mít ještě mrtvolnější obličej a že budeš vypadat starší než jsi, jsou tvé velké obavy. Je vidět, že jsi pořád stejně pesimistická, protože ve tvých myšlenkách existuji taková, jakou bys mě přesně nechtěla. Budoucnost je ale nevyzpytatelná potvora, na to nezapomeň."
"A minulost věrná a oddaná, nikdy tě neopustí!"
"Chápu. A proč vypadáš tak zasmušile? Prožiju snad něco nepříjemného? Nebo se ze mě prostě jen tak stane už v šestadvaceti mrzutá ženská?"
"Opravdu si myslíš, že ti to řeknu? Myslela jsem, že ve dvaceti už budeš trošku méně naivní. Moc ses od šestnácti nezměnila. Nezapomeň, že budoucnost je nestálá a nejistá."
"Protože je to budoucnost, hehehééé!"
"Hm... a co tu vůbec děláš ty? Proč se mi připomínáš? Myslela jsem, že existuješ už jen ve vzpomínkách mě a mých blízkých a na starých fotkách."
"Samozřejmě, ale to mi přece nebrání tě občas navštívit, ne? Dnes jsme se už jednou setkaly, nevzpomínáš? Jela jsi autobusem, a tu jsi za sklem viděla jít po ulici..."
"Už ani slovo. Na tyhle věci nemám náladu. A proč bych se teď měla hrabat v minulosti? Víš, mám toho hodně na práci. Brzy mi začne škola. Musím si zopakovat japonštinu."
"Pěkně jsem ti zavařila život, co? A nejen tamtěma záležitostma. Furt mě vidíš kolem sebe a připomínáš si mě, ač tvrdíš, že jsme se smířily."
"Však jasně, že jsme se smířily. Nic proti tobě nemám. Nijak jsi mě nezkazila, nechlastala jsi, nebrala drogy, nehledala náhodné známosti v baru... jen jednou... i tak ale díky tobě má puberta nebyla nudná. A tím nemyslím jen tamty záležitosti, jak říkáš..."
"A přece si na mě vždycky vzpomeneš s hořkostí. Kdykoliv vezmeš do ruky nějakou věc z té doby, kdykoliv slyšíš nějakou správnou písničku..."
"Otrapo. Tohle si jen namlouváš. Hudbu z té doby si už spojuju s úplně jinýma věcma. A spoustě předmětů se začala během těch čtyř let psát úplně nová životní kapitola. Třeba z mých šatů do tanečních se staly šaty do opery..."
"Ale příběh té staré růže nad postelí nepřepíšeš. Pamatuješ si jej dokonale do detailů. Třeba i svou repliku o tom, že si jen zajdeš hodit... eh, chtěla jsi říct odložit kytku na stůl. To, že tě cizí paní v metru poučovala, jak se o ni starat. Fikcí je jen to, co dělal Chlapec. Možná v tom květinářství opravdu měli tmavě rudé růže. Ale on měl strach dát ti takovou moc... symbolickou, tak koupil tamtu a vymluvil se. Mělas' přece vždycky takovéhle podezření, ne?"
"I ty truhlíku, to s tím přece nesouvisí, co sem vůbec tohle pleteš? Tohle jsem psala do tvůrčí výzvy, ne proto, abych se pokusila znovu rozdrbat již zahojené šrámy. Nic v mém pokoji nemá tak dobrý příběh jako ta růže. Měla jsem radši psát o mrtvém šatním molu za postelí, co se vylíhl někde v rukávu ségřina svetru a skončil rozpláclý mou bačkorou?"
"Ha-ha-ha, seš ty to ale humoristka. Skoro bych i poznala, že seš vlastně já. Teď ale vážně: jsi si jistá, že ty šrámy jsou zahojený?"
"Atari mae! A už mě štveš. Nepamatuji si, že bych ve svých šestnácti letech byla tak užvaněná a drzá. Tohle bych si v tvým věku dvacetileté nikdy říct netroufla."
"Ehm ehm... jestli mohu narušit váš dialog: se mnou taky nemluvíš zrovna dvakrát uctivě a dokonce mě okatě upozorňuješ na mé vzhledové nedostatky, nezdvořačko. Nalij mi ještě trochu čaje. Po pravdě řečeno, moc dobře jej uvařit neumíš. Máš se ještě co učit. Něco ti povím. Až ti bude šestadvacet, budeš umět vařit čaj mnohem líp, ať už budeš tlustá či hubená. Tak pro to něco dělej už teď. Vím, že pořád sníš o tom, jak někdy nějakou ze svých vzácných kamarádek pozveš na čajový dýchánek. Pokud budeš místo čaje vařit takové dryáky..."
"Jo, jo, promiň, fakt se omluvám. Dáte si sušenku?"
"Samozřejmě, sem s ní!"
"Děkuji, držím dietu."

"A vůbec, proč jste vy dvě přišly? Chtěla jsem si dát čaj o samotě a vy mě takhle bez pozvání přepadnete..."
"Není to jasné? Jsme tvou součástí. Jsme všude s tebou, ať už piješ čaj, čteš nějakou nemravnou scénu v knížce nebo zamračeně kontroluješ nedostatky pleti v zrcadle. To, že jsme se zrovna teď rozhodly tě navštívit je čistě věc naší - tvé - nálady."
"Hm, tak dík za odpověď."
"Víš co mě fascinuje?"
"Tebe? Dokázala bych to vyjádřit jednoslovně. Nikdys' nedokázala mluvit o něčem, či spíš o nikom jiném - plus o An Cafe. Ňapííí!"
"Jdi do háje. Co ty vůbec žiješ za život, prokletý básníku? Je ti dvacet a stále jsi sama. Kluci od tebe prchají, jakmile se na ně jen otočíš s tím svým nevrlým obličejem. Myslela jsem, že v tomhle krásnem věku budu mnohem úspěšnější. A hezčí. Kruciš, vždyť ty máš dokonce kruhy pod očima! A vůbec, víš, co mě fascinuje?"
"Fakt jsem si v šestnácti myslela takovéhle věci? Hele, nemysli si, že ty jsi jiná. Tvým největším koníčkem bylo válet se na pohovce a tonout v puberťáckých depkách, já žiji život. A ne, nevím. Tak už to vyklop."
"Hihihi, už jsem to zapomněla!"
"Jsi nemožná. Vždycky jsi byla."
"Takže jste se stále nesmířily."
"Kdyby pořád jen neprovokovala!"
"Kdyby furt všecko nesváděla jen na mě!
"Doufám, že jednoho dne se já nebudu muset smiřovat s tebou. Užívej si přítomnosti. Pamatuješ si ještě, jak jsi jako šestnáctiletá vystříhla papírek z notýsku..."
"... a napsala jsem na něj červenou gelovkou, ať nikdy nelituju žádného skutku, který jsem udělala, protože v tu chvíli jsem to tak udělat chtěla. Mám jej dodnes v peněžence. Je na něm malý škrtanec, jak jsem se tehdy trapně přepsala u jednoho písmenka."
"Tak to mě teda překvapuješ, asociální básníku! Myslela jsem, že se ode mě snažíš co nejvíc odstřihnout!"
"Přesně tenhle papírek mám na mysli. Tak poslechni své starší i mladší já a ber si ten papírek k srdci. Pokud už teď jej budeš dodržovat, nebudeme si muset za šest let vzájemně nic vyčítat."
"Ale vždyť je to konina. Jsou věci, kterých nemohu dodnes nelitovat. Když jsem třeba někoho zranila, ať už fyzicky či duševně."
"Ano, je to konina. Ale svá vnitřní rozhodnutí týkající se tvého nitra, těch nelituj. Hlásáš o sobě, jak miluješ harmonii. Tak si ji v sobě prostě vytvoř. Nebude už pak žádný důvod, proč bychom tě navštěvovaly. Budeme jedna. A já možná budu dokonce vypadat hezčí."
"Hm."
"Ty teda mluvíš jako kniha, budoucí já!"
"Nejsem budoucí, jsem jen představa. Nikdo neví, jaká bude budoucnost."
"Jo, jo, jasný, to jsi už říkala, už jsem zticha, ó velká Anniko. Tak co. Potřeseš si se mnou rukou, prostřední Anniko?"
"Hm."
"Ty se ksichtíš. Mimochodem, ještěže neumím vařit čaj. Dozajista by chutnal ještě hůř než ten tvůj, a to už by tím pádem asi ani snad nebyl čaj."
"Nevěděla jsem, že jsem v šestnácti byla čajová labužnice."
"Ty toho o sobě ještě nevíš. A teď nalej i sobě, dej si sušenku a nemrač se, nebo jednou budeš v šestadvaceti opravdu vypadat tak jako já!"



Annika
Annika
Annika
 


Komentáře

1 Créatio Créatio | Web | 4. října 2014 v 11:21 | Reagovat

No Annika, to je parádne! Originálne, dôvtipné, skvelá myšlienka! :) Až neviem, či sa mám smiať, keď je kontext taký realistický a častý. Fú, no... vážne skvelé! :)

A vlastne, ako vždy :)

2 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 4. října 2014 v 11:55 | Reagovat

Zajímavý rozhovor nad čajem :)) U něčeho jsem se až musela hlasitě smát :D

3 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 4. října 2014 v 13:05 | Reagovat

Opravdu dobré, ona všechna já mají něco do sebe, přítomná Anniko :)

4 Annika Annika | Web | 5. října 2014 v 21:53 | Reagovat

[1]:[2]:[3]: Upřímně jsem nečekala, že by se tento článek mohl někomu líbit, natož aby někomu přišel vtipný :-D Moc vám děkuji!!

5 agrenej agrenej | E-mail | Web | 8. října 2014 v 9:56 | Reagovat

Zajímavé, vtipné, čtivé. :-) A žeby pro tebe i trochu terapeutické? :-) Rozhodně si k této části Hřejivé výzvy zaujala vynikající postoj. :-)

6 zvlastniudelvodnarky zvlastniudelvodnarky | E-mail | 14. října 2014 v 9:33 | Reagovat

Tak tohle je vážně výborný. Jsi fakt dobrá Anniko. Baví mě tě číst :-)

7 Annika Annika | Web | 14. října 2014 v 14:28 | Reagovat

[5]:[6]: Moc, moc děkuji!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama