Je lepší ucho mít.

Příběh z rohu pokoje

26. září 2014 v 11:30 | Annika
Druhý úkol Hřejivé výzvy mě bavil snad ještě víc než ten první. Zadáním je "příběh jakéhokoliv předmětu z mého pokoje". Spousta věcí z mého pokojíku je bez příběhu, nebo jej neznám celý a ani si jej nemohu domyslet. A nebo jej zná jen sestra, která tu skromně přežívá se mnou a polovina vybavení je její.
Pak jsem ale zapátrala pohledem do zaprášeného kouta v čele postele a pochopila jsem, že jestli si něco aspoň malinko zaslouží vyprávět jeho příběh, tak je to právě ona.


Vyrůstala jsem v poklidu po boku mnoha stejných i jiných sester. Živili mě barevnou vodou, abych byla ještě půvabnější, než jsem se narodila. Stále více a více jsem rostla do krásy, až se mi přihodilo to, o čem leckdo sní a leckoho to děsí. Zemřela jsem v tom nejlepším věku, ve věku, kdy jsem byla nejpůvabnější.

Poté, co přišli se zahradnickými nůžkami a odstřihli mě jedním prudkým cvaknutím od mých drahocenných kořínků, mi bylo souzeno již spíše jen přežívat než žít. Můj opravdový život v tom okamžiku skončil. Přemístili mě z důvěrně známé půdy do míst, kde nás bylo mnoho, stejných, jinak barevných i úplně jiných, abychom zde společně trávily poslední zbytky našeho bytí naložené ve velkých kbelících a vázách s vodou, která příchod té konečné smrti, která měla přijít brzy, oddalovala na co nejdelší čas. A pak jednoho dne přišel Chlapec.
Rozhlížel se, přejížděl po nás svým zrakem a vypadal, jako by něco hledal. Mračil se. A pak přistoupil ke Květinářce a řekl: "Prosím jednu tuto růži," a ukázal mým směrem. Květinářka mě vyjmula a položila na svůj stůl pokrytý balícím papírem, který zeskvrnitěl poté, co na něj spadlo několik kapek vody z mého stonku. Chlapec jí podal několik mincí a pak už jsem nic neviděla, neboť mě Květinářka do balícího papíru celou zamotala.

Uplynul čas, a najednou jsem ucítila, jak mě Chlapcovy ruce vybalují z papíru. Ocitla jsem se na zvláštním místě. Byla zde tlumená světla, obrovský prostor plný lidí v nádherných šatech a černých oblecích. Chlapec mě jemně uchopil a podal Dívce. Řekl: "Sháněl jsem rudou, ale tu neměli, tak tu máš tuhle." Dívka se zapýřila: "To přeci vůbec nevadí, děkuju! Já mám zase něco pro tebe." Jednou zpocenou rukou mě opatrně držela, druhou Chlapci podala papírovou taštičku. Cítila jsem, že je zklamaná, že nedostala rudou, ale jen světle červenou s narůžovělými tóny získanými umělým barvením. "To je ale hrozná barva, to si nezasluhuji!" Neřekla to nahlas, ale přesto jsem to ucítila v jejím sevření mého stonku.
"Jdeme tančit?" řekl po chvíli Chlapec. "Ano, určitě, moment, jen někam rychle hodím tu kytku... ech... chtěla jsem říct položím." Dívka se dala do klusu a pod nohy se jí neohrabaně motala rudá lesklá sukně plesových šatů. Opatrně mě zanechala na bílém ubruse, kde zatím ještě nikdo neodkládal skleničky a talíře od chlebíčků. Místnost zaplnila ryčná hudba a načančaní lidé se dali do tance, Chlapec s Dívkou také.
Uběhlo pár písniček a Dívka se me mně vrátila s Kamarádkou. Kamarádka jí nabídla, že si mě může odložit u ní. Znovu jsem byla uchopena do horkých dlaní - Dívka byla ještě trochu uřícená z tancování. Nesla mě kamsi vysoko. Kamarádka nesla také květinu. Trochu jsem ji zalitovala pro její naprosto nepřirozený vzhled, původně dozajista byla bílá a museli ji krmit opravdu divně nabarvenou vodou. A nebo opravdu takové růže jen tak existují? Ale i přesto byla tak strašně krásná! A Kamarádka vypadala, že z ní má na rozdíl od Dívky nefalšovanou radost.

Skončila jsem s druhou růží společně v jedné těsné sklenici vody. Dívka a Kamarádka mezitím odešly pryč, a pokaždé, když se spolu vrátily, klábosily spolu o čemsi, co jsem neslyšela. A pak najednou vše skončilo. Dívka mě vytáhla z vody, sešla se u šatny s Chlapcem a společně opustili tu obrovskou místnost a vyrazili do pronikavě chladné venkovní tmy.
Cítila jsem z dívčina doteku její smíšené pocity. Na jednu stranu mě milovala. Jsem její první růže od muže. Na druhou stranu jsem dokázala z jejího mdlého stisku vyčíst únavu a nechuť se se mnou táhnout až do dalekého domova. Pak promluvil Chlapec. Řekl dívce, jak se má o mě starat, abych vydržela co nejdéle živá a krásná. Živá, když už jsem stejně vlastně zemřela. Když to slyšela vedle stojící Paní, připojila se k němu. Dívka chápavě přikyvovala a opakovala "Jo... jo... udělám to tak," ale z náhlého prudkého sevření ruky jsem poznala, jak je vytočená tím, že ji takhle pozdě ještě někdo dělá přednášky - a dokonce se do toho motá cizí ženská!

Chlapec Dívku doprovodil až k jejímu domu, dál pak pokračovala sama. V jejím bytě byla tma. Dívka se zula, protáhla si ztuhlé paže a záda a pohlédla do zrcadla na svůj obličej opuchlý touhou spát. Nakrčila nos, když ze svého šatu a těla cítila pach únavy, námahy, plesu; svou vůni a vůni Chlapce, který ji pevně držel při tanci. Chtěla se okamžitě jít odlíčit a spát. Přesto se ale nejprve postarala o mě. Sundala z police zelenou skleněnou vázu a napustila ji vodou, do níž mě ponořila. Zálibně si mě prohlížela, z jejího úsměvu šlo vyčíst, jak je potěšená, že mě od Chlapce dostala, ač jsem věděla, že v jejích očích nedosahuji takové krásy, jak by si přála - řekla přece Chlapci jasně, že má z růží nejraději tmavě červené, a on stejně přinesl mě. A pak uchopila fotoaparát, namířila jím na můj květ a jemně osvětleným obývacím pokojem náhle dvakrát probleskl prudký bílý jas.



Plynuly minuty, hodiny, možná i dny. Obývací pokoj žil svým vlastním životem. Jeho čtyři obyvatelé se zde pořád dokola prostřídávali, klábosili, občas se smáli, občas zvýšili hlasy. Nikdo si mě moc nevšímal. A já cítila, jak mě zvolna opouští zbytky mých půvabů i síla oddalovat tu definitivní smrt, která mě konečně odstřihne od vlažné vody, z níž jsem vysála všechen život, co jsem dokázala najít.
V ten okamžik přišla Dívka. Byla sama doma. "Ale! Už nám nějak vadneš, potvůrko," prohlásila, vyjmula mě z vody a odložila vedle vázy. "Seš má první růže, proto tě nemohu jen tak vyhodit. Kam tě ale dám?"
Dívka přešla několikrát sem tam z obývacího pokoje nejspíše do své ložnice. A pak se vrátila. "Už vím kam, ale čím jen tě upevním?" Opět na chvíli odešla a pak se vrátila s modrou bavlnkou. Ach, proč proboha zrovna modrou? Ta by se hodila k té druhé, k té šťastnější, k té Kamarádčině, ale ne ke mně! Uchopila mě za ustřižený konec a začala bavlnku všelijak omotávat, kroutit a uzlovat - omylem mě přitom bolestivě naštípla, zahartusila, ale nakonec naštípnutí naopak dokázala využít - a pak uchopila výsledné očko do prstů, spokojeně se usmála a já se najednou ocitla imaginárními kořínky nahoru. Mým následným údělem mělo být pomalé schnutí květem obráceným k zemi.

Dívka mě zavěsila přímo nad své lůžko do rohu pokoje na garnýž, abych sloužila jako připomínka její naivní lásky. Plynuly minuty, hodiny, dny. Stále jsem se stávala křehčí a křehčí. Mé tělo opustily i ty poslední životodárné kapičky vody. Stonek i listy zhnědly. A květ také - do úplně stejné hnědi. Najednou bylo fuk, že jsem byla za života načervenalá. Jen růžové okraje okvětních lístků, které jsem získala pitím barevné vody, mi zůstaly stále stejné. Ale když začala plynout léta, zmizely i ty. To bylo podruhé, co jsem Dívku zklamala. U velké kytice sušených růží, kterou viděla v pokoji své Tety, bylo možné i přes usušení jasně rozpoznat její původní temně rudou barvu.
Ztratila jsem několik listů. Ztrácela jsem i okvětní lístky. Dívka se pro ně s námahou natahovala za čelo postele, vybírala je z pavučin a prskala, že takhle si to opravdu nepředstavovala. "Mrško, doufám že se mi tu celá nerozpadneš! Chci tě tu mít na věčnou památku." A já jsem vytrvala a další lístky už jsem nepustila.

Plynuly roky; dva, tři, čtyři. Dívka si vetkává umělé růže do drdolu. Občas se na mě zahledí, vybaví si s přemáháním Chlapcovu tvář - jeho hlas už ne - a řekne nahlas napůl pro sebe, napůl Sestře: "Hm, už bych ten starej seschlej krám přeci jen mohla vyhodit. Chlapec už se mi stejně dávno nelíbí, proč si ho furt připomínat? A cosi jí jak tak koukám začalo prožírat díry do listů, jako by těch domácích škůdců nebylo dost. Vypadá tak chatrně! Až to jednou nevydrží - drží na tý modrý bavlnce jen silou vůle - a spadne mi přímo na hlavu, klepne mě z toho pepka!" A její Sestra se rozesměje.
Ale jsou to jen plané řeči. Nikdy mě nesundá, dokud ji k tomu někdo jiný nedonutí. Jsem totiž její první růže od muže. Žádná jiná mě nenahradí, i kdyby byla rudá jako krev nebo bílá jako labuť.


Annika
 


Komentáře

1 Créatio Créatio | Web | 26. září 2014 v 23:10 | Reagovat

Krásne, Annika... Určite sa vrátim aj k tvojej prvej časti :)

2 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 27. září 2014 v 8:22 | Reagovat

To je opravdu moc krásný příběh. To, co bývá poprvé, si pamatujeme většinou hodně dlouhou dobu (celý život je možná trochu nadnesené slovní spojení). :) Mně by taková růže taky udělala radost, i když vlastně tyhle květiny až zas tolik nemusím. :)

Pokud si přečteš i můj příspěvek ke druhému dni, možná se trochu usměješ nad tím, jak jsou si naše vyprávění podobná. Čestně však přísahám, že jsem se k tvému článku dostala až teď a o to víc se musím smát tomu, jak máme podobné nápady. :D :)

Jsem zvědavá na tvůj třetí, opravdu vyzývavý příspěvek. :)

3 Marky Marky | E-mail | Web | 27. září 2014 v 10:48 | Reagovat

Příběh růže se ti opravdu moc povedl. A první článek do hřejivé výzvy taky... Doufám, že ti to takhle půjde i dál :)

4 Miloš Miloš | Web | 27. září 2014 v 22:00 | Reagovat

Moc hezký příběh, dal by se vyložit i jako podobenství o pomíjivosti.

Kdysi jsem četl povídku o muži, který sestrojil citlivý přístroj umožňující rozpoznávat, že i rostliny mají hlas a mezi sebou mluví. Když někdo uřízl větev, strom sténal jako kdyby mu za plného vědomí amputovali ruku.
A jak píšeš, že uříznutí růže znamená její smrt, ještě pod dojmem té povídky si představuji, že nešťastná květina při tom musela hodně trpět.

5 Annika Annika | Web | 29. září 2014 v 18:08 | Reagovat

[1]: Děkuji, také se podívám na tvé výtvory :-)

[2]: Děkuji! Naše příběhy se opravdu podobají - stylem i poněkud posmutnělou atmosférou. Četla jsem tvůj a líbil se mi :-) Třetí příspěvek bude zítra. Byla to dřina!

[3]: Děkuji moc! :-)

[4]: Děkuji! A mohu se zeptat, jak se povídka jmenovala, případně autor? Zní to zajímavě...
Jsem si jistá, že ta růže trpět musela. Přiznávám, že při psaní jsem se do toho tak vžila, že darované květiny už mi asi nebudou dělat takovou radost, jako dosud... asi mě bude víc těšit, když mi někdo bude darovat jejich život, jako to napsal Morgernstern.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama