Je lepší ucho mít.

8 pěveckých snů

15. září 2014 v 10:06 | Annika |  Divadlo a hudba
Sborovému zpěvu jsem se v minulosti věnovala pět let. To není tak dlouho, ale i tato krátká doba ve mně stačila ještě více rozdmýchat mou lásku jak ke zpívání, tak k hudbě samé. Myslím si, že jsem pokaždé zpívala průměrně. Mám nevyčnívající tenký hlas, ale troufám si tvrdit, že dobrý hudební sluch. Nikdy bych nemohla být se svým pípáním sólovou pěvkyní, zato ale dokážu být vcelku solidně fungující součástí masy, kterou tvořím a do které zároveň zapadám.
V současné době již dva roky nikde nezpívám a cítím, jak citelně mi zpěv chybí. Přestala jsem správně dýchat, hlasivky dlouhým neužíváním neslouží v hloubkách i výškách tak, jak by se mi líbilo a hlas mi občas, když si jen tak prozpěvuji, přeskočí. Potřebuji znova někde začít a přihlásila jsem se proto do jistého nejmenovaného pěveckého sboru. A že ještě netuším, zda mě mezi sebe vezmou či ne, zatím se alespoň opájím myšlenkami, co v minulosti bylo a v současnosti je mým pěveckým snem. Jinými slovy, co toužím zpívat a co jsem toužila zpívat dávněji. Myslím si, že ve většině případů se mi položky v následujícím seznamu nikdy zpívat nepodaří - ale snění zakázáno není :-)


1. Slavíci v kleci - kompletně splněný sen dospívající dívky

Brzy po vstupu do dětského pěveckého sboru jsem zjistila, že francouzský film Slavíci v kleci s nádhernou hudbou Bruna Coulaise je jakousi místní kultovní záležitostí. Viděla jsem jej jednou během dlouhé cesty autobusem a písně zpívané filmovými chlapci mi učarovaly. Poměrně brzy jsme se pustili do práce na valčíku Cerf-volant (Papírový drak), ale že jsem věděla, že temné Vois sur ton chemin (Rozhlédni se kolem sebe) a Caresse sur l'océan (Vánek jako pohlazení) se zpívalo v nedávné minulosti, nevěřila jsem, že se k nim do mých osmnáctin, kdy jsem podle regulí musela dát sboru sbohem, vůbec dostanu. A že bychom se pokoušeli nastudovat obtížné, ale strhující In memoriam, v to jsem nevěřila ani omylem. Ale doufala jsem.
A veškeré mé doufání se splnilo. K prvním dvěma jsme se dostali zhruba tak během třetího roku mého zpívání. Sen hned začal mířit ještě výš: zazpívat si v altové sólové skupince v Caresse. Splnil se. Sice jsem si své sólíčko zazpívala jen na jediném koncertě ve vojenském kostele svatého Jana Nepomuckého, a navíc ve škaredé peleríně, ale aspoň jednou. Cítila jsem se naplněná.
Ta pravá rozkoš ale přišla až když se má kariéra ve sboru chýlila k závěru. Ač jsem moc nevěřila, že se tak někdy stane, pustili jsme se do devítihlasu In memoriam, a ten jsme předvedli na výročním koncertě v Rudolfinu. Úplně jsem pukala štěstím a dodnes, když si In memoriam pouštím, cítím to napětí a euforii, kterou jsem tehdy prožívala na praktikáblích zacopánkovaná a v kroji z červené nemačkavé látky...



2. Carmina Burana - sen, který mi proklouzl mezi prsty

Od útlého věku miluji tuto Orffovu kantátu a vždycky jsem si přála ji zpívat. Slyšela jsem ji v průběhu života hned na několika koncertech a sama si ji čas od času pobrukuji. Jako mladší, když jsem ještě netušila obsah jednotlivých jejích částí, jsem si na jejím základě v hlavě vytvářela nejrůznější imaginace a obrazy. Ale ani poté, co jsme dílo probírali v hudební výchově a pouštěli jsme si k tomu jakýsi film, u nějž jsem se občas musela začervenat, má láska k němu neochladla.
Že bychom Carminu někdy zpívali v dětském sboru, v to jsem ani nedoufala. Snila jsem spíš o tom, že bych si ji zazpívala až budu starší a budu zpívat v "pořádném" smíšeném sboru. Přeci jen, pasáží s dětským sborem ve skladbě tolik není. Málem jsem proto vyletěla z kůže překvapením, když jsem poté, co jsem v osmnácti opustila sbor, zjistila, že následující rok bude onen sbor zpívat na výročním koncertě právě několik částí z Carminy Burany spolu s dospěláckým sborem a školním orchestrem. "Proč jsem se nenarodila o pár let dřív?" zpívá Barbora, co píše z tábora v písni Svěráka a Uhlíře. Já ale měla přesně opačný problém. Na onen výroční koncert jsem se přišla podívat jako divák a trpce záviděla všem svým mladším bývalým spoluzpěvákům, že mohou stát na praktikáblích v nových ještě ošklivějších krojích, kterým jsem se rovněž těsně vyhnula, a zpívat toto mé milované hudební dílo.
V to, že bych si tuto skladbu třeba zazpívala se smíšeným sborem, ale mohu doufat nadále. A já doufám, až mi klouby praskají...



3. Adiemus - sen, který se mi splnil z části

Karl Jenkins je můj velmi oblíbený skladatel. Přišla jsem k němu zhruba v tom věku, kdy jsem objevila Slavíky v kleci, prostřednictvím alba "Adiemus: Songs of sanctuary", což je první z pěti alb nesoucích název "Adiemus". Právě na tomto albu je i slavná stejnojmenná píseň, kterou jste dozajista někde slyšeli, a která bývá mylně připisována Enyi.
Ještě v době, kdy jsem do Jenkinsovy tvorby nebyla tak zamilovaná jako dnes, jsme se ve sboru pustili právě do zpěvu Adiemusu. Velice mě to bavilo, ač jsem strašně záviděla spolupěvcům, kteří bubnovali na bubny a flétnistce. S tím se ale nedalo nic dělat, a hlavní je, že jsem si tuto skladbičku vůbec zazpívala.
Ve finále jsem ale s naším Adiemusem nebyla vůbec spokojená a už jsem jej nikdy znovu zpívat nechtěla. Vadilo mi, že ten "náš" Adiemus je doprovázen pouze orchestrálními souzvuky na keyboardu. Já neskromně toužila po pravém orchestru a proto jsem si samotný zpěv zároveň užívala, zároveň jsem tak trochu trpěla, že pravému Adiemusu nešaháme ani po kotníky.
V současné době jsem si sehnala krom Songs of sanctuary i cédéčka "Adiemus III: Dances of time" a "Adiemus IV: The eternal knot" a určitě chci získat i další dvě (Cantata mundi a Vocalise). I nadále si hrozně moc přeji zazpívat něco z této hudby - ale zároveň mám megalomanské přání mít k tomu řádný hudební doprovod. Tenhle sen bude velmi, vééélmi obtížně splnitelný...



4. The armed man - sen, který považuji za nesplnitelný

Od Karla Jenkinse ještě neodcházíme. Chtěla jsem si totiž v minulosti poslechnout i něco jiného z jeho tvorby než Adiemus, a narazila jsem na Sanctus z této "mše za mír", jak zní podtitul skladby. Byla jsem ohromena a téměř okamžitě jsem zatoužila si toto dílo zazpívat. A že mé sny nejsou nijak skromné, samozřejmě že s pořádným orchestrem.
Celou mši jsem si poslechla až asi za půl roku poté, co jsem poprvé slyšela Sanctus, a byla jsem ohromena podruhé. Hudbou a velmi silným textem, jenž je sestaven nejen z běžných částí mše, ale ze všeho možného. Máme zde úryvky z děl různých spisovatelů, z Artušovy smrti, z Mahabháráty, z Žalmů, a obsahuje dokonce i muslimské svolávání k modlitbě. Mše začíná a končí francouzskou renesanční vojáckou písní "L'homme armé". A celkově mi skladba hudebně připadá zároveň nesmírně pestrá, ale přitom homogenní. Opravdu povedené dílo.
Obávám se, že tenhle sen navždy zůstane jen snem. Ale i to snění mě baví.



5. Soundtrack ze Star Wars - sen fanynky příběhu z předaleké galaxie

Soundtrack Johna Williamse z Hvězdných válek je jako celek těžký a pompézní. Proto se mi vždycky trochu obtížně poslouchal. Drama a patos mám ve zdravé míře ráda, ale zde je ta míra přesně taková, že mi to při dlouhodobějším poslouchání trhá uši.
Ani to mi ale nebrání v přání zazpívat si třeba takový slavný Duel of the fates. Nebo Battle of the heroes. A nebo klidně i můj oblíbený smutný soundtrack Anakin's betrayal, který není tak výrazný. Musí to být mrazivý pocit, zpívat tuto hudbu...
Zrovna soundtrack Battle of the heroes mi ale i přes mé výhrady zmiňované nahoře připadá přímo božský. A Pomsta Sithů je navíc můj oblíbený díl (nejen proto, že Obi-Wan tam vypadá nejfešáčtěji)!



6. Soundtrack z Pána prstenů - sen osoby v současné době lehce posedlé tímto dílem

Oproti řinčivému soundtracku ze Star Wars mi hudba Howarda Shorea z Pána prstenů přijde mnohem lehčí, prosvětlenější a tak trochu poslouchatelnější. Dozajista by mě bavilo zpívat epická témata značící bitevní scény a hrozbu černých jezdců, a kdybych byla muž, užívala bych si zpěv soundtracku z Morie nebo různých skřetích motivů. Že jsem ale děvče, nesním o hudbě z temných hlubin trpasličího dolu, ale o průzračně čirých elfích chorálech z Roklinky a Lothlórienu, které zpívá ženský sbor - jemně a vznešeně, jak se na elfky patří...
Ale stejně mi je líto, že nemohu zpívat morijské a skřetí soundtracky!


7. Requiem - dva sny v jednom

Requiem je totiž víc než jen jedno a já mám na mysli dvě konkrétní: to od Mozarta a to od Verdiho. Déle znám Verdiho, ale vůbec jsem o tom nevěděla, dokud jsem tuto skladbu neslyšela na koncertě České filharmonie, na nějž mě vzal s sebou spolužák. Pompézní Dies irae hraje totiž jako soundtrack v počítačové hře Harry Potter a pohár ve famfrpálu, či jak se jmenuje, a tu hru hraji již odmala.
Koncert mě do sebe vtáhl, kompletně pohltil a už nepustil. Zařadil se do mé sbírky nádherných neopakovatelných zážitků. Ale tenhle konkrétně bych si přála zopakovat znova. Akorát bych už nechtěla sedět na sedačce v diváctvu, ale stát mezi sboristy.



Mozartovo requiem jsem znala o něco kratší dobu než Verdiho díky skupině Evanescence. Kdy se ve mně zrodila touha si jej zazpívat, už si nepamatuji. Byl to každopádně jeden z mých prvních "dospěláckých pěveckých" snů.
I tuto hudbu jsem slyšela na živo - v kostele svatého Jakuba ji zpíval jeden z pěveckých sborů UK. Bohužel jsem seděla přímo pod varhany, neviděla jsem tedy zpěváky ani, když jsem se otočila. Bylo to ale skvostné sledovat, jak se prostory velkého barokního kostela zaplňují hudbou, jak zvuk zalézá do každé prasklinky v podlaze a do každého záhybu rouch soch - a do srdce diváků.



8. Sirènes - sen beze slov

Myslím, že šance zazpívat si toto Debussyho nokturno je pro mě vcelku nulová, už jen proto, že to bych musela být členkou ženského sboru, a já chci chodit do sboru, kde jsou i tenory a basy.
Debussyho hudbu jsem si poslední rok velmi zamilovala. Hned po preludiu k L'apres-midi d'un faune a orchestrálnímu Clair de lune je tato skladba mou třetí nejoblíbenější od tohoto skladatele. Rozhodně bych si vokály v ní ráda zazpívala. Zda se mi to někdy podaří, Bůh suď. Ale to mohu vlastně říct o všech výše zmíněných skladbách :-)



Pokud se mi jediný z těchto snů kromě Slavíků v kleci, které se mi zpívat podařilo, splní, budu moci s určitostí říct, že "zpěvačka" ve mně rozhodně nežila nadarmo. Pokud ne, dozajista se najde jiný způsob, jak to oné vnitřní zpěvačce dokázat :-)

A co ty, milý čtenáři? Zpíváš? Nebo hraješ na nějaký nástroj? Sníš o určitých skladbách, které bys rád zpíval či hrál?


Annika
 


Komentáře

1 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 15. září 2014 v 17:27 | Reagovat

Někdy bych si tě opravdu ráda poslechla! :) Kdy žes mi to slíbila? :D
To je pěkné mít takové sny, vysněné písně k zazpívání. Možná to má i větší hloubku než třeba osmero vysněných knih k přečtení. A držím palce, aby se ty zatím nesplněné mety podařilo uskutečnit a aby tě do nového sboru vzali. :)

Já zpívat.. no, nebudu říkat úplně, že neumím, jsou i horší zpěváci, ale že bych se svým skřehotáním mohla někde chlubit, to se říct nedá. :D A o mém hudebním sluchu bych raději pomlčela.. :D

2 Iris V. Iris V. | E-mail | Web | 16. září 2014 v 14:47 | Reagovat

Já chodila asi tři roky do libereckého pěveckého sboru, ale protože jsem opravdu nebyla spokojena s tím, jak se tam ke mně chovali, odešla jsem. Nutno podotknout, nikdy jsem nezpívala nijak extra dobře. Můj hlas je celkem silný, ale s hudebním sluchem to mám takové nahnuté... :-D prostě hrozně těžko ladím, musím zpívat hodně potichu, abych nebyla falešně. :-D
No, abych neodbíhala od tématu, jednou jsem si s tím zmiňovaným sborem zazpívala Carminu Buranu. Byli jsme v Polsku na nějakém mezinárodním festivalu a ačkoliv jsem sborový zpěv nikdy moc "nežrala," tohle jsem si fakt moc užila a líbilo se mi to ( když jsme měli na sobě taková ošklivá ponča. :-D) Když o tom tak přemýšlím, byl to pro mě asi největší sborový zážitek.
Pak jsem ještě dva roky zpívala ve školním sboru, ale tam nás bylo asi 15 a tak se to se Severáčkem (tak se jmenuje ten liberecký sbor) nedalo srovnat. :-)

3 Annika Annika | Web | 20. září 2014 v 16:10 | Reagovat

[1]: Já dozajista nic doslovně neslíbila :-D Ne, ráda někdy něco zazpívám, ale opravdu jsem lepší ve skupině než jako sólistka.

[2]: Jé, Severáček! Máme doma nějaké cédéčko, kde tenhle sbor zpívá :-)
A jak by taky ne - závidím Carminu Buranu!
Je zajímavé, jak si spousta lidí stěžuje právě na ponča/peleríny. My měli takové červené z tvrdé látky, ve kterých jsme vypadali dost pochybně. Kamarádka z Radosti Praha si mi rovněž  párkrát stěžovala na ty jejich... Mělo by se to zrušit :-D

4 agrenej agrenej | E-mail | Web | 23. září 2014 v 11:24 | Reagovat

Ještě jsem se nesetkal s osobou tolik zapálenou do zpívání. :-) Rozhodně ti přeji, aby se spousta z nich ještě splnila, ať už by za tím stála jakákoliv nepředvídatelná náhoda. :-)

Já si zpívám tak maximálně šepotem, když někam jdu, a nebo při monotólní práci. To pak záleží na tom, kolik hluku je kolem mě. :-D

S hraním je to už jinak. Kdysi dávno, tak nějak na začátku základní školy, jsem hrával na flétnu (a matně si vzpomínám, že snad i s ní vystupoval). Na střední se to změnilo v klasickou kytaru. Podle učitele jsem byl talent, hrál jsem i v kvartetu. Pár koncertů jsem si taky užil a dokonce vydělal i nějakou tu korunu. Pak jsem to začal flákat. :-D Jo, je několik skladeb, které bych si chtěl zahrát, ale už bych asi nenašel nervy se dostat znovu na dost dobrou úroveň, abych mohl začít přemýšlet nad jejich učením. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama