Je lepší ucho mít.

A tak začal můj podzim

17. září 2014 v 16:48 | Annika |  Dopisy pro nikoho
Zase jedno smutné ráno
Konečně přišlo září, J. Ani netušíš, jak moc jsem se na podzim těšila. Vím, že ty jej moc nemáš rád - u tebe s podzimními dešti přichází problémy v podobě pravidelných záplav, které vždycky vyplaví sklep tvého domu na nábřeží a leckdy i cukrárnu v přízemí. Máš vždy tolik starostí... Z celého srdce ti přeji, aby letos přišlo vody co nejméně.


Už zase nemohu dobře spát - nebo spíše - nemohu se dobře probouzet. Ani si neumíš představit, jak já nesnáším sny. Nemyslím teď denní snění - to je kontrolované, jako když jedeš na kole. Samozřejmě, občas se člověku i denní snění vymkne z rukou, tak jako se člověk může zřítit s kolem do příkopu u cesty. Ale noční snění, to je jako spadnutí z postele nebo ze židle. Nekontrolovatelné, okamžité a zběsilé. A člověk je vždycky aspoň trošku otřesen.
Že se mi zdají sny v pořád těch samých, v realitě neexistujících lokalitách, ať už jde o cihlově rudé pohoří, kde jakýsi stařeček prodává rozličné věci u své maringotky, o chodbách velkého mramorového paláce, nebo o rybníku u barokního statku v lukách - na to už jsem si přivykla. Naopak mě zpětně vždycky potěší, když se můj sen, ať už je jakýkoliv, odehrává v místech, která důvěrně dobře znám, ač jsem v nich fyzicky nikdy v životě nebyla.
Vadí mi, když je sen tak živý, že po zbytek dne ovlivňuje mou náladu. Poprvé se mi takto "příliš živý" sen zdál někdy v létě: v mramorovém paláci jsem náhodou potkala člověka, kterého už jsem dlouho neviděla a jemuž jsem v minulosti věnovala několik svých haiku. Ten sen byl tak živý, že mě pálí dodnes. Jak mně se po probuzení začalo stýskat. A úsměv, kterým mě bytost ze snu obdarovala, byl tak skutečný, až se mi chce plakat. Stýská se mi. A z myšlenky, že už se nejspíš nikdy v životě neuvidíme, mě bolí u srdce.
V noci z předvčerejšku na včera přišel zase zvláštní sen. Jela jsem metrem. Speciální linkou, která existuje jen v mých snech. Její tunely jsou mnohem temnější a užší než skutečné pražské metro. Už se zde odehrávalo mnoho mých snů, proto ji beru za přátelské místo, za jakýsi pevný bod v prchavém víru nočních představ a vidin. Zahlédla jsem na stanici výjev, který by v současnosti klidně mohl být skutečným, kdyby.
Od té doby mě sužují podivné pocity, nejednoznačné a nepopsatelné, jejich jediným výsledkem ale je to, že jsem se začala hrabat v minulosti. Vytvořila jsem si v sobě jakousi zidealizovanou představu, která mě teď posedla a nejsem schopna na nic jiného myslet, jen na ni, na tuto jedinou vizi. Mám trochu strach, J. Už brzy budu konfrontována se skutečností, která ji rozbije na kusy. Ji a na krátkou chvíli i mě samotnou, než se mi podaří zase dát dohromady.
Zkázonosné noční snění vyprodukovalo ještě zkázonosnější denní. Svištím na kole, ale někdo mi odmontoval řídítka. Buď spadnu, nebo do něčeho narazím. Nevím, co je lepší varianta.

※ ※ ※

Právě začaly zvonit zvony na místním kostele
Už jsi, J., někdy cítil, jak něco v tobě dusí tvořivou stránku tvého já? Zadupává ji a nedává jí šanci ani pípnout? Že jsi výtvarník, věřím, že to také znáš.
Toužím napsat báseň. Volným veršem, tak, jak jsem to vždycky dělávala. Jednu dobu jsem často psala verše, ke kterým mě inspirovala hudba a mé pocity z ní. Občas byly myslím i docela povedené, třeba Křížová výprava, jedna z mých posledních básní psaných volným veršem a úplně poslední psaná na hudbu (a první a poslední psaná na knihu).
Ta píseň mi nedává spát. Nenechá mě na pokoji, dokud něco nenapíšu. Ale tvořivá část mého já, chceš-li, má Múza, je jako uvězněná. A jediné momenty, kdy zbystří, jsou haikutvorné okamžiky. Na tuto píseň ale haiku nestačí. Chci své pocity vyjádřit obšírněji, nespoutaná slabikami ani řádky popsat a poškrtat celý papír a pak z té mazanice s obtížemi přeťukat svá slova do blogového editoru, jako už tolikrát v minulosti.
Pustila jsem si hudbu a připravila se k psaní. Chtěla jsem všechny své vize přenést z hlavy na denní světlo. Ale nestalo se nic. Ba co hůř - polil mě stud! Dokonce jsem se snad i začervenala. A psaní odložila na neurčito.
Trápím se. Už týden mě to sžírá. A básníkem být nechci, je lepší ucho mít. Tak zní dva verše z jedné básně Emily Dickinsonové, které jsem si vypůjčila, neb se s nimi ztotožňuji. Ano, básníkem být nechci. Ale u všech čertů, chci napsat báseň! Dlouhou báseň, tak jako dřív. Dnešní doba je čím dál zkratkovitější a zkratkovitější. Asi jsem i já její obětí. Anebo už jsem do svých tříverší tak zabředla, že nic jiného nejsem schopná napsat? Možná jsem si jen našla svůj styl... Ale... Ale. Vždycky se nějaké ale najde. Cítím, že pokud tu báseň nenapíšu, nebudu mít klid. Drž mi palce, J., pošli mi telepatií svobodnou inspiraci. Tomuhle říkám tvůrcovo peklo.

※ ※ ※

Za hodinu a půl se zvony zase rozezní
Od mého posledního dopisu uplynulo několik dní, J. Kolik, to je stejně jedno, k čemu by datum bylo?
Začala jsem zvolna zabředat do jakési rutiny. Každý den chodím obědvat do menzy ve stejný čas. Každý den si u oběda otevřu Tanec s draky, neb mě nesmírně pohltil, a když přijde nechutná scéna, učím se zároveň ji číst a zároveň si jídlo aspoň přiměřeně vychutnat. Zvolna mi to začíná jít, začínám být otrlejší a otrlejší. Ale na seriál se nepodívám ani za milion. No, za milion možná jo - a při drsnostech zavřu oči - ale kdo by mi jej dal?
Každý den chodím do knihovny, kde zalezu do studovny, maluji po písance nebo po čtverečkovaném sešitě černé neúhledné znaky, opakuji si jejich čtení a poslouchám ticho. Nikde se mi neučí tak dobře jako tam.
Každý den si sednu, postavím před sebe zrcadlo a foukám do šakuhači. Někdy to jde líp, někdy hůř.
Každý den si říkám, jak vyluxuji v ložnici, a pak to stejně zase odložím na jindy.
Každý den spokojeně usínám, že mám pořád ještě prázdniny. Skoro se mi až nechce uvěřit, že už také co nevidět skončí.
Ta rutina se mi líbí a to se málokdy stává. Však brzy mě to přejde. Opakováním všech těch věcí ale přestávám myslet na sny a na poezii. Začínám být zase šťastná. Šťastně žijící skutečný, hmatatelný život.


Annika
 


Komentáře

1 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 17. září 2014 v 21:47 | Reagovat

Začátek tvého podzimu je mi sympatický - ne proto, že by byl kdovíjak oslnivý, ale proto, že je podobný (až na technické detaily) tomu mému, jenže já o těch (bez)útěšných dnech zevšednělého nicnedělání nedokážu jako ty napsat tak přitažlivé dopisy.
Snění... Nevím, jak bych to své popsala, myslím to noční. Poslední dobou se mi zdají fakt nemožně úchylné sny, které si pamatuji, ale nemůžu je nikomu říct, protože by si myslel, že jsem divná. Možná jsem divná já, možná ty sny, možná prostě jdu do vrcholného stádia puberty a ty moje noční výjevy (nebudeme říkat úplně můry, protože zas tak strašný to není, mám místy pocit, že jsou to fajn sny.. -_- :D) k tomu prostě patří... :D

Jak už jsem se zmiňovala u sebe, múzy jsou potvory nejpotvorovitější a asi nemá cenu tlačit na pilu. Ale věřím, že to musí být těžké. Tvůj volný verš plný poetických pocitů mi chybí, určitě jsem na tvé straně a doufám, že to trucovité Lenory vzdají a odtáhnou. ;)

A závidím ti i tu poklidnou rutinu zářijových dní. Mně se začátek školního roku moc nevyvedl - už jsem stihla kromě čtverce nachytat všechna možná hodnocení... :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama