Je lepší ucho mít.

Mé oblíbené místo

24. září 2014 v 14:02 | Annika
Včera odpoledne jsem se chopila prvního úkolu nedávno vyhlášené Hřejivé výzvy. Beru to jako příjemný start. Psát o místě, kde to mám ráda, to je jedna velká radost. Miluji psaní o věcech, které miluji. A ještě raději něco subjektivně popisuji. Musím se pochlubit, že z líčení jsem mívala ve škole na hodinách slohu obvykle plný počet bodů :-) Nu, následujíci text však nebude ani tak líčení, jako spíš povídání, tlachání a vzpomínání.
Tento úkol je každopádně jedním z těch, které považuji za jednodušší. Následující rovněž. Ale s trojkou už přijdou první obtíže, které z výzvy opravdu udělají výzvu!


Jako snad každý, i já mám svá místa, kam ráda chodívám a kde ráda sedávám a přemýšlím. Například hradby na Vyšehradě. Lavička u rybníčku ve Stromovce. "Skrytá zahrada" na Petříně. Čajovna, kde mají levný čaj, omlácené konvičky a kde se pokaždé zabořím do křesla, které dozajista pamatuje časy mládí mých prarodičů. Okraj pole kousek od chalupy. Divadelní kavárna, kde pokaždé piji zázvorový tonic, než začne představení. Dětské hřiště v lesíku nedaleko od domova. Parčík za kostelem u mé bývalé zušky. Útulná cukrárna, kam ráda vodím své přátele, když máme nějaký sraz. A když nechci vysedávat, ale rozjímat za pohybu, pokaždé se ráda projdu pěšky Starým městem či Malou stranou.
Všechna tato místa jsem objevila přibližně v časovém rozmezí od nástupu na střední až do současnosti. Existuje však jedno místo - či spíše víc míst, které mohu zahrnout do tohoto pojmu - které miluji už od dětství a to je knihovna.

※ ※ ※

Nevím už, kdy mě maminka poprvé vzala do knihovny, která stála nedaleko stanice metra poblíž našeho tehdejšího domova. Mohlo to být v první třídě. Chodívala tam často a občas mě vzala s sebou. V takových případech mě vždycky nechala v oddělení dětské literatury a sama se šla dívat po svých knížkách do "dospělácké" sekce. Doteď si pamatuji, jak mě prostory knihovny fascinovaly. Připadalo mi to tam obrovské a tajemné. Nikdy jsem se moc nedívala na knihy, zato jsem si ale chodila hrát do letní čítárny se špendlíky, které tam někdo nezodpovědně nechával válet, nebo jsem se jen tak rozhlížela knihovnou a nechávala se ohromit tím obrovským množstvím knih, které se kolem mě nacházely.
Snad ještě zábavnější ale vždycky bylo, když šla do knihovny maminka sama. Když pak zachřestily v zámku klíče, hned jsem naskočila a byla šíleně zvědavá: copak mi asi z knihovny přinesla? Tyto okamžiky byly pro mě vždycky velmi intenzivní a stejně intenzivní bylo občasné zklamání, když máma byla v knihovně jen proto, aby si půjčila něco pro sebe.

Jako třeťáček jsem si s pocitem velké hrdosti založila vlastní průkazku. Když se tak prohrabávám na internetu historií svého účtu, zjišťuji, že má první kniha byl Svět v obrazech od Aloise Mikulky. Poté Lota z Rošťácké uličky od Lindgrenové a jako třetí to byl Rákosníček a hvězdy. Svět v obrazech jsem si za rok 2002 půjčila dokonce hned třikrát. Statistika nuda je a má docela bezcenné údaje. I tak je ale milé to vědět.

Netrvalo dlouho a přestěhovali jsme se do opačného kouta Prahy. Samozřejmě že brzy poté jsme se s mámou vypravily do nejbližší knihovny. Byla jsem tehdy trošku zklamaná - knihovna v mém bývalém bydlišti mi připadala mnohem větší, lepší a temnější - tedy tajemnější. Netrvalo však dlouho a brzy jsem si dokázala zamilovat i tuto. V sekci literatury pro starší děti jsem brzy znala snad každou knihu. Samozřejmě, že jsem většinu z nich nečetla, ale jak jsem si regály pořád dokola znovu a znovu prohlížela, brzy jsem se naučila, kde co najdu.
Když jsem nastoupila na gympl, který se nachází nedaleko od ní, navykla jsem si v sedmém a osmém ročníku zde čas od času trávit dlouhé volné hodiny mezi semináři. Do této pobočky jsem také hned dvakrát z rozličných důvodů utekla. Jednou poprvé v kvintě, když jsem u doktorky, která sídlila hned vedle knihovny, podstoupila velmi bolestivý zákrok. Dobelhala jsem se do knihovny, kde jsem zapadla mezi regály a doufala, že zdejší uklidňující prostory utiší bolest v mých nohou. Nepovedlo se mi to, ale uklidnila jsem se aspoň sama - a že pod okny knihovny zrovna měli své stany a kolbiště jacísi šermíři, rovnou jsem z okna zhlédla jejich vystoupení (za které se jinak samozřejmě platilo, ale z okna byl přímo deluxe výhled a navíc zadarmo).
Podruhé jsem vpadla do knihovny za účelem hledání ztraceného klidu na sklonku mé gymnaziální kariéry. Bylo to v den, kdy jsem psala svou první maturitní písemku. Byla jsem z ní tak rozrušená, že jsem naléhavě potřebovala jít na nějaké tiché místo, kde se mě nikdo nebude na nic ptát. Toho dne jsem si půjčila sbírku básní Emily Dickinsonové "A básníkem být nechci" a nosila ji s sebou v kabelce během maturity jako talisman. Čítala jsem si z ní na uklidnění.

Jako primána mě máma vzala poprvé do ústřední knihovny na Mariánském náměsti. Byla jsem hrozně fascinována její velikostí, byla mnohem větší, než knihovna, ve které jsem si hrála se špendlíky v letní čítárně. Procházela jsem se mezi regály a měla chuť si půjčit snad všechny knížky, co tam jsou. Teď, když studuji jen několik minut pěšky od ní, jsem zde pečená vařená. (A pocitem, že bych si zde nejraději půjčila úplně všechny knihy, trpím nadále.) V zimě mě sem pokaždé zažene touha po teplém místě, kde si mohu sednout a číst - a rovnou si i něco nového půjčit. V létě mě sem většinou táhlo ticho a potřeba schovat se před žárem slunce - a rovnou jsem si i něco půjčila. Teď je září a trávím zde půlhodinu až hodinu ve studovně téměř každý den studiem kandži - a často si rovnou i něco půjčím. A pak se divím, proč se mi doma hromadí tolik knih, které nestíhám číst, a pak je musím potupně táhnout tam a zpět do knihovny, abych si je mohla půjčit znova. Ale to nevadí - alespoň zase další dobrý důvod, proč tam jít!

Ke knihovnám jsem nějak podvědomě tíhla vždycky. V zámcích či v klášterech se mi pokaždé z interiérů nejvíce líbily právě ony. Podobně to mám i s knihkupectvími, i zde mám pokaždé chuť si všechny knihy okamžitě přečíst. Že ale nejsem neomezeně bohatá, napíšu si názvy knih a autory do mobilu, do diáře nebo si je zapamatuji a stejně nakonec zase skončím v knihovně, kde si tituly půjčuji a koupím si je až dodatečně, pokud se mi opravdu líbily. Čistě hypoteticky, kdybych někdy vydala básnickou sbírku a stala se básníkem, vrcholem štěstí by pro mě bylo zajít do knihovny a najít tam v regálku svoje dílo. Kdybych se stala básníkem a mé dílo by bylo možné půjčit v knihovně, neustále bych kontrolovala v internetové databázi knihovny, kolik svazků je půjčeno a při každém dalším člověku, co by si nějaký půjčil, bych ze sebe vydala "Juch!", vyskočila z židle, oběhla pokoj a vystřihla v papučích piruetu. (A možná bych u toho ani neobrátila pokoj v ruinu.) Nejen, že by se ze mě stal básník, ale ještě k tomu magor.

Knihovna se pro mě stala místem odpočinku, místem soustředěného učení a hlavně místem hledání nových úžasných dobrodružství a osudů na stránkách jejích tichých obyvatelek. Na její návštěvu si najdu čas i v tom největším stresu a na její půdě pokaždé jako by ze mě všechno napětí odpadlo. (Což je ovšem na druhou stranu dvojsečná zbraň - o to horší pocit je vyjít ven s nově vypůjčenými knihami, u nichž vím, že kvůli vší té vytíženosti nebudu mít dostatek času na jejich čtení.)

A než toto pění ód uzavřu, ještě se tě zeptám, milý čtenáři: tipni si - kde píšu tento článek? :-)


Annika
 


Komentáře

1 piuPIU piuPIU | Web | 24. září 2014 v 16:55 | Reagovat

Moc hezky napsaný :)
Obdivuju tě za ty vysoký počty bodů za líčení. Já byla vždycky spíš přes úvahy a fejetony.
A procházky Prahou? Mluvíš mi z duše. Malá strana, Staré město, Karlův most, Václavské náměstí, Národní třída... Mám to tam strašně ráda, i přes ty občasný davy lidí.

Do knihovny jsem dřív chodila ráda, ale postupně jsem na ní nějak zanevřela. Moc velkej výběr knížek způsoboval, že jsem nakonec odcházela s něčím, co už jsem četla dřív. Radši si teď knížky kupuju, protože mám sice v pokojíku velkou knihovnu, ale zaplněná je jen z poloviny, takže podnikám systematický nálety na Luxor, odkud si pokaždý něco přitáhnu :)

2 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 24. září 2014 v 17:32 | Reagovat

Tento první článek do Hřejivé výzvy, který jsi nejspíš sepsala právě v knihovně mezi nekonečnem knižních příběhů, se mi moc líbí! Knihovna je taky mé oblíbené místo, ale poslední dobou jsem se tam moc nevyskytovala - jednak jsem si odtamtud nepůjčovala moc knížek, jednak tam byla velká rekonstrukce a změna otevíracích dob a navíc v dětském oddělení, kam jsem doposud chodila, poněkud není klid, který by v knihovně měl vládnout.. :) Ale teď udělali nové atrium s nádhernými lavičkami a takovými těmi okrasnými ostrůvky zeleně a tam bych ráda trávila slunečná odpoledne, pokud to půjde. :)
Moc krásně napsáno, těším se na další příspěvky a házím odkaz k mému článku! :)

3 Annika Annika | Web | 29. září 2014 v 17:58 | Reagovat

[1]: Děkuju! :-) Já zas naopak měla s úvahami problém a stvořit fejeton bylo nad mé síly :-D
Závidím velkou knihovnu. Moje praská ve škvech, začínám mít knihy všude, kde se dá :-D

[2]: Ano, psala jsem jej velmi překvapivě v knihovně :-) Átrium zní hezky... to bych taky chtěla. V knihovně na Mariánském náměstí nějaká ta letní čítárna je, ale moc se mi nezamlouvá.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama